NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 930.

Železniční zřízenec, jenž nekoná právě služby, nepožívá ochrany § 68 tr. zák., třebas by byl zakročil ve prospěch železnice.
(Rozh. ze dne 25. září 1922, Kr I 784/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 7. května 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem nedokonané krádeže dle §§ 8, 171, 174 II a) tr. zák. a zločinem veřejného násilí dle § 81 tr. zák., pokud směřovala proti výroku rozsudku, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem veřejného násilí dle § 81 tr. zák., zrušil napadený rozsudek v tomto výroku, jakož i ve výroku o trestu a uznal ho vinným vedle zločinu nedokonané krádeže dle §§ 8, 171, 174 II a) tr. zák. zločinem veřejného násilí dle § 98 lit. a) tr. zák., jehož se dopustil tím, že dne 18. února 1921 vykonal na železničním zřízenci Adolfu P-ovi skutečně násilí, by ho donutil k upuštění od svého zadržení.
Důvody:
Pokud stížnost napadá odsuzující výrok ve směru 81 tr. zák. z důvodu § 281 tr. ř. čís. 9 a), nelze jí zcela upříti oprávněnosti. Stanovisko rozsudku, že železniční zřízenec, byť i mimo službu, jakmile zakročuje proti škůdcům železnice, tím sám sebe staví do služby a požívá ochrany § 68 tr. zák., nemá opory v předpisech železničního dopravního řádu, najmě § 102, jenž výpomocnou policejní moc vyhrazuje zřejmě jen železničním zřízencům, skutečně službu konajícím. Ovšem zavazuje služební řád (služ. pragmatika) pro železniční zřízence (výnos ministerstva železnic ze dne 7. dubna 1898, čís. 16366) v § 18 zřízence, by chránili a podporovali zájem služby ve službě i mimo službu a škody hrozící hleděli ze všech sil svých odvraceti, a § 31 předpisuje, že každý zřízenec jest povinen, chrániti peníze i statek, železničnímu podniku náležející nebo svěřené mu obecenstvem, železnice neb lodí užívajícím, pokládaje je za cizí majetek, jemu zvláště do opatrování daný. Ale právě znění prv citovaného §, jenž zcela všeobecně zavazuje zřízence »ve službě i mimo službu«, svědčí proti právnímu stanovisku rozsudku, že se Adolf P. svým zakročením sám postavil do služby. Proto nelze pokládali železničního zřízence P-а, jenž tehdy nebyl ve službě, byť i oblečen byl stejnokrojem, za osobu §§y 68 a 81 tr. zák. chráněnou. Z toho však nevyplývá, že by násilný odpor stěžovatelův proti P-ovi, jímž chtěl docíliti, by své zadržení a předání policii Adolfem P-em zmařil, byl beztrestným. Neboť skutek stěžovatelův, jak zjištěn byl soudem nalézacím, vykazuje všechny známky zločinu veřejného násilí dle § 98 a) tr. zák. Vykonali na Adolfu P-ovi násilí v úmyslu shora zmíněném, tedy aby od něho vynutil upuštění. Upuštění to mělo však pro Adolfa P-а zajisté právní zájem, již proto, že se týkalo zájmů železnice, jejíž on byl zřízencem. Změna subsumpce má ovšem význam pro stěžovatele, jelikož odpadnou okolnosti, pro něž použito bylo při výměře trestu druhé sazby § 82 tr. z., jak proti trestní sazbě § 100 tr. zák., tak i proti oné § 178 tr. zák. vyšší.

Citace:

č. 930. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 415-416.