NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1904.

Lichva (zákon ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák.).
Zákonné znaky »tísně« a »vykořisťování« jsou jednak pojmy právní, jichž určení a vymezení spadá do oboru právního posouzení, jednak jsou též výrazem pro určitý skutečný stav, jehož vyšetření a zjištění je úkolem činnosti skutkově zjišťující a uvažující.
Z ochrany zákona nelze vylučovati osoby zkušené ani toho, kdo potřeboval vypůjčených peněz do obchodu.
K pojmu »tísně« (§ 2 čís. 1 zákona) stačí naléhavá, byť i pomíjející nesnáz peněžitá, nutící dožadovati se úvěru; není třeba, aby situace byla tak vážná, že by bez úvěru nastalo ohrožení dlužníkovy existence.
Pojem »vykořisťování tísně« předpokládá, že ten, kdo poskytuje úvěr, o tísni ví a úvěr poskytuje z důvodu této tísně. (Rozh. ze dne 23. února 1925, Zm I 705/24).
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalované do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 13. září 1924, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem lichvy podle §u 2 čís. 1 cís. nař. ze dne 12. října 1924, čís. 275 ř. zák., mimo jiné z těchto
důvodů:
Důvod zmatečnosti podle čís. 5 §u 281 tr. ř. je prý založen tím, že nalézací soud uvádí v rozsudku při výpověděch všech soukromých účastnic, že obžalovaná využitkovala jejich tísně. Okolnost tato není prý okolností skutkovou, nýbrž právním závěrem, a neměly prý v tom směru býti svědkyně vůbec dotazovány, tím méně pak okolnosti ty zjišťovány. Leč předně není správným tvrzení stížnosti, že podle znění rozsudku vypovídaly všechny svědkyně v ten smysl, že obžalovaná využitkovala jejich tísně. To je uvedeno jen u svědkyně Růženy K-ové, při čemž se však soud nespokojil tímto údajem, nýbrž zjistil výslechem svědkyně důkladně celý dej se všemi okolnostmi jej doprovázejícími. Kromě toho neuvědomuje si stížnost jasně podstatu věci. Je pravda, že zákonné znaky »tísně« a »vykořisťování« jsou pojmy právními, jichž určení a vymezení spadá do oblasti právního posouzení. Na druhé straně je však též nepochybno, že slova ta jsou výrazem pro určitý skutečný stav, a že vyšetření a zjištění skutečností, kryjících stav ten a tím uvedené znaky zákonné, je úkolem činnosti skutkově zjišťující a uvažující. Aby se přesvědčil, zda skutečnosti takové tu jsou, byl soud povinen, provedením po ruce jsoucích důkazů, zejména důkazů svědeckých, vyšetřiti celý sběh věci, a po prozkoumání a zhodnocení získaných výsledků průvodních učiniti zjištění o rozhodných skutečnostech. Dotazování svědků nesmělo se omeziti arci na formuli, zda byla »tíseň vykořisťována«, poněvadž by takto odpověď na otázku, zda uvedené znaky jsou skutečnostmi kryty, a v důsledku toho řešení otázky viny vloženo bylo v pravdě do rukou svědků. Nalézací soud bral se však při zkoumání věci správnou cestou a nelze proto postupu jeho či niti důvodné výtky. Důvodu zmatečnosti čís. 5 §u 281 tr. ř. jest se proto neprávem dovoláváno.
Totéž platí i o důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. Stížnost popírá, že tu byla tíseň na straně osob, úvěr vyhledávajících; všechny soukromé účastnice jsou prý osobami zkušenými, tři z nich (K-ová, P-á a P-ová) potřebovaly peněz do obchodu, a všechny, až na P-ovou byly prý vedle svého výdělku účastny též na výdělku svých mužů; R-ová pak doznala, že potřebovala peněz na zaplacení dluhu, učiněného za zády svého muže, od něhož dostávala na domácnost měsíčně 1000 Kč, jsou sama ještě správkyní domů. Avšak ta okolnost, že soukromé účastnice byly osobami zkušenými, nevylučuje ještě nikterak, že, jsouce v peněžních nesnázích a jimi nutkány, jednaly tak, že to neodpovídalo jejich jinak snad osvědčované zkušenosti a rozvážnosti. Jeť životní zkušeností, že tíseň, ať jakéhokoli druhu, odnímá člověku rozvahu a klidné uvážení možných následků jeho jednání. Obžalovaná netvrdila za řízení, že a do jaké míry všechny soukromé účastnice až na P-ovou, jež byla vdovou, byly účastny vedle svého výdělku též výdělku svých manželů, a nepřednesla ve směru tom žádných závažných okolností; stížnost uplatňuje tu proto skutečnosti nové, k nimž, hledě k zákazu novot v řízení zrušovacím (§ 288 čís. 3 tr. ř.), nelze přihlížeti. Nalézacímu soudu nebylo ostatně neznámo, že tři ze soukromých účastnic měly muže; když však přes to dospěl k přesvědčení, že byly v peněžní tísni, a že obžalovaná, znajíc jejich situaci, jí využila, je to neodporovatelný výrok soudcovský. To platí zejména ohledně R-ové, o níž zjišťuje soud, že nemocí upadla do dluhů a tím do peněžní tísně, a že, nemohouc své zaplatiti, obrátila se na obžalovanou, jíž svůj stav vylíčila. Soudu bylo též známo, že svědkyně dostává od svého muže, topiče na dráze, měsíčně na domácnost 1000 Kč; když však přes to okolnost, že byla domovnicí (nikoli správkyní domů) a že její muž o dluzích nevěděl, dospěl k přesvědčení, že se ocitla v tísni následkem zadlužení se pro nemoc, nelze rovněž výrok ten jakožto přesvědčení soudu napadati. Použití zákona není vadným ani z té příčiny, že svědkyně K-ová, P-á a P-ová potřebovaly vypůjčených peněz do obchodu. Zákon, používaje povšechného obratu »někoho jiného«, chrání každého, bez ohledu na jeho životní povolání, zaměstnání a způsob výdělku, kdo, ocitnuv se v tísni, je nucen dožadovati se úvěru. Nelze proto vylučovati z ochrany zákona jmenované tři svědkyně ze zmíněného důvodu, to tím méně, když rozsudek o nich zjišťuje, že jsou jen drobnými obchodnicemi, které potřebovaly vypůjčených peněz k nákupu zboží a nikoli k nějakému spekulačnímu podniku.
Stížnost namítá dále, že nedostatek podstatného znaku tísně vysvitne v tomto případě nejlépe z odpovědi na otázku, jaké zlo hrozilo soukromým účastnicím, kdyby byly nedosáhly úvěru od obžalované. K-ová, P-á a P-ová nebyly by prý mohly nakoupiti jimi vyhledávané množství zboží pro svůj obchod, takže v nejhorším případě byl by jim hrozil pouze menší obrat v jejich obchodě, žádné však zlo, ani nebezpečí, ježto prý nebyl podán důkaz o tom, že by bez zápůjčky byly pozbyly výdělku neb živobytí. Tyto vývody dokazují, že stížnost pohlíží na věc s hlediska zrušeného zákona ze dne 28. května 1881, čís. 47 ř. zák., jak tomu nasvědčuje ne sice číselná, ale věcná citace rozhodnutí bývalého zrušovacího soudu č. 1244, vykládajícího pojem nouze (Notlage). Než oproti znění tohoto zrušeného zákona, jenž mluvil o vykořisťování pachateli známé nouze (Notlage) dlužníkovy,spokojuje se cís. nař. ze dne 12. října 1914, čís. 275 ř. zák. již vykořisťováním tísně (Zwangslage) dlužníkovy, tedy zřejmě menší měrou v poměrech spočívajícího vnitřního nátlaku na dlužníka; k pojmu tísně stačí proto naléhavá, třebas i jen pomíjející, nesnás peněžitá, nutící dožadovati se úvěru. Z toho plyne, že situace dlužníkova nemusí býti tak vážnou, že by bez úvěru nastalo ohrožení jeho existence. Není proto při posuzování tohoto případu rozhodno, zda bez zápůjčky obžalovanou byly by pozbyly dlužnice výdělku nebo živobytí, nýbrž dlužno otázku klásti v ten rozum, zda svědkyně byly skutečně v tísni, jak byla pojmově vyložena, a zda obžalovaná tísně této úmyslně využila způsobem zakázaným. Tak si otázku dal nalézací soud, a nelze tudíž v jeho postupu spatřovati právní omyl. Namítá-li stížnost, že dlužnice, obchodujíce se zapůjčenými penězi, měly z nich značnější prospěch, nežli obžalovaná ze zápůjček, uváží-li se, s jakým velkým ziskem hokynáři obchodují, uplatňuje něco, co nemá opory ve zjištěních skutkových, která při dovolání se hmotněprávního důvodu zmatečnosti čís. 9 §u 281 tr. ř. jsou jedině směrodatná.
V rozporu se zjištěnými rozsudku a proto nepovšimnutelno je tvrzení stížnosti, že R-ová nemohla ani dobře vysvětliti existenci svých dluhů; bereť rozsudek její výpovědí za prokázáno, že dluhy povstaly z nemoci. Namítá-li stížnost, že, kdyby byla obžalovaná neposkytla R-ové zápůjčku, byla by jí hrozila nejvýše civilní žaloba, jež nemůže býti považována za nějaké zlo, které by mohlo uvésti někoho v tíseň, dlužno na to odvětiti, že nejde o to, zda by svědkyně bez poskytnutí zápůjčky byla upadla v tíseň, nýbrž o to, zda byla již v tísni, když se ucházela u obžalované o zápůjčku, a zda tíseň tato byla obžalované známa. Obé rozsudek formálně bezvadně zjišťuje. Stížnost uplatňuje v zásadě správně, že aby naplněn byl druhý podstatný znak závadného činu, totiž vykořisťování tísně, musí býti dokázáno, že ten, kdo poskytuje úvěr, dobře ví o tísni a že poskytuje úvěr jen z důvodu této tísně. Nesprávně a proti zjištěním rozsudku však tvrdí, že v tomto případě obžalovaná vědomí o tísni dlužnic neměla a v tomto vědomí úvěr neposkytovala. Zjišťujeť to rozsudek výslovně ohledně každé z dlužnic a zjištění to doprovází důvody formálně dostatečnými a věcně přesvědčivými, tudíž zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) vyhovujícími. Další zákonnou náležitost, nápadný nepoměr mezi plněním obžalované a vzájemným plněním dlužnic, popírá zmateční stížnost tvrzením, že prý není přesně zjištěno, kolik obžalovaná ve skutečnosti zapůjčila soukromým účastnicím a kolik tyto zaplatily jednak na kapitále, jednak na úrocích. I v tomto směru ocitá se stížnost v rozporu s předpoklady rozsudkovými, jimiž je zcela přesně zjištěna výše zápůjček, a kterými v tom ohledu, co obžalovaná slíbiti, pokud se týče poskytovati si dala z důvodu úroků, jsou zjištěny takové sumy, které dlužno označiti přímo horentními, a na které by obžalovaná při pravidelném, se zásadami slušnosti a mravnosti jakož i se zákonitými předpisy slučitelném využitkování zapůjčených peněz nemohla ani pomýšleti. Za tohoto stavu věci nebylo ani potřebí nějakého číselně zcela přesného zjišťování úroků těch. Soukromé účastnice arci nepotvrdily, že obžalovaná s nimi vyjednala, že jí musí zboží a kolik zdarma dodávati, soud však dospěl na základě jejich výpovědí k přesvědčení, že vybírání zboží obžalovanou, která za ně vůbec neplatila, trpěly a že tak činily jen proto, že si pomoci nemohly, poněvadž by jim jinak obžalovaná úvěru byla neposkytla nebo neprodloužila. Tento stav byl tudíž takový, že jej možno na roveň klásti výslovnému ujednání, nehledě ani k tomu, že zákon trestá nejen toho, kdo si protizákonné protiplnění dá slíbiti, nýbrž i toho, kdo si je dá poskytovati, tudíž i bez předchozího slibu neb ujednání. Aby bylo zcela přesně zjištěno, v jaké celkové výši si obžalovaná od každé ze soukromých účastnic zboží vybrala, jaké to zboží bylo a v jakém množství a t. d. nebylo potřebí, poněvadž již to, co nalézací soud, volně zhodnotiv průvody, na základě výpovědí soukromých účastnic zjistil, stačí plně, by nejen o sobě, nýbrž zejména v souvislosti s platy, které dlužnice z důvodu úroků konati musely, dokazovalo nehoráznost požadování obžalované a tím nápadný nepoměr mezi plněním jejím a vzájemným plněním postižených dlužnic.

Citace:

č. 1904. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 122-126.