NPD documents search: Váž. civ., 19 (1937), sv. 1

Čís. 15899.

Může-li býti služební poměr rozvázán jen po provedeném disciplinárním řízení, musí býti kárné řízení se zaměstnancem, jehož služební poměr má zrušen z důvodů uvedených v § 34 č. 1, 3, 4 a 6 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n., zavedeno v osmidenní lhůtě uvedené v prvém odstavci § 35 řeč. zák. a v téže lhůtě po skončení disciplinárního řízení musí vyvoditi zaměstnavatel důsledky z kárného výroku, jinak platí domněnka § 35, odst. 1, uved. zák. o prominutí služebního poklesku.
(Rozh. ze dne 5. března 1037, Rv I 8/37.)
Žalobce, definitivní bankovní úředník, dostal dne 15. listopadu 1934 výpověď ze služebního poměru, jež nebyla uznána pravoplatným rozsudkem pracovního soudu Cpr III 512/35 za platnou. Zároveň bylo v řečeném rozsudku vysloveno, že žalobcův definitivní služební poměr nadále trvá. Když žalobce chtěl po pravoplatnosti tohoto rozsudku opět nastoupit! službu, oznámila mu žalovaná, že mu dává dovolenou až do skončení disciplinárního řízení, které s ním zavádí podle předpisu § 18 služebního řádu. Disciplinární komise uznala pak žalobce vinným služebními přestupky a navrhla jeho propuštění bez odbytného, což se stalo usnesením správní rady žalované dne 21. února 1936. Žalobce domáhá se služebního platu a výroku, že jeho propuštění není po právu, přednesl, že zrušení služebního poměru se stalo opožděně, neboť služební přestupky, na základě nichž disciplinární komise navrhla jeho propuštění, pocházejí vesměs z doby před výpovědí, tedy z doby před 15. listopadem 1934. Byl-li jeho služební poměr zrušen teprve 22. února 1936, nebyla zachována předepsaná osmidenní lhůta, služební poměr proto dosud trvá a jest žalovaná povinna doplatiti žalobci zadržené služné. Mimo to žalovaná uplatňuje pro zrušení služebního poměru tytéž důvody, z nichž dala mu výpověď, což není podle zákona č. 154/1934 Sb. z. a n. dovoleno, a jest i z toho důvodu zrušení služebního poměru neplatné. Proti žalobě namítla žalovaná, že žalobce byl propuštěn v zákonné osmidenní lhůtě, neboť disciplinární komise oznámila své rozhodnutí o žalobci správní radě dne 21. února 1936, ta o něm ihned rozhodla a žalobce dopisem z 22. února 1936 ze svých služeb propustila. To, že v původní výpovědi bylo užito týchž důvodů jako k propuštění, nemůže býti důvodem neplatnosti tohoto propuštění, neboť užíti mírnějšího prostředku — výpovědi — nemůže prekludovati užití prostředku ostřejšího — propuštění — z týchž důvodů. Prvý soud uznal podle žaloby. Odvolací soud nevyhověl odvolání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Pravoplatnými rozsudkem pracovního soudu ze dne 28. listopadu 1935 Cpr III 512/35 bylo vysloveno, že výpověď, daná žalobci žalovanou bankou ke dni 15. listopadu 1934, je neplatná a že pracovní poměr žalobcův dále trvá. Tento rozsudek neměl povahu konstitutivní, nýbrž deklaratorní a bylo jim uznáno, že zrušení žalobcova služebního poměru výpovědí nemá účinnosti. Služební poměr žalobcův trval tudíž nezměněně dále a platilo pro něj zvláště ustanovení § 35 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n., že z důvodů v § 35, odst. 1, řeč. zák. uvedených může býti předčasně zrušen jen v osmidenní lhůtě potom, kdy se druhá strana dověděla o některých z těchto důvodů, jinak je tento důvod podle zákona prominut. Z toho vyplývá, že, byla-li žalobci dána z takových důvodů výpověď, nelze jich již užíti k pozdějšímu jeho propuštění ze služby, které se stalo teprve dne 22. února 1936, tedy dávno po uplynutí dotčené osmidenní lhůty, dlouho poté, kdy se žalovaná ve sporu Cpr III 512/35 dne 28. listopadu 1935 již dověděla o služebních poklescích žalobcových v tomto sporu projednávaných. Netřeba se proto obírati otázkou, proč volila žalovaná banka mírnější prostředek výpovědí místo ostřejšího prostředku propuštění, a zda byla v právním omylu, neboť s uplynutím lhůty spojuje zákon nevývratnou domněnku, že propouštěcí důvod byl prominut. Není tu sporu o tom, že žalobce jako definitivní úředník banky mohl býti propuštěn pouze po provedeném kárném řízení. V § 35 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. není výjimky pro případy, v nichž podle služební smlouvy může býti důvod propouštěcí uplatněn jen kárnými řízeními, a proto jest schváliti názor odvolacího soudu, že proti žalobci musilo býti v osmidenní lhůtě zavedeno disciplinární řízení. Nesprávný je tedy názor dovolatelčin, že tam, kde lze propuštění vysloviti teprve po provedeném řízení disciplinárními, počíná prý lhůta plynouti teprve ode dne oznámení výroku disciplinární komise. Vždyť předpis § 35 uved. zák. vyžaduje určité prohlášení zaměstnavatelovo v osmidenní lhůtě, že chce užiti důležitého důvodu, a tím je právě v takovém případě zahájení disciplinárního řízení, jehož provedení může podle okolností trvati i dlouhý čas. Bylo-li včas (v osmidenní lhůtě, stanovené v § 35 uved. zák.) zavedeno disciplinární řízení, pak nezáleží na délce doby jeho provedení a jest jen potřebí, aby zaměstnavatel po ukončení kárného řízení včas, t. j. rovněž v osmidenní lhůtě vyvodil z výroku disciplinární komise důsledky. Co se týká žalobcova poměru, předpisuje služební řád v § 18, že o zavedení disciplinárního řízení jest obviněného písemně uvědomiti a udati mu přestupek, který se mu dává za vinu, a proto u něho nestačilo, aby kárné řízení bylo proti němu zavedeno v osmidenní lhůtě, nýbrž bylo též třeba, aby v téže lhůtě byl i písemně uvědoměn o jeho zavedení. Žalobci však v lednu 1936, když chtěl po pravoplatnosti rozsudku pracovního soudu v P. opět nastoupiti službu, bylo žalovanou bankou oznámeno, že mu dává dovolenou až do skončení disciplinárního řízení, které se s ním zavádí podle § 18 služebního řádu, a proto je zřejmé, že pokud šlo v tomto řízení o služební poklesky, pro něž banka žalobci již dala výpověď ke dni 15. listopadu 1934, byla lhůta § 35 řeč. zákona již promeškána. Stejně se tornu má v příčině pozdějších provinění, jichž se žalobce ve službě dopustil v době ode dne 15. listopadu 1934 do konce roku 1934. Ve sporu Cpr III 112/35, který byl veden mezi týmiž procesními stranami jako nynější spor a v němž žalovaná banka svými k tomu oprávněnými činovníky udělila plnou moc Dr. Františku V., uvedl jmenovaný zástupce v přípravném spise Cpr II 512/35 ze dne 7. září 1935 na přetřes i takové služební poklesky, jichž se dopustil žalobce v době po 15. listopadu 1934, a je tedy odůvodněn závěr odvolacího soudu, že tyto poklesky byly žalované firmě známy aspoň dme 7. září 1935, avšak disciplinární řízení, v němž se disciplinární komise zabývala i těmito služebními poklesky a vyslovila se o nich ve svém návrhu, bylo zavedeno se žalovaným teprve v lednu 1936 a nebyla tudíž ani stran těchto služebních poklesků zachována osmidenní lhůta § 35 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. Žalovaná banka nemůže tudíž těchto poklesků použíti k propuštění žalobce ze služby a nemůže se ani ve smyslu druhého odstavce § 35 zák. č. 154/1934 Sb. z. a n. dovolávati dřívějších poklesků, t. j. těch, jichž se dopustil žalobce do dne výpovědi, ježto v služební poklesky po tomto dni spáchané byly prominuty tím, že o nich nebylo proti žalobci včas zavedeno disciplinární řízení.

Citace:

Čís. 15899. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 292-295.