Poklad.

Základní předpisy povahy veřejnoprávní o postupu při nálezu pokladu jsou obsaženy spolu s úpravou vzniklých poměrů soukromoprávních pro oblast býv. rak. právního řádu v občanském zákoníku (§§ 398 až 401); pro oblast býv. uh. právního řádu nalezneme pak částečnou obdobu této úpravy v zásadách občanského práva na území tom platného. K nim druží se řada předpisů speciálních, na něž bude poukázáno v souvislosti s pojednáváním o věci samé. Z nich bylo by zvláště vytknouti dekret dvor. kanceláře z 15. 6. 1846, č. 970 sb. zák. soud. (č. 77 sb. zák. pol.), jímž bylo přímo pozměněno ustanovení § 399 obč. zák. Konečně zaslouží zmínky i stanovisko trestních zákonů k této věci.
Vzhledem k úzké souvislosti jest třeba pojednati o věci současně s hlediska práva správního, práva soukromého i práva trestního. Definice. Podle § 398 obč. zák. jest třeba rozuměti p-em peníze, šperky nebo jiné cenné věci, které tak dlouho v úkrytu ležely, že jejich dřívějšího vlastníka nelze již zjistiti. Touto definicí vyloučeny jsou z pojmu „poklad“ věci ceny nepatrné, ohledně jichž nálezu platí patrně (arg. ze stylisace § 398 obč. zák.) všeobecné předpisy o nalezených věcech (§ 388 a násl. obč. zák.). Dále jest třeba, aby nalezené věci byly dříve již ve vlastnictví jiné osoby a ukryty. P-em jsou tedy i věci, jichž cena spočívá převážně nebo výhradně jen ve významu, jaký mají s hlediska archeologického nebo numismatického (srov. rozh. nejv. soud. dv. z 10. 10. 1911, Pfaff-Schey, nová řada, č. 5593), nejsou jím však drahé kovy dosud nevydolované, zkameněliny, kostry předpotopních zvířat a pod. Z § 399 obč. zák. a z §§ 511, 1143 a 1147 obč. zák. vyplývá, že p-em rozumí se jen věci movité uvedeného druhu, jež jsou ukryty ve věci nemovité. Byly-li věci takové ukryty ve věci movité, je v literatuře sporno, zda má místo spíše analogie ustanovení o pokladu či o věcech skrytých (§ 395 a násl. obč. zák.). Konečně se vyžaduje, aby věci tvořící p. byly tak dlouho ukryty, že jejich vlastníka nelze již zjistiti. Tímto podstatným znakem liší se právě pojem p-u od pojmu věci skryté (§ 395 a násl. obč. zák.).
Stejně vymezuje rozsah pojmu „poklad“ i soudní prakse v oblasti býv. uh. právního řádu.
Oznámení nálezu správnímu úřadu. Pro oznámení nálezu p-u platí v oblasti býv. rak. právního řádu všeobecná ustanovení o nalezených věcech (§ 388 a násl. obč. zák.), jak lze vyvoditi ze znění § 398 obč. zák. a jak výslovně konstatuje dekret dvor. kanceláře z 15. 6. 1846, č. 970 sb. z. s. (č. 77 sb. z. pol.), v bodě 2. (viz heslo: Nalezené věci). Ze znění cit. dekretu lze též dovoditi, že odpadla povinnost „vrchnosti” (Obrigkeit), t. j. obecního starosty (pokud se týče státního úřadu policejního) oznamovati hlášený mu nález p-u „zemské správě” (zemskému úřadu), která je vyslovena v druhé větě § 398 obč. zák. Naproti tomu ukládá cit. dekret v bodě 3. „politickým úřadům” (okresním úřadům a orgánům vykonávajícím jejich působnost), aby o nálezech numismatických a archeologických předmětů, které pro vědu nebo umění mohou míti význam, podaly zprávu zemskému úřadu politickému, který by o věci uvědomil příslušné veřejné ústavy nebo spolky. Dekretem dvor. kanceláře ze 14. 8. 1846, č. 92 sb. zák. pol. bylo politickým úřadům ještě nařízeno, aby dohlížely na tyto nalezené věci. Ostatní obsah tohoto dekretu stal se změnou ústavních poměrů obsolentním. Stejně i dekret dvor. kanceláře z 5. 3. 1812, č. 38 sb. zák. pol. Zákaz vývozu nebo zavlečení podobných předmětů, pokud je lze označiti za historické památky, vysloven je v nařízení Národního výboru z 29. 10. 1918, č. 13 Sb. z. a n.
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi má nálezce p-u podle § 366 trest. zák. o zloč. a přeč. (zák. čl. V/1878) povinnost oznámiti nález do 8 dnů „úřadu”. Tímto úřadem, jehož úkolem je bdíti nejen nad veřejnými, nýbrž i soukromými zájmy státu vyplývajícími z platných předpisů o nálezu p-u, je podle všeho okresní úřad (čl. 1 organis. zák., §§ 5 a 6 správ. říz.). Kdo p. hledá, může to také oznámiti předem úřadu. V tom případě prodlužuje se lhůta k oznámení nálezu na 30 dnů. K p-u, jenž má umělecký, historický nebo vědecký význam, mají veřejné ústavy (musea, university a pod.) předkupní právo. Musí býti tudíž o nálezu uvědoměny (viz nař. min. vnitra č. 14136/1872). Platnost nař. č. 13/1918 Sb. o zákazu vývozu historických památek vztahuje se i na Slovensko a Podkarpatskou Rus.
Nabytí vlastnictví k p-u. V zemích České a Moravskoslezské platí nyní o nabytí vlastnictví k nalezenému p-u ustanovení bodu 1. zmíněného již dekretu dvor. kanceláře z 15. 6. 1846, č. 970 sb. zák. soud., jež zní: „Ohledně p-u vůbec, jakož i ohledně archeologických nálezů upouští se napříště od třetiny, která podle § 399 ob. z. obč. je vyhrazena státní pokladně; p. budiž tudíž bez odpočtení této třetiny rozdělen mezi nálezce a vlastníka pozemku rovným dílem a při děleném vlastnictví budiž díl, který připadá vlastníkovi pozemku, rozdělen mezi vrchního a užitkového vlastníka.” Tím změněn byl § 399 obč. zák., který přiznával z p-u po jedné třetině státu, nálezci a vlastníku pozemku. Otázka, zda nálezce a vlastník pozemku nabývají vlastnictví k příslušné části nalezeného p-u okupací, pokud se týče akcesí, či zda jde tu o zvláštní způsob nabývací nebo zda vlastník pozemku má vůči nálezci dokonce pouze nárok obligační, jest v literatuře spornou. V § 401 obč. zák. je ještě konstatována samozřejmá skutečnost, že za nálezce ve smyslu předchozích paragrafů s právy (a povinnostmi) z nich vyplývajícími nepovažuje se ten, kdo byl k hledání p-u zjednán smlouvou služební. Za nálezce je považovati zaměstnavatele, ať již je jím vlastník pozemku (jak předpokládá § 401 obč. zák.), či osoba jiná. Tato ovšem potřebuje k hledání p-u svolení vlastníka pozemku (§ 400 obč. zák.).
Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jest tato otázka řešena jinak. Nalezený p. připadá z polovice nálezci a z polovice vlastníkovi pozemku jen tehdy, nepřevyšuje-li jeho hodnota částku 150 zlatých. Jinak participují na něm rovnými díly nálezce, vlastník pozemku a stát. K p-u, jenž má umělecký, historický nebo vědecky význam, mají — jak již podotknuto dříve — veřejné ústavy (musea, university a pod.) předkupní právo, jemuž musí nabyvatelé vyhověti, majíce pouze nárok na odhadní cenu. Při odhadu je vzíti v úvahu cenu, za kterou mohl by býti p. za dnešních poměrů prodán, a to nejen s přihlédnutím k hodnotě materiálu, nýbrž i k hodnotě vynaložené práce, jakož i k hodnotě s hlediska historického a pod. (viz rozhodnutí býv. uh. král. kurie č. 4293/1899).
Zatajení nálezu. Zatajení nálezu má podle § 400 obč. zák. za následek ztrátu podílu na p-u. Tento podíl připadá udavači a není-li udavače, státu. Zatajením nálezu rozumí se opominutí předepsaného oznámení obecnímu úřadu (státnímu úřadu policejnímu), nikoli tedy neoznámení nálezu vlastníkovi pozemku (srov. rozhodnutí nejv. soud. dv. ze 4. 2. 1913, Pfaff-Schey, nová řada, č. 6290). Stejný důsledek má i každé jiné nedovolené jednání nálezcovo, na př. hledání p-u bez svolení vlastníka pozemku (a contrario náhodného nálezu) a j. Naproti tomu nezakládá zatajení nálezu p-u v oblasti býv. rak. právního řádu skutkovou podstatu trestného činu (viz § 201, lit. c, trest. zák. a dvor. dekret z 12. 10. 1821, č. 1810 sb. zák. soud.). Nedovolené hledání p-u mohlo by býti — nehledíc k důsledkům § 400 obč. zák. — trestným jen, byl-li by při tom porušen nějaký platný předpis. Tak by tomu na př. bylo při hledání p-u v hrobech (viz § 306 trest. zák.), pod kterýžto případ nelze ovšem jistě zahrnovati hledání p-u v zevně neznatelných předvěkých pohřebištích.
Jinak je tomu na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Tam opomenutí oznámení o nálezu p-u příslušnému úřadu v předepsané lhůtě zakládá skutkovou podstatu přečinu „bezprávného přivlastnění nalezeného pokladu“ (§ 366 trest. zák. o zloč. a přeč., zák. čl. V/1878). Vedle trestu jest vysloviti i ztrátu příslušejícího podílu p-u.
Literatura
je výhradně civilistická a jest z velké části uvedena na příklad v Randově: „Právu vlastnickém dle rakouského práva" (VI. vyd. 1917, str. 108 a násl.). Z poslední doby viz zejména Krčmářovo „Právo občanské" II., str. 192 a násl. (1928). Pro Slovensko a Podkarpatskou Rus srov. pak zejména: Fajnor-Záturecký: „Nástin súkromého práva platného na Slovensku a v Podkarpatskej Rusi" (1924, str. 104 a násl.); Rouček: „Čsl. obec. obč. zákoník a obč. právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi", 1926.
Josef Hoffmann.

Citace:

K. Wicksell: Bas Problem der Steuerinzidenz.. Sborník věd právních a státních. Praha: Bursík & Kohout, 1902, svazek/ročník 2, s. 445-445.