NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16860.

Advokát ustanovený jako zástupce chudých nemůže se na chudé straně, jím zastoupené, domáhati zaplacení odměny za (zastupováni, nabyla-li chudá strana ze sporu, v němž byla zastoupena zástupcem chudých, hypoteční pohledávky, která je zatím nezpeněžitelná.
(Rozh. ze dne 12. dubna 1938, Rv II 186/37.)
Srov. rozh. č. 15183 Sb. n. s.
Žalující advokát, jenž byl dekretem krajského soudu v O. ze dne 16. března 1934, č. j. Nc V 89/34, ustanoven zástupcem chudé strany (nynějšího' žalovaného) k zatímně bezplatnému hájení jejích práv, zastupoval žalovaného, tehdejšího žalobce v jeho sporu proti Antonínu Z., vedeném pod Ck II 409/34 u krajského soudu v O., před nímž byl uzavřen smír, podle kterého Antonín Z. postoupil tehdejšímu žalobci ze své hypotekární pohledávky ve výši 27000 Kč, zajištěné ve vložce č. 190 poz. knihy S., částku 8000 Kč do úplného a neomezeného vlastnictví. Tvrdě, že žalovaný získal tak majetek, domáhá se žalobce na žalovaném zaplacení 743 Kč 70 h jako palmární pohledávky, od jejíhož zaplacení byl žalovaný udělením práva chudých prozatím osvobozen, žalovaný namítaje předčasnost žaloby udal, že nenabyl skutečně platebních prostředků, ježto řečeným' smírem; získal velmi pochybný nárok na 8000 Kč, který jest zajištěn na takovém místě, že není pravděpodobné, že by skutečně také dosáhl uspokojení a že Antonín Z. nemá dostatečné hmotně prostředky. Soud prvé stolice zamítl žalobu pro tentokráte. Důvody: Žalobní nárok není toho času odůvodněn. Podle § 16, odst. 4, adv. ř. (zákon ze dne 6. července 1868, č. 96 ř. z.) může advokát chudé strany žádati náhradu svého palmárního účtu, nabude-li zastoupená chudá strana za sporu platebních prostředků. Tato podmínka v souzeném, případě není dokázána. Žalobce sám ani netvrdí, ani nedokazuje, že žalovaný takové prostředky ze sporu Ck II ,409/34 skutečně získal, neboť sám připouští, že spor byl ukončen smírem, jímž Antonín Z. ze své pohledávky 27000 Kč, zajištěné na vložce č. 190 poz. knihy S., postoupil žalobci 8000 Kč do úplného a neomezeného vlastnictví a že tato hypotéka dosud není realisována. Soud zjistil spisy E 5877/33, že na zatíženou usedlost byla sice vedena exekuce vnucenou dražbou, že se však k dražebnímu roku ustanovenému na 14. října 1935 nikdo ze zájemců nedostavil a že proto byla exekuce podle § 151 ex. ř. zastavena. Žalobce je na omylu, míní-li, že uvedené ustanovení advokátního řádu bylo pozměněno civilním řádem soudním, a to předpisy §§ 63 a násl. c. ř. s. I zákonný předpoklad pro udělení práva chudých podle § 63 c. ř. s. je nemohoucnost strany zapraviti náklady na vedení rozepře nutné bez zkrácení nuzné výživy potřebné pro sebe a svou rodinu. Nestala se tudíž žádná změna v majetkových ponorech žalovaného. Jediný rozdíl záleží v tom, že dříve měl nezajištěnou a spornou pohledávku ve výši 41937 Kč 15 h, kdežto nyní má hypotéku 8000 Kč toho času — podle zjištění shora uvedených — nerealisovatelnou. Nelze proto za zjištěného stavu požadovati na žalovaném, aby zapravil do 14 dnů zažalovanou pohledávku, když nemá platebních prostředků a když majetek, o nějž opírá žalobce svůj nárok na okamžité hotové zapravení, není realisovatelný. Již tyto právní úvahy stačí k odůvodnění zamítnutí žaloby a nebylo pro to třeba se obírati otázkou bonity hypotéky, zda jednou bude uhrazena zcela nebo zčásti čili nic. Odvolací soud uznal žalovaného povinným zaplatili žalobci zažalovanou částku s příslušenstvím do 14 dnů pod exekucí, a to jen na pohledávku 8000 Kč, zajištěnou ve vložce č. 190 poz. knihy S. Důvody: Odvolací soud nesouhlasí s názorem procesního soudu. Civilní řád soudní již nemluví o platebních prostředcích, nýbrž zná pouze pojem »majetkové poměry« (§ 68 c. ř. s.). Zvláště též vysvětlivky k §§ 63 a násl. c. ř. s. znají pouze pojem majetek po případě majetkové poměry. Ostatně jest nepochybné, že oba zákony mají na mysli, že chudá strana má zaplatiti útraty, od jejichž zaplacení byla prozatím osvobozena, tehdy, jakmile se její finanční situace zlepší, a že není rozhodující, zda takováto změna nastala tím, že chudá strana nabyla hotových peněz nebo jiných druhů majetku. Chudá straně poskytuje povolení práva chudých ve smyslu §§ 63 a násl. c. ř. s. mimo jiné též právo žádati o ustanovení bezplatného zástupce v osobě advokáta v těch případech, kde je předepsáno zastoupení advokátem a kde advokát zastupuje chudou stranu prozatím bezplatně (§ 64 č. 3 c. ř. s.). Pouze v takovém případě, že chudá strana nabude dodatečně jmění, při čemž jest rozhodující, nabude-li tohoto jmění sporem, kde ji advokát zastupoval prozatímně bezplatně, má zaplatiti chudá strana advokátovi náklady. Advokát chudých může tudíž tenkrát, nabude-li chudá strana dodatečně jmění z jeho úspěšného zastupování, požadovati úplně zaplacení svých výloh a odměny z toho důvodu, že zastoupení chudé strany je pouze prozatímně bezplatné; odpovídá tedy provisornímu charakteru osvobození, zdůrazňovanému v § 64, 70 c. ř. s., uloží-li se chudé straně zaplacení výloh odměny advokáta chudých. Procesní soud zjistil, že žalovaný má knihovní pohledávku 8000 Kč s přísl., které nabyl ze sporu, v němž byl žalobcem jako zástupcem chudých zastupován. Má tudíž jmění a může proto i žalobce dle § 16 ad v. ř. vymáhati zažalovanou palmární pohledávku, když žalovaný nic nenamítal proti její výši, ani nečinil jiných námitek kromě shora uvedené. Ovšem pouze ze jmění, kterého nabyl ve sporu, v němž byl žalobcem jako advokátem chudých zastoupen, jak to oidpovídá obsahu § 16 adv. řádu, a jeho ratio legis.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek soudu prvé stolice.
Důvody:
Žalobce se domáhal na žalovaném, zaplaceni pohledávky, vzniklé mu ze zastupování žalovaného ve sporu proti Antonínu Z. (zn. sp. Ck 11 409/34 krajského soudu v O.), v kterémžto sporu byl Antonínu M. (nyní žalovaném) ustanoven jako zástupce chudých. Žalobce odůvodnil svůj nárok tím, že žalovaný Antonín M. získal v onom sporu Ck 11 409/34 majetek, ježto mu Antonín Z. smírem ze dne 29. března 1935 ze své hypotekární pohledávky 27000 Kč s přísl., zajištěné ve vl. č. 190 kat. území S, postoupil částku 8000 Kč do úplného a neomezeného vlastnictví.
V souzené rozepři nešlo o odnětí práva chudých (§ 68, odst. 2, c. ř. s.) a proto nemá tu významu ani ustanovení § 71 c. ř. s. Předpisu § 71 a) c. ř. s. v doslovu čl. IV č. 4 zákona č. 161/1936 Sb. z. a n. nelze tu užiti, poněvadž zákon ze dne 16. června 1936, č. 161 Sb. z. a n. v době pro posouzení věci rozhodující nebyl ještě v účinnosti.
Zda šlo o zánik práva chudých podle § 68, odst. 1 c. ř. s. nebylo třeba zkoumati již proto, že by jeho zánikem nebyl ještě odůvodněn závazek strany dříve chudé dopláceti to, od čeho byla dosud osvobozena. V té příčině se strany odkazují na rozhodnutí č. 15183 Sb. n. s. Žalobní nárok jest v souzené rozepři posuzovati jediné podle § 16, odst. 4, adv. ř. (zák. ze dne 6. července 1868, č. 96 ř. z.), který upravuje jiný případ, nežli o jakých jednají předpisy c. ř. s. dříve uvedené (§§ 68, 71 c. ř. s., takže jimi zůstal nedotčen. Toto ustanovení nelze vykládali šíře hledíc snad na doslov § 68 c. ř. s.
Podle § 16, odst. 4, adv. ř. má advokát právo, nabude-li chudá strana ze sporu, ve kterém jím byla zastoupena, platebních prostředků, aby se na ní samé domáhal odměny. Uvedená podmínka nebyla však v souzené rozepři splněna. Pojem »platební proštředky« (§ 16 odv. ř.) je zřejmě užší než pojem majetek nebo jmění a jest oním výrazem rozuměti prostředky k plnění toho, co jest kdo dlužen (§ 1412 obč. zák.).
V souzeném případě náleží tvrzený dluh žalovaného v peněžité čátce, takže »platebními prostředky« jest tu rozuměti takové prostředky, jimiž onen dluh má býti zapraven, tudíž pohotové prostředky k placení v penězích. Žalobce ani netvrdil, že žalovaný ve sporu Ck 11 409/34 nabyl takovýchto platebních prostředků, a tím, že mu byla v onom sporu (Ck II 409/34) postoupena část hypoteční pohledávky Antonína Z., nenabyl žalovaný ještě platebních prostředků v naznačeném' smyslu, a to tím méně, ana dotčená hypoteční pohledávka není zatím ani zpeněžitelná, jak ze zjištění nižších soudů vyplývá.
Žalobní nárok není tedy odůvodněn, aspoň ne toho času, a bylo proto dovolání vyhověti a obnoviti rozsudek soudu prvé stolice.

Citace:

č. 16860. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 585-588.