NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Čís. 4861.

Dohoda mezi věřitelem a spoludlužníkem vyrovnacího dlužníka nespadá pod zákaz §u 47 vyr. ř., třebaže se věřitel v dohodě zavázal, hlasovati v ujednaném smyslu pro vyrovnání.
(Rozh. ze dne 31. března 1925, Rv II 62/25.)
Spoludlužníci vyrovnacího dlužníka zavázali se zaplatiti žalobci 400 000 Kč, раk-li bude hlasovati pro potvrzení vyrovnání na 30%. Ohledně splácení dluhu byly umluveny splátky; pro případ, že by některá splátka nebyla splacena do 30 dnů po splatnosti, byla umluvena splatnost celého dluhu, ježto žalovaní nezapravili splátky včas, domáhal se žalobce na nich zaplacení 400 000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl. Důvody: V §u 47 vyr. ř. se stanoví, že úmluva dlužníka nebo jiných osob s některým věřitelem, kterou se mu před uzavřením vyrovnání nebo mezi uzavřením a právoplatným potvrzením vyrovnání poskytují zvláštní výhody, jest neplatnou. Jest tedy zkoumati, zda byly úmluvou mezi žalobkyní a odvolateli ze dne 30. ledna 1023 žalobkyni zvláštní výhody poskytnuty, a zda je tedy tato úmluva neplatnou. Z obsahu úmluvy jest zřejmo, že si žalobkyně, aby obešla vyrovnání, pro které hlasovala kvotou 30%ní, dává od žalovaných poskytovati výhody, které jí mají zajistiti, že obdrží celou svou pohledávku, kterou má od firmy R., ve vyrovnacím řízení se právě nacházející, k požadování. Tak dle odstavce 1 a 4 citované smlouvy zavazují se žalovaní zaplatiti žalobkyni solidárně 400 000 Kč, když žalobkyně bude hlasovati pro vyrovnání na 30 %, když vyrovnání bude soudně potvrzeno a když stroje v továrně jim zůstanou. Vyrovnací kvóta jest zahrnuta v 400.000 Kč a nebude ji žalobkyně od žalovaných požadovati dle odstavce 5. úmluvy. Žalovaní dávají žalobkyni v zástavu veškeré své jmění, zejména veškeré stroje, zařízení a inventář a nebudou žalovaní bez svolení žalobkyně se zařízením továrním, se stroji a inventářem disponovati. Dle odstavce 11. dávají žalovaní žalobkyni v zástavu požární pojistku vinkulovanou a znějící asi na jeden milion. Žalobkyně sice dovozuje, že zde nemůže býti o nějaké zvláštní výhodě řeči, poněvadž prý byla dána jen úplata, která odpovídala stavu dlužníka, takže prý na tento případ dopadá ustanovení poslední věty §u 47 vyr. ř. a poukazuje v tom směru zejména na ustanovení odstavce III. smlouvy, že se vzdala části svých práv a dopomohla tak ke slušnému narovnání. Odvolací soud sdílí nicméně názor odvolatelů, že onou úmluvou dala si žalobkyně poskytnouti zvláštní výhody na úkor věřitelů ostatních a že úmluva ta jest ve smyslu §u 47 vyr. ř. neplatnou.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Odvolací soud zamítl žalobu, maje za to, že si žalobkyně úmluvou ze dne 30. ledna 1923 dala poskytnouti zvláštní výhody na újmu ostatních vyrovnacích věřitelů a že úmluva ta jest podle §u 47 vyr. ř. neplatná. Právem napadá dovolání právní názor odvolacího soudu s hlediska §u 503 čís. 4 c. ř. s. Z oné smlouvy plyne, že žalovaní dlužili 400 000 Kč, žalobkyni k vyrovnacímu řízení »Továrny na kůže a řemeny v R.« přihlášených, s vyrovnací dlužnicí rukou společnou a nerozdílnou. Právo žalobkyně proti nim jako spoludlužníkům zůstalo zahájením vyrovnávacího řízení podle §u 48 vyr. ř. nedotčeno. Upravila-li žalobkyně onou smlouvou, jak z jejího obsahu lze seznati, znovu své právo proti spoludlužníkům, by je sesílila a takto utvrdila závazek původních svých dlužníků, nelze v tom spatřovati poskytnuti zvláštní výhody žalobkyni jako věřitelce vyrovnacího dlužníka ve smyslu §u 47 vyr. ř., třebaže zároveň převzala povinnost v jistém smyslu hlasovati pro vyrovnací návrh. Jeť zákaz §u 47 vyr. ř. opatřeními na ochranu menšiny věřitelů vyrovnacího dlužníka. Věřitelé vyrovnacího dlužníka nebyli však postupem žalobkyně v projednávaném případě nikterak dotčeni, neboť žalovaní stvrdili formou v zákoně nezakázanou jen svůj vlastní závazek k žalobkyni. Rovnováha mezi vyrovnacími věřiteli a zásada stejného práva všech těchto věřitelů nebyla tím nijak porušena (srv. rozh. sb. u. s. čís. 2629). Ježto tudíž není důvodu, pro který žalovaní jedině napadali odsuzující rozsudek prvé stolice, bylo rozsudek druhé stolice změniti a obnoviti rozsudek první stolice.

Citace:

č. 4861. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/1, s. 621-623.