Č. 1027.

Honební právo (Čechy): I. * Je vadou řízení, vzal-li honební úřad, zjišťuje vlastnické hranice určitých parcel, o jejichž souvislosti po rozumu §§ 2 a čes. zák. hon. rozhodoval, za základ svého rozhodnutí mapu pozemkovou nebo mapu katastrální, jejíž správnost byla popřena, aniž vyšetřil podstatnost učiněných námitek. — II. * Není vadou řízení, opatřil-li správní úřad vyšší stolice, rozhoduje v pořadu instančním výrok stolice nižší dodatkem obsahujícím pouhý výklad nebo doplněk, toliko zřetelněji vyjadřující to, co by samo sebou plynulo z obsahu výroku nižší stolice, byť i opravný prostředek onoho doplňujícího výroku se nedomáhal.
(Nález ze dne 22. listopadu 1921 č. 15523.)
Věc: Jan L. v K. (adv. Dr. J. Vaníček z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o přikázání honitby na enklávě.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nálezem zemského správního výboru v Praze z — byl zamítnut rekurs podaný stěžovatelem do rozhodnutí okresní správní komise v K. z —, přikazujícího stěžovatelovy pozemky rybník č. kat. — s pastvinami č. kat. — — v L., jakožto neklávy k obklopující je společenské honitbě v L., a v odpor brané rozhodnutí bylo potvrzeno, k čemuž připojen byl dodatek, že sporné pozemky přikazují se na šestiletí od 1. února 1921 do dne 31. ledna 1927.
Do uvedeného nálezu druhé stolice směřuje stížnost k nejvyššímu správnímu soudu podaná.
Žalovaný úřad opírá naříkaný nález v jeho meritu o právní názor, že pozemky nedosahující v souvislosti výměry 115 ha nejsou předmětem vlastní honitby majitelovy, nýbrž že jest věcí okresního výboru přikázati právo myslivosti na nich vykonávané onomu držiteli okrsku honebního, kterýž s nimi nejvíce hraničí, a že toto přikázání enklávy jest vyřknouti na šest let po sobě jdoucích (§§ 2, 5 a 17 č. hon. zák.).
Že pozemky, které jakožto enkláva byly přikázány, nedosahují v souvislosti výměry 115 ha, jest nesporno, jakož i dále to, že by souvislost jejich s ostatní nesporně vlastní honitbou stěžovatelovou mohla býti uskutečněna souvislostí stěžovatelovy pastviny č. kat. 197 se stěžovatelovým lesem č. kat. 57. — Žalovaný úřad vzav proti tvrzení stěžujícího si posavadního pána myslivosti za zjištěné, že tyto pozemky spolu nesouvisejí, rozhodl způsobem svrchu naznačeným.
Stížnost na nejvyšší správní soud vznesená vytýká vadu řízení, že za daného stavu věcí, když nastala potřeba, aby sporná okolnost spojitosti svrchu vytčených obou pozemků pro řešení záležitosti rozhodná zjištěna byla šetřením na místě samém, nenařídil zemský správní výbor provedení takového šetření, nýbrž spokojil se se stavem znázorněným v mapě berního katastru, který nemá způsobilosti, aby nahradil zjištění skutečného stavu. V odpor vzaté rozhodnutí jest dále též z toho důvodu nezákonným, že doplňuje svémocně rozhodnutí okresní správní komise dodatkem, že sporné pozemky přikazují se na šestiletí dnem 1. února 1921 počínajíc, ač v rozhodnutí první stolice dosud vůbec nebylo vysloveno, od které doby má přikázání sporných pozemků působiti, zejména pak že působnost tohoto přikázání má počíti již dnem 1. února 1921, a ačkoli do rozhodnutí v tomto směru od žádné ze zúčastněných stran nebylo vzneseno stížnosti.
Nejvyšší správní soud založil své rozhodnutí na těchto úvahách:
Jediným předmětem sporu, pokud jde o námitku prvou, je otázka, zda parcely č. kat. 57 a 197 v L. spolu souvisejí ve smyslu honebního zákona pro Čechy. Souvislost taková je dána, možno-li s jedné parcely přejíti na druhou, aniž by bylo nutno vstoupiti na půdu cizí. (K výjimce posl. odst. § 2 se arciť nepřihlíží.) Je tedy souvislost ona dána i tenkráte, když obě zmíněné parcely třebas jen v jediném bodu se dotýkají. Že tomu tak je, tvrdí stížnost, kdežto naříkané rozhodnutí toto faktum popírá. Bylo tudíž žalovanému úřadu řešiti toliko otázku, kam až sahá přesná hranice parcely č. kat. 197, tedy otázku, zabývající se v podstatě jenom obsahem práva vlastnického stěžovatele co do parcely vzpomenuté a vztahem tohoto práva jeho k vlastnickému právu sousedů, jímž je s jedné strany vlastník parcely č. kat. 192 a s druhé strany okresní silnice č. kat. 501.
Ježto otázky tyto spadají svou povahou v obor práva soukromého, jenž jest vyňat z kognice jak úřadů správních, tak i nejvyššího správního soudu, mohl úřad správní luštiti otázku jen potud, pokud toho pro své rozhodnutí potřeboval. Odpověď ta, kterou si úřad na tuto prejudicielní otázku dal, není jeho rozhodnutím nějaké právní moci schopným, jež by nejvyšší správní soud posuzovati mohl ve věci samé, nýbrž tvoří toliko součást skutkové podstaty naříkanému rozhodnutí za podklad položené, která podléhá přezkoušení nejvyšším správním soudem jen co do stránky formální, t. j. jen se stanoviska druhého odst. § 6 zák. ze dne 22. října 1875 c. 36 ř. z. ai 1876.
Mohl tedy nejvyšší správní soud toliko uvažovati, zda zjištění skutkové, které dospělo k výsledku, že vlastnické hranice parcely č. kat. 197 nesahají tak daleko, aby se dotkly hranice parcely č. kat. 57, není v rozporu se spisy, nebo zda nespočívá na nějaké podstatné vadě, která by pod předpis cit. § 6, odst. 2 spadala. Stížnost sama uplatňuje vadu takovouto tvrdíc, že šetření nestalo se tak, jak toho konkrétní případ žádal, poněvadž pravé hranice zmíněných parcel mohly toliko ohledáním na místě samém býti zjištěny. Nejvyšší správní soud shledal, že vada tato tu jest a že jest podstatnou. Je sice pravda, že mapa katastrální i potvrzení dané evidencí katastru daně pozemkové může býti zpravidla dostatečným podkladem pro honební úřad, který se má o honební souvislosti určitých pozemků prohlásiti, jde-li o zjištění, kam až sahají hranice jednotlivých parcel. Ale tento podklad pro šetření nelze pokládati za dostatečný tenkráte, když správnost mapy katastrální jest stranou popřena a důkazy o opaku nabídnuty. Vždyť i katastrální mapa může býti, jak toho jest § 24 zák. ze dne 23. května 1883 č. 83 ř. z. dokladem, v rozporu jak se skutečným stavem, tak i se stavem právním. Tvrzen-li jest tento rozpor, nemůže správní úřad pokládati mapu katastrální za jedině směrodatnou, aniž by se příslušným šetřením, které jen místním ohledáním a výslechem sousedů může býti provedeno, přesvědčil, že tvrzení strany popírající správnost mapy katastrální nemá podstaty. Bylo tudíž i zde nutno toto šetření provésti.
Nestalo-li se tak, trpí řízení podstatnou vadou, která odůvodňuje zrušení naříkaného nálezu dle § 6 zák. o správ. soudě.
Tím stává se námitka druhá, obracející se proti dodatku zemským správním výborem připojenému potud bezpředmětnou, že zrušením celého naříkaného výnosu jest odstraněno i určení periody, na kterou přikázání sporných parcel jako enklávy společenské honitbě v L. bylo vysloveno.
Pokud však stížnost uplatňuje, že zemský správní výbor vůbec nebyl oprávněn dodatek ten připojiti a tím se domáhá výroku, že ani v nové rozhodnutí, které na podkladě tohoto nálezu bude vydáno, dodatek podobný nesmí býti pojat, nemohl nejvyšší správní soud toto stanovisko stížnosti shledati správným.
Odvolací stolice má totiž nejen právo, nýbrž i povinnost přezkoušený výrok nižší instance, který svojí neurčitou stylisací by mohl zavdati podnět k různým výkladům a sporům, na tolik opraviti a doplniti, aby smysl jeho nebyl pochybným.
Doplněk naříkaným rozhodnutím, k výroku okresní správní komise připojený tyto meze nepřekračoval, ježto jen výslovně vyjadřoval to, co samo sebou vyplývalo z rozhodnutí okresní správní komise v červenci 1920 vydaného vzhledem k tomu, že úprava honebních poměrů se děje vždycky na příští periodu honební (srovn. §§ 15 a 17 hon. zák.).

Citace:

č. 1027. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 954-956.