Čís. 5412.

Rekurs proti rozvrhovému usnesení, opřený o důvody, zakládající se na obsahu přihlášky, kterou jest rozvrhový soudce povinen vzíti v úvahu dle celého obsahu, jest přípustným (§ 234 ex. ř.), třebas důvody ty nebyly při jednání o rozvrhu stěžovatelem uplatněny.
Ručení hypotekárního dlužníka za dávku z majetku (zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n.) jest pouze podpůrným.
Splátky na dávku z majetku nelze především započítávati na kvótu požívající zákonného práva zástavního na nemovitosti jakožto dluh tíživější (§ 1416 obč. zák.), jest je však účtovati rovnoměrně na všechen majetek dávkou dotčený.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1925, R I 885/25.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou nemovitost, nepřikázal soud prvé stolice eráru v přednostním pořadí přihlášenou pohledávku 5 998 Kč 60 h na dávce z majetku, knihovní věřitelce bance M. přikázal pak zbytky nejvyššího podání 8 500 Kč 85 h. Rekursní soud přikázal eráru v přednostním pořadí pohledávku na dávce z majetku, následkem čehož přikázal pak bance M. pouze 2 502 Kč 85 h. Důvody: Rekurs jest ospravedlněný, poněvadž stěžovatel právem vytýká nesprávné právní posouzení v napadeném rozvrhovém usnesení, pokud jím bylo vyhověno odporu vymáhajícího věřitele a knihovní věřitelky a pohledávka z dávky z majetku nebyla přikázána k zaplacení z důvodu, že berní úřad ve své přihlášce čisté hodnoty nemovitostí neudal, že hodnota tato nevysvítá ani z předloženého platebního rozkazu, že berní úřad nepředložil při rozvrhovém roku ukládacích spisů k nahlédnutí, takže přihláška dávky z majetku jest nejasná a neúplná a že bez udání a doložení čisté hodnoty nemovitostí ukládacími spisy, v tomto případě listinami, v §u 210 ex. ř. naznačenými, nelze nejvyššího podání vůbec správně rozvrhnouti. K dražebnímu roku oznámil berní úřad podáním ze dne 9. května 1925, že pohledávka na dávce z majetku a z přírůstku na majetku, připadající na vydražené nemovitosti i se zadrženými úroky činí 5 998 Kč 60 h, a jako doklad správnosti této přihlášky předložil potvrzení berní správy ze dne 24. dubna 1925, podle kterého byla dávka vyměřena vlastníku vydražených nemovitostí dne 1. března 1919, Tomáši Š-ovi, že z dávky tomuto vyměřené připadá na tytéž nemovitosti 5 557 Kč a že čistá hodnota nemovitostí těch k 1. březnu 1919 zjištěná činí 25 000 Kč, jakož i že výše zmíněný platební rozkaz byl Tomáši Š-ovi doručen dne 27. ledna 1923. Tím erár splnil povinnost k řádné přihlášce daně, uloženou mu předpisy §u 172 poslední odstavec ex. ř., zákona o dávce z majetku a z přírůstku na majetku, ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. ve znění zákona čís. 424/1920 sb. z. a n. a prováděcího nařízení ze dne 27 .července 1920, čís. 463 sb. z. a n. a exekučnímu soudu nepřísluší dále přezkoumávati správnosti této přihlášky. Ježto podle §u 62 zákona čís. 309/1920 sb. z. a n. přihlášená pohledávka na dávce požívá na vydražené nemovitosti do 30% její, ku 1. březnu 1919 zjištěné čisté hodnoty, tudíž do výše 7 500 Kč zákonného práva zástavního, jemuž přísluší přednost přede všemi na téže nemovitosti váznoucími právy a pohledávkami ze soukromoprávních aneb zákonných titulů, slušelo pohledávku tu přikázati eráru v přednostním pořadí k zaplacení.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů v bodech, napadených rekursem a odkázal věc na soud prvé stolice, by dle toho, co níže uvedeno, ve věci znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Stěžovatelka napadá usnesení rekursního soudu proto, že byla v přednostním pořadí eráru přikázána celá přihlášená kvóta dávky z majetku a z přírůstku na majetku 5 557 Kč s úroky z prodlení 441 Kč 60 h, ač prý jest ve spisech a zejména ve vyúčtování berního úřadu potvrzeno, že bývalý vlastník reality do dražby dané Tomáš Š. na onu dávku z majetku, vyměřenou celkem na 96 944 Kč, zaplatil do dne přihlášky (30. dubna 1925) 59 214 Kč, z čehož prý následuje, že splátkami jest úplně zapravena kvóta, požívající na vydražené realitě zákonného práva zástavního, ježto konané platy bylo účtovati především na tuto kvótu jako dluh tíživější (§ 1416 obč. zák.) anebo při nejmenším, že jest uplaceno 61.08%, t. j. na zbytek 2 162 Kč, ježto splátky již učiněné (úhrnem 61.08%) jest poměrně započítávati na všecky majetkové části a že dále neměly býti přisouzeny ani úroky z prodlení, ježto dlužník (Tomáš Š.) není vůbec v prodlení s placením, anebo že měly býti přisouzeny jen úroky z částky splatné a nezaplacené, nikoli však z celých 5 557 Kč. Dále napadá stěžovatelka usnesení i proto, že částka na dávku z majetku přikázána neměla býti poukázána k hotovému placení pro berní úřad, nýbrž měla býti dle §u 221 ex. ř. poukázána k úročnému uložení, ježto dle §§ 61 a 62 zákona o dávce nemovitost za dotyčnou kvótu dávky pouze »ručí« pro ten případ, že by vlastník dlužník Tomáš Š. svému závazku nedostál, tento však splátky správně platí. Tyto důvody odporu nebyly sice při jednání o rozvrhu stěžovatelkou uplatněny, přes to však není rekurs o tyto důvody opřený nepřípustný podle §u 234 ex. ř., ježto tyto námitky proti rozvrhu zakládají se na obsahu přihlášky, kterou rozvrhový soudce dle celého obsahu v úvahu a jednání vzíti povinen jest; jeť na příloze ku přihlášce skutečně berním úřadem potvrzeno, že Tomáš Š. na dávku až do dne přihlášky tvrzený peníz uplatil. Nelze sice souhlasiti s rekursem, že by splátky měly býti především započítány na kvótu požívající zákonného práva zástavního na nemovitosti jakožto dluh tíživější (§ 1416 obč. zák.), ježto se tento zákonný předpis pro různost zásady na tento případ vztahovati nedá, odporovaloť by to úmyslu zákona a účelu přednostního zákonného zástavního práva, kterého dávka požívá, neboť zákon sleduje zajištění eráru co do kvóty na nemovitost do 30% její čisté hodnoty vypadající až do úplného zaplacení dávky. Naproti tomu nelze však upříti oprávněnosti náhledu, že splátky účtovati jest rovnoměrně na všechen majetek, dávkou dotčený, neboť podle §u 62 (1) zák. čís. 309/20 а k § 62 (1) poslední al. nař. čís. 463/20 požívá dávka na nemovitostech zákonného práva zástavního jen co do částky poměrně na ně vypadající a nejvýše do 30% čisté hodnoty. Bylo tudíž na rozvrhovém soudci, by dle učiněných splátek vyšetřil, jaká kvóta z celkové dávky připadala na vydražené nemovitosti; kolik z ní poměrně ze zaplacených částek jest již uhraženo a kolik jest ještě v nedoplatku, dle čehož ovšem se bude říditi i přiřknutí úroků z prodlení, jde-li vůbec o prodlení v placení vzhledem na § 55 zákona o dávce. Oprávněna jest i námitka, týkající se závazku ručebního. Přisvědčiti jest stěžovatelce, že ručení hypotekárního dlužníka za dávku z majetku jest pouze podpůrným. Již z §§ 60—62 zák. čís. 309/20 lze seznati, že zákonodárce rozeznává původního, hlavního dlužníka, od pouhého obyčejného ručitele, a rozeznává ručení osobní a věcné. V prováděcím nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 463 sb. z. a n. jest k §u 61 (1) výslovně uvedeno, že osobní ručení za dávku jest ručením subsidiárním, t. j. nastává teprve tehdy, když poplatník povinnosti platební nedostál. K §u 62 odst. 1—5 al. 1 se praví, že věcná ručení povedou berní správy v patrnosti podobným způsobem, jako osobní ručení; v al. 2 že věcné ručení uplatní se zvláštní platební výzvou a v poslední al., že jinak platí co do uplatňování věcného ručení obdobně předpisy o ručení osobním za dávku. Tomu svědčí konečně i nadpisy §u 61 zák. a § 61 nař. »Ručení« (srov. též rozh. čís. 3776 sb. n. s.). Bylo-li by správná tvrzení rekursu, že přímý dlužník Tomáš Š. není dosud v prodlení s touto kvótou, má sice přes to erár nárok, aby mu částka, požívající na prodané realitě zákonného zástavního práva, byla z rozdělovači podstaty i před splatností vyhražena, ale na zaplacení částky té nabude nároku až nastane splatnost podle §u 55 zák. a až bude oznámeno, že osobní dlužník povinnosti placení nedostál. Do té doby bylo by vyhraženou částku podle §u 221, prvý odstavec a § 223 třetí odstavec ex. ř. úročně uložiti. Ježto tedy nutno v těchto směrech rozvrhové jednání doplniti, bylo usnesení nižších stolic v napadené části zrušiti a nové rozhodnutí naříditi.

Citace:

Čís. 5412. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 558-561.