Čís. 16377.

Ochrana původského práva k stavebním plánům (zák. č. 218/1926 Sb. z. a n.).
Kdo se domáhá náhrady škody podle § 57 zák. o původ. právu nebo nároku na obohacení podle § 58 uved. zák., musí po skutkové stránce náležitě doložiti, že a proč šlo o dílo umělecké hodnoty. Nestačí pouhé tvrzení, že napodobené stavitelské plány byly dílem stavitelského umění.
(Rozh. ze dne 8. října 1937, Rv I 259/36.)
Žalobce zhotovil pro Občanskou záložnu v N. R. na její vyzvání náčrtky, stavební plány a rozpočet na stavbu jednopatrového záloženského domu a účtoval za dotčené dílo celkem 8626 Kč. Tvrdě v podstatě, že žalovaná Občanská záložna odevzdala plány žalobcem vypracované druhému žalovanému Janu K., zednickému mistru v P., bez žalobcova vědomí a souhlasu k přepracování a že žalovaný Jan K. zhotovil pak podle nich plány nové, které dal žalované Občanské záložně podepsati a předložil stavebnímu úřadu se žádostí o povolení stavby; že ty plány se shodují co do půdorysu a řezu — až na nepatrné doplňky a bezvýznamné změny — s žalobcovými plány, že bylo tudíž žalobcovo dílo proti zákonu o právu autorském napodobeno, že takto oba žalovaní naložili neoprávněně s žalobcovým dílem, zasáhnuvše tím do jeho práva, a že jsou proto povinni nahradili mu škodu i ušlý zisk a odškodné za utrpěné příkoří, ježto šlo o dílo stavitelského umění, domáhá se na obou žalovaných zaplacení 36090 Kč 40 h, omezených za sporu na 30090 Kč 40 h s přísl. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Odvolací soud má shodně s prvým soudem za to, že v souzeném případě nejde o zásah do autorského práva ve smyslu zákona č. 218/1926 Sb. z. a n. a že žalobní nárok není oprávněn. Žalobce spatřuje takový zásah v tom, že žalovaní přepracovali jím vypracované stavební plány, že podle jeho plánů, ovšem přepracovaných, provedli stavbu a že žalovaný zednický mistr podepsal plány svým jménem, a odvolává se při tom zcela nepřípustně na §§ 16, 31, 32 č. 3, 33 č. 3 a 47 č. 2 původ. zák. Z přednesu stran/a výsledků průvodního řízení plyne, že žalovaná Občanská záložna objednala roku 1932 u žalobce pouze stavební plány pro zamýšlenou stavbu záloženského domu podle doručeného mu náčrtku, naznačujícího její přání, při čemž se o provedení stavby samé mělo rozhodnouti později a též rozhodlo zvláštní soutěží, dále že žalobce plány zhotovil a dostal za ně zaplacenu požadovanou odměnu, že si záložna později roku 1934 podle zatím změněných poměrů a potřeb přála určité změny na uvedeném projektu, že dala proto od spoluobžalovaného vypracovati, ovšem na podkladě projektu původního, nové plány, které se sice co do vnitřní disposice celkem kryly s žalobcovými plány, ale po stránce vnější architektury se od nich podstatně lišily a představovaly samostatné řešení, a že podle těchto nových plánů žalovanými při předložení stavebnímu úřadu podepsaných byla pak stavba provedena. Jde tu především o otázku, zda takovéto jednoduché stavební plány, které představují vlastně jenu více méně řemeslné vypracování a příslušným předpisům způsobené formulování stavebníkových přání, lze vůbec pokládati za umělecké dílo, mající nárok na ochranu zákona č. 218/1926 Sb. z. a n., ježto uvedeným zákonem jsou podle § 4 chráněny jen tvorby v oboru umění, tedy díla skutečného výtvarného umění, jež představují plod tvůrčí činnosti umělecké. O tom by ovšem musili promluviti poslední slovo umělečtí znalci resp. znalecké sbory dotčené v § 62 autor. zák. Avšak i kdyby se obyčejným stavitelským plánům, o jaké tu jde, přiznala povaha uměleckého díla ve smyslu § 4 č. 6 řeč. zák., nemůže žalobce zajisté spatřovati zásah do svého autorského práva v tom, že se podle jeho plánů za odměnu objednaných a jím dodaných provedla příslušná budova jiným stavitelem, neboť jak podle znaleckého posudku, tak podle dopisu, jímž byl proveden důkaz, a podle notorické zvyklosti se při objednávce projektu předpokládá, že objednatel smí zaplaceného plánu též skutečně upotřebiti k provedení stavby, aniž si musí koupiti od projektanta ještě zvláštní právo k tomu. Není tu však ani zásah ve smyslu zneužití žalobcových plánů k zhotovení nových plánů, neboť žalovaný zednický mistr vypracoval podle přání a potřeby spolužalované záložny, byť i na podkladě shodném s žalobcovými plány, co do vnitřního a již žalobci zásadně předem řešeného uspořádání stavby projekt, jak znalec praví, architektonicky samostatný, který by ostatně bylo lze pokládati podle §§ 9 a 33 č. 1 původ. zák. aspoň za samostatné originální zpracování cizího díla, jež je zákonem dovoleno. Že pak podepsání takovéhoto výrobku vlastním jménem nemůže zakládati přestupek dle § 47 č. 2 zák. č. 218/1926 Sb. n. s. není potřebí se šířiti. Není tudíž odvolání v žádném směru důvodné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Po právní stránce opíral žalobce své žalobní nároky o předpisy zákona o původském právu ze dne 24. listopadu 1926, č. 218 Sb. z. a n., a to nárok na náhradu škody o § 57 a nárok z obohacení o § 58 řeč. zák. Prvním předpokladem takovýchto nároků jest však, že šlo o dílo, které je a může býti předmětem původského práva ve smyslu § 1 a § 4 původ. zák., tu jmenovitě podle odst. 2 č. 6 nebo 7 řeč. zák. Že jde o takovéto dílo umělecké hodnoty, jakou původské právo předpokládá, musí žalobce nejen tvrditi, ale í po skutkové stránce náležitě doložiti, aby bylo zřejmé, proč je za takové dílo považuje. Teprve toto jeho tvrzení má býti, je-li potřebí, přezkoumáno v průvodním řízení.
V souzeném případě však žalobce dotčené své povinnosti nedostál, nýbrž se po výtce obíral jenom otázkou svého původství a pak otázkou zásahu žalovaných a jejích závadného jednání, kteréžto otázky by však mohly míti význam a přijití na přetřes teprve na druhém místě. V žalobě a také v dalším řízení mluvil žalobce jen o svých plánech, jako by jakékoli plány od něho pocházející již pro tuto skutečnost požívaly ochrany dotčeného zákona. Teprve v dalším svém přednesu, kde opětně dovozuje závadnost jednání žalovaných s hlediska §§ 16, 31, 32 a 33 uved. zák. se uvádí, že žalovaní napodobovali nebo dali napodobili jeho dílo »stavitelského umění« stavbou. Že o takové dílo šlo a proč je za takové dílo označuje, žalobce ani tím nenaznačuje a neuvádí skutečností, jež by s tohoto hlediska mohly a měly býti přezkoumány znaleckým posudkem, a důkaz znalcem na tomto místě ani nenabízí.
Podle vylíčeného stavu věci dopadla ovšem i průvodní usnesení, jimiž byl připuštěn znalecký důkaz. Vše to se týká jen otázek původství a zásahů, nic však neobsahuje to, čím by se doličovala ona umělecky hodnotná povaha příslušných plánů, která je předpokladem původského práva a jeho ochrany.
Za toho stavu věci, když žalobce tento první předpoklad nároku dovozovaného z původského práva o žádné skutkové okolnosti a žádná tvrzení neopřel, nebylo zde ani podkladu pro posudek znalce nebo znaleckého sboru; žalobcovy nároky postrádají tedy dotčeného hlavního podkladu hmotněprávního a jsou všecky jeho námitky uplatněné v opravném řízení zcela bezdůvodné. Platí to zejména též o všech námitkách, jež uplatňuje v dovolání, nechť se týkají řízení nebo právního posouzení.

Citace:

č. 16377. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 321-323.