Č. 3143.

Učitelstvo: * Podle právního stavu platného od 1. října 1919 a v roce 1920 nepříčí se zákonu pobírání podvojných drahotních přídavků jako akcesoria vdovských požitků a požitků aktivní učitelky.
(Nález ze dne 19. ledna 1924 č. 880).
Věc: Marie A. v T. (adv. Dr. Bedř. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran mimořádných přídavků.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zšr v Brně zastavila výnosem z 8. února 1921 Marii A., učitelce ručních prací v T., koncem září 1919 výplatu mimořádných přídavků k její pensi jako vdově po učiteli Josefu A., zemřelém v únoru 1916 v Sibiři, ježto od 16. září 1919 jest opětně jako učitelka ručních prací v činné školské službě a v této vlastnosti již pobírá mimořádné přídavky ke svým aktivním požitkům.
Rozkladu uvedené st-lky, podanému do tohoto opatření, nevyhověla jmenovaná zšr rozhodnutím z 13. října 1921 a odůvodnila svůj zamítavý výrok tím, že od doby materielního zrovnoprávnění učitelstva se státním úřednictvem, provedeného paritním zákonem učitelským (čl. II), mohly býti pobírány mimořádné přídavky jednotlivou osobou učitelskou zrovna tak, jako u státního úředníka pouze z jednoho titulu právního a to také již před 1. lednem 1921, neboť min. nař. z 11. září 1918 č. 333 a č. 334 ř. z., v tomto směru pro léta 1919 a 1920 rozhodná, neobsahují žádného ustanovení, z něhož by se dal dovoditi podvojný nárok na drahotní přídavky uplatňované Marií A. Také by přiznání podvojného nároku znamenalo ničím neodůvodněné zlepšení materielního postavení bezdětných vdov po učitelích, které jsou zároveň aktivními učitelkami vůči jejich svobodným kolegyním.
Nař. rozhodnutím bylo pak odvolání Marie A. zamítnuto z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého.
O stížnosti vytýkající uvedenému rozhodnutí nesprávné právní posouzení uvážil nss toto:
Spor soustřeďuje se jediné v otázku, měla-li st-lka jako vdova po učiteli a zároveň jako učitelka ručních prací v činné službě podle právního stavu platného od konce září 1919 a v r. 1920 právního nároku na podvojné pobírání mimořádných přídavků, poskytovaných státním zaměstnancům a pozůstalým po nich z podnětu mimořádných poměrů způsobených válkou.
Žal. úřad dospívá k zápornému zodpovědění otázky této a to v podstatě úvahou, že nař. bývalého min. fin. z 11. září 1918 č. 333 a č. 334 ř. z. nemají žádného positivního předpisu, z něhož by se nárok podobný dovoditi mohl, kdežto stížnost právě v nedostatku positivní normy vidí nejúčinnější potvrzení svého právního názoru o tom, že st-lce nelze upříti za dobu od 1. října 1919 do konce r. 1920 právního nároku na podvojné pobírání mimořádných přídavků.
Nss musil dáti stížnosti za pravdu.
Obě strany shodují se v tom, že právním pramenem při luštění sporné otázky mohou býti jediné nař. bývalého rak. min. fin. z 11. září 1918 č. 333 a č. 334 ř. z., jichž předpisy recipovány byly do právního řádu čsl. republiky zákonem z 28. října 1918 č. 11 Sb. a nařízením vlády z 23. června 1919 č. 348 a 349 Sb., jakož i zákonem ze 7. října 1919 č. 541 Sb.
Nařízení ta, vybudovaná na principu alimentačním, měla nepopiratelně za účel zvýšiti hospodářskou úroveň aktivních státních zaměstnanců a poživatelů starobních a zaopatřovacích platů a přizpůsobiti příjmy jejich válkou změněné hospodářské situaci tak, aby zabezpečeno bylo existenční minimum jmenovaných osob. Sluší tedy pozírati na přídavky a výhody těmito normami zaručené jako na akcesorium a doplněk každého jednotlivého příjmu resp. zaopatřovacího požitku v nejširším slova smyslu. A jest jenom důsledkem této právní povahy uvedených přídavků, že musilo nař. z 11. září 1918 č. 333 specielním positivním předpisem určiti ony případy, v nichž chtělo opustiti právě rozvedenou všeobecnou zásadu o souvislosti přídavků s každým jednotlivým řádným požitkem a zameziti pobírání jich z více než jednoho právního titulu.
Podobné omezení má však uvedené nař. pouze v případě § 4, odst. 4, kde výslovně stanoví, že ženaté mužské zřízence, je—li jejich manželka v aktivní státní službě a požívá sama přídavků, sluší na roven postaviti zřízencům ovdovělým. Jiného omezujícího předpisu po této stránce cit nař. nemá a nelze proto vyčísti z něho všeobecný zákaz kumulace drahotních přídavků ze dvou různých titulů, jak to činí žal. úřad.
Pokud pak jde o nařízení z 11. září 1918 č. 334 ř. z. jakožto druhou právní normu, jejíhož obsahu se žal. úřad pro oporu svého právního názoru dovolal, sluší poznamenati, že nař. toto se otázkou konkurence nároků na pobírání drahotních přídavků z titulu mimořádných poměrů necbírá a není tudíž možno čerpati z něho pomůcky pro posílení názoru vloženého do nař. rozhodnutí.
Než nejenom předeslaný právní rozbor cit. min. nař., také další vývoj zákonodárství o výhodách poskytovaných státním zaměstnancům a pozůstalým po nich z příčiny mimořádných poměrů mluví proti právnímu pojetí, na němž založil úřad svůj zamítavý výrok.
Tak určuje § 2, č. 5, odst 3 zák. z 3. března 1921 č. 99 Sb., že náleží pouze jeden nárok, jestliže by pro téhož oprávněného byly založeny nároky na drahotní přídavky jakéhokoliv druhu z různých důvodů, při různé výši pak nárok na drahotní přídavky vyšší. A důvodová zpráva k zák. tomu doprovází ustanovení to'to poznamenáním, že jsou četné případy, kdy pensisté béřou ze státní pokladny z různých titulů dvojí plat, ku př. u bývalých ženských zaměstnanců pensi za vlastní službu a pensi vdovskou a ke každému tomuto požitku přídavky a výpomoci z důvodů mimořádných poměrů a že není správné ponechati jediné osobě z titulu mimořádných poměrů dvoje drahotní přídavky a výpomoci.
Z toho, co předesláno, se podává, že si byl zákonodárce plně toho vědom, že dosavadní právní řád pobírání drahotních přídavků z více než z jednoho právního titulu připouštěl a že chtěl novou normou tento právní řád změniti a vyloučiti konkurenci nároků na drahotní přídavky z různých právních titulů.
Ze všech těchto úvah však plyne, že výrok žal. úřadu, kterým odepřeno bylo st-lce přiznání mimořádných přídavků za dobu od 1. října 1919 do konce r. 1920 z obou právních titulů jí uplatňovaných, nemá pro sebe předpisů, jichž se dovolává a že jest tudíž v rozporu se zákonem. Na tom nemůže ničeho změniti ani druhý důvod nař. rozhodnutí o nesrovnalostech a etických důsledcích, jež by se dostavily v případě realisování nároků, které st-lka vznesla in judicium úřadu, neboť na úřadu jest, aby se při rozhodování řídil pouze zákonem a jej vykládal, nikoliv však aby se při tom vésti dal úvahami, které podle své povahy mohou míti význam jenom pro toho, kdo jest ústavně povolán, aby zákony dával.
I nezbylo než postupovati podle § 7 zák. o ss a zrušiti nař. rozhodnutí jako nezákonné.

Citace:

Čís. 5412. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 558-561.