NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12812.

Cesty: * Skutečnost, že obyvatelé určité obce nepoužívají fakticky cesty, nevylučuje, aby dotyčná obec zařaděna byla do okruhu interesentů podle § 36 zák. čl. I:1890, jestliže obyvatelé obce mohou po oné cestě dosáhnouti lehčího, kratšího nebo výhodnějšího spojení s některou jinou veřejnou cestou anebo se železniční stanicí.
(Nález z 10. března 1937 č. 11.503/37.)
Věc: Obec Čeladince proti rozh. zem. úřadu v Bratislavě z 14. února 1934 o příspěvku k udržování vicinální cesty.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Výměrem okr. úřadu v Topolčanech z 4. listopadu 1931 byl na základě § 36 zák. čl. I:1890 ustálen okruh interesentů a poměr zájmu na vicinální cestě Ludanice—Kovarce, a to tak, že příspěvek obce Čeladinců stanoven byl na 3%. Odvolání, které proti tomuto výměru podala obec Čeladince a v němž se domáhala toho, aby z okruhu interesentů byla vypuštěna, bylo nař. rozhodnutím zamítnuto.
Soud uvažoval o stížnosti obce Čeladinců takto:
V daném případě jde o nové určení okruhu interesentů a o stanovení příspěvkového procenta na stavbu a udržování vicinální cesty ve smyslu § 36 zák. čl. I:1890.
Žal. úřad odůvodnil svůj výrok o tom, že obec má nesporně zájem na cestě, o kterou jde, samostatně také tím, že cesta je jedinou spojkou obce s nej bližší stanicí dráhy v Ludanicích Stížnost ovšem namítá, že st-lka nepoužívá stanice Ludanic, nýbrž Topolčan, uvádějíc, že o tom svědčí výkazy staničního úřadu v Topolčanech a smlouvy o dodávání řepy s trnavským cukrovarem, a dodává, že teoreticky může býti ustálení úřadu o tom, že cesta je jedinou spojkou s nejbližší stanicí v Ludanících, správné, že však občané z Čeladinců používají ke dráze cesty do Topolčan, ježto je v jedné své části silnicí hradskou a proto je lepší. Tím snaží se st-lka vyvrátiti úsudek žal. úřadu o svém zájmu na cestě. Než soud nemohl stížnosti dáti za pravdu.
Důvodem pro to, aby určitá obec byla zařaděna do okruhu interesentů na určité vicinální cestě, je podle § 36 zák. čl. I:1890 zájem dotčené obce na cestě. Zájem ten je však dán nejen tehdy, jestliže obyvatelé obce cesty fakticky používají, nýbrž také v tom případě, když obyvatelé obce mohou po cestě dosáhnouti lehčího, kratšího nebo výhodnějšího spojení s některou jinou veřejnou cestou anebo se železniční stanicí, jak výslovně uvádí § 5 odst. 2 bod 1 prov. nař. k § 36 zák. čl. 1:1890 (nař. býv. min. obchodu z 11. července 1892 č. 45380/1892 Rendeletek Tára č. 144/1892). Okolnost, že vicinální cesta, o kterou jde, je jediným spojením, stěžující si obce s nejbližší železniční stanicí, stížnost nepapírá, uznávajíc, že prohlášení úřadu o tom může býti správné, skutečnost pak, zda se jí skutečně obyvateli obce používá, není — jak bylo řečeno — rozhodná. Mohl tedy žal. úřad právem z tohoto důvodu st-lku pojmouti do okruhu interesentů při dotčené vicinální cestě.

Citace:

Č. 12.812. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 392-393.