NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2438.

Zákon ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. а n., o úpravě uhelného hospodářství. Při přídělu uhlí byl dodavatelem poukázaný horní podnik, nikoliv
stát. Nabídkou byla objednávka žadatele, nikoliv snad příkaz státního
úřadu dodavateli. Při podstatné odchylce příkazu od objednávky nevzešla smlouva mezi objednatelem a majitelem dolu. Objednáno-li bez
bližšího označení kamenné uhlí, jest objednávka řádně vyřízena přídělem
a dodávkou bulet z kamenného uhlí.
(Rozh. ze dne 27. března 1923, Rv II 389/22.)
Žalovaná strana podala žádost o příděl kamenného uhlí u uhelného
oddělení ministerstva veřejných prací, jež dalo dne 24. února 1921
inspektorátu uhelných dodávek, v B. písemný příkaz, dodati žalované
50 tun kamenného uhlí. Inspektorát dal žalující báňské společnosti dne
4. března 1921 písemný rozkaz, by dodala žalované straně 50 tun uhlí
bez bližšího označení, zda má to býti uhlí kamenné čili nic. Žalující
společnost zaslala žalované místo kamenného uhlí uhlí bulkové, jehož
žalovaná nepřijala a účet ze dne 2. dubna 1921 vrátila s podotknutím,
že zaslaného bulkového uhlí neobjednala. Žalobu o zaplacení kupní
ceny procesní soud prvé stolice zamítl. Důvody: Není
pochybnosti, že žalovaná strana obdržela jiné zboží, než objednala a než
Civilní rozhodnutí. V. 33 jí uhelným oddělením ministerstva veřejných prací bylo přislíbeno, a že
inspektorát uhelných dodávek v rozporu s příkazem uhelného oddělení
ministerstva veřejných prací dal žalující straně rozkaz, dodati žalované
straně 50 tun uhlí, bez dalšího poznačení. Není proto žalovaná strana
povinna, zboží přijmouti, byť by se pro průmyslové podniky hodilo.
Směrodatným jest, co objednáno bylo a zda žalovaná strana obdržela,
co objednala. Jelikož však místo kamenného uhlí (těžného uhlí) dostala
bulety, tedy něco jiného, není pochybnosti, že byla oprávněna, toto
zboží dáti k disposici. Jinak by se věc ovšem měla, kdyby žalovaná
strana všeobecně uhlí byla objednala, jelikož by v tomto případě zboží
přijmouti musela, poněvadž dle dobrozdání znalců jest prostřední jakosti a pro průmyslové podniky se hodí. Jelikož však žalovaná firma objednala kamenné uhlí, musí jí býti dodáno i uhlí kamenné, a nikoliv
jiný náhradní materiál, o mnoho dražší. Ostatně poukazuje se k tomu,
že i v obecné mluvě rozumí se pojmu kamenné uhlí tak, že to musí býti
uhlí těžné a že bylo pravým úmyslem žalující strany, objednati kamenné,
neboli těžné uhlí, vychází nejlépe z té okolnosti, že kamenné uhlí uhelným oddělením ministerstva veřejných prací přiděleno bylo. Vývody znalce Jindřicha S-a jsou snad se stanoviska vědeckého a theoretického
úplně správné, s obchodního stanoviska, obzvláště se stanoviska uzavírání smlouvy nejsou však udržitelné. Musela již proto žaloba zamítnuta býti. Žaloba jest však i s jiného stanoviska neodůvodněnou. Nedostává
se totiž žalující straně aktivní legitimace k tomuto sporu. Žalobkyně
připouští, že nikdy se žalovanou stranou nejednala, a že dodala jen dle
příkazu. Připustila, že nemá ani práva, disponovati s uhlím, a že musela
oznámení o disposicí učiniti revírnímu hornímu úřadu. Důležitou tuto
okolnost potvrdili i svědkové, z jichž výpovědí jde na jevo, že žalující
strana ani se žalovanou firmou ani s firmou S. nebyla ve spojení, že
žalující strana provádí jen rozkazy, jí udělené, a že neměla práva stornovati, jelikož dle úředních předpisů žalující strana jest povinna, veškeré rozkazy přesně prováděti. Byla-li však žalující strana jen prováděcím orgánem, nedostává se jí legitimace k zažalování žalobní pohledávky. Proto také ohlásila československému eráru spor, poněvadž
prý správně dodala, pro případ nepřijetí disponovati nemohla, nýbrž
jen uhelný inspektorát sám, což se však nestalo, tak že jí československý
erár ručí za veškeré následky svého příkazu nedisponování. Jest proto
žaloba i s tohoto stanoviska neudržitelná, jelikož žalovala strana, které
se vůbec k tomuto sporu nedostává aktivní legitimace. Odvolací
soud uznal dle žaloby. Duvody: První soud dovozuje nedostatek
aktivní legitimace z toho, že strany o dodání uhlí spolu vůbec nejednaly,
nýbrž že žalovaná objednala uhlí u ministerstva veřejných prací, toto že
jí uhli přidělilo a že žalobkyně jen provedla příkaz ministerstva. Avšak
z těchto okolností dle názoru odvolacího soudu nenásleduje nedostatek
aktivní legitimace pro žalobkyni. Dle platné úpravy uhelného hospodářství (zákon ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n., nař. vlády ze
dne 6. listopadu 1920, čís. 604 sb. z. a n. a nařízení vlády ze dne 3. září
1920, čís. 516 sb. z. a n.) rozhoduje ovšem ministerstvo veřejných prací
o objednávkách uhlí, u něho učiněných, tak totiž, že, uzná-li vyhověti
objednávce, přikáže její vyřízení některému z producentu uhlí, avšak ministerstvo veřejných prací, přijímajíc objednávky a přidělujíc je k vyřízení, toliko sprostredkuje mezi spotřebitelem a producentem, kdežto samo smluvní stranou a dodavatelem uhlí není a v důsledku toho nemá
také nároku, by mu kupní cena z vyřízených objednávek byla placena.
Tohoto nároku nabývá producent, vyřídivší přidělenou mu objednávku,
a proto je žalobkyně v tomto případě, ježto žalované firmě dle příkazu
ministerstva uhlí zaslala, oprávněna, požadovati zaplacení uhlí a je pak
také oprávněna žalovati o zaplacení. Co se týče druhého důvodu zamítnutí žaloby, jest odvolací soud především na právním stanovisku, že přísluší žalobkyni nárok na zaplacení uhlí bez ohledu na to, zda zaslané uhlí odpovídalo objednávce, jak byla u ministerstva učiněna, čili nic. Záleží totiž na tom, jak byla objednávka žalující straně sdělena,
tedy jaký příkaz žalobkyně od ministerstva došel a zdali tento příkaz
byl žalobkyni náležitě splněn. V tom směru je nesporno a dopisem uhelného inspektorátu, kterým bylo vyřízení objednávky žalobkyni uloženo, prokázáno, že žalobkyni byl dán příkaz toho znění, by dodala žalované
firmě »50 ton«. Bližší označení, jaké uhlí, zdali kusové či těžné nebo
jaké vůbec v příkazu došlém žalobkyně nebylo, ačtě známo, že jsou
různé druhy kamenného uhlí. Protože v poukaze k vyřízení objednávky
stálo, že jde o podnik tovární, protože buletového uhlí se v továrnách
používá, a protože žalobkyně sama jiného uhlí, zejména kusového,
aspoň v dostatečném množství, nedoluje a neměla, zaslala žalující
strana žalované firmě uhlí buletové. Toto vyřízení příkazu uznal uhelný
inspektorát za úplně správné. Následkem toho, že žalobkyně vyřídila
dodávkový poukaz správně, má nárok proti žalované firmě na zaplacení
dodaného uhlí. Neodpovídalo-li zaslané uhlí objednávce žalované firmy,
nepadá to na vrub žalobkyně. Jak shora uvedeno, nebylo v poukaze,
žalobkyně došlém, uhlí nijak blíže označeno, nestálo tam, že má býti zasláno uhlí kamenné. Neshoda objednávky s poukazem, žalobkyni daným, nastala na cestě objednávky od ministerstva k žalobkyni, tedy u orgánů,
kterých, byť i nuceně, použila žalovaná při objednávce. Proto postihují
následky toho, že poukaz, došlý žalobkyně, jinak zněl, než objednávka,
nikoliv žalobkyni, nýbrž žalovanou firmu a nemůže tato z důvodu, že
nebylo jí zasláno, co objednala, když jí zasláno bylo, co dle poukazu
zasláno býti mělo, odpírati zaplacení. Škodu, kterou snad žalovaná
utrpěla tím, že její objednávka byla nesprávně žalobkyni sdělena a že
ji následkem toho nebylo dodáno to uhlí, které objednala, musí si žalovaná strana po případě hledati jinde, nikoliv však u žalobkyně. Kromě toho, co bylo právě uvedeno, jest druhá stolice na stanovisku, že nelze
pokládati za to. že žalované straně bylo dodáno něco jiného, než co
objednala. Prvnímu soudu, který jest opačného názoru, nutno především
vytknouti, že je v rozporu se spisy, neboť uvádí v rozsudku jako nespornou okolnost, že bylo žalované firmě dodáno místo kamenného uhlí uhlí buletové. Žalobkyně však dle spisů tvrdila od počátku a také o tom
důkazy vedla, že zaslané buletové uhlí je uhlí kamenné a naprosto nesouhlasila s tvrzením žalované, že jí zaslala místo kamenného uhlí uhlí jiné. Stanovisko, že žalovaná firma obdržela kamenné uhlí, jak objednala, opírá odvolací soud v první řadě o posudek znalců. První soud opřel sice svůj opačný názor rovněž o výrok znalců, ale jen o výrok jednoho z nich, Roberta F-a, než neprávem, takže správně je v tomto směru žalující stranou vytýkáno, že průvody byly prvním soudem nesprávně oceněny. Znalec Robert F. udal totiž, že buletové uhlí není,
hledí-li se na věc s obchodního stanoviska, uhlím kamenným, a první
soud na základě toho shledal, že uhlí, žalované firmě dodané, kamenným
uhlím nebylo. Avšak kromě znalce Roberta F-a byl také slyšen znalec
Jindřich Sch. a tento prohlásil zcela určitě, že buletové uhlí žalující společnosti je uhlím kamenným a tento svůj výrok zevrubně a přesvědčivě odůvodnil. Znalec Robert F. nemohl tento úsudek znalce Jindřicha Sch-a
vyvrátiti, naopak jej uznal, připustiv, že zpracováním uhlí na bulety se
jeho podstata nemění. Jen mínil, že v obchodě nepokládá se uhlí buletové za uhlí kamenné. Dle toho jsou znalci vlastně za jedno, že buletové uhlí žalující společnosti je uhlím kamenným. Co týče se onoho
rozlišování uhlí v obchodě, nelze je pro případ, o nějž jde, uznati za
směrodatné, neboť jde o objednávku uhlí dle zákona o uhelném hospodářství ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n., a tu přidržeti se jest zákona. Zákon praví v §u 2 takto : 260/1920 sb. z. a n., § 2. Zákon zahrnuje
tedy pod názvem kamenné uhlí také druhy paliva, z něho vyrobené. Při objednávkách dle onoho zákona u ministerstva veřejných prací nutno se zajisté říditi tímto zákonem a rozlišovati uhlí podle tohoto zákona. Žalovaná strana označila v objednávce požadované uhlí jako uhlí kamenné, toto označení sice zákonu odpovídalo, ale pod označením tím mohly
se rozuměti také druhy paliva, z kamenného uhlí vyrobené, takže žalovaná musila (mohla) býti připravena na to, že může dostati kterýkoliv druh paliva, z kamenného uhlí vyrobený. Nechtěla-li tomu, zejména nestála-li o bulety, protože jich ve své továrně užiti nemohla, měla to žalovaná firma v objednávce uvésti, což však učiniti opomenula, a nemůže nyní následky své neopatrnosti při objednávce přesunovati ani na ministerstvo (jeho orgány), ani na žalobkyni. Proto nemůže žalovaná firma s úspěchem proti žalobnímu nároku namítati, že jí bylo zasláno něco jiného, než co objednala. Nárok žalobcův jest tedy důvodem po právu, a protože výše kupní ceny není spornou a žalobkyně obmezila úroky na míru zákonnou (čl. 287 obch. zák.), bylo odvolání vyhověti.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
V únoru 1921, kdy žalovaná firma žádala za příděl uhlí, platil zákon
ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n., o úpravě uhelného hospodářství. Jak nejvyššímu soudu ze sporů, došlých do třetí stolice, jest známo, byl postup při přídělu ten, že buďto ministerstvo veřejných prací zaslalo
žádost příslušnému uhelnému inspektorátu, který ji odevzdal některému
dolu k vyřízení, nebo že ministerstvo veřejných prací, jak i v tomto
případě se stalo, samo přidělilo určité množství uhlí z reservních zásob,
pověřilo provedením přídělu uhelný inspektorát a tento poukázal některý horní podnik, aby dodal žadateli povolené množství uhlí. Dodatelem byl tedy vždy poukázaný horní podnik, nikoli stát, pokud se týče jeho orgány; tyto sprostředkovaly pouze dodávku. Šlo o kup, pro nějž platí
předpisy čl. 337 a násl. obch. zák. a §§ 1053 a násl. obč. zák., ovšem s obměnami plynoucími z tehdejších zvláštních poměrů hospodářských,
zejména z toho, že uhlí bylo pod závěrou a že nebylo dovoleno s ním nakládati bez poukazu orgánů, kterým náležela úprava hospodařením uhlí (§ 3 zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n.). Souhlas
dodatele s objednávkou, za kterou bylo pokládati žádost o příděl, sprostredkovaný příslušnými státními orgány, nebyl dobrovolný, nýbrž byl vynucen těmito orgány i šlo proto o tak zvaný nucený prodej. Dodávka uhlí a odebrání jeho děly se pak bez další intervence státních orgánů a také kupní cena byla vypořádána přímo mezi dodatelem a odběratelem.
Jen tito byli tudíž smluvními stranami, a trhová smlouva stala se hotovou tím, že dodatel provedl objednávku, přikázanou mu k vyřízení. Z toho, co vyloženo, plyne bezdůvodnost námitky, uplatňované žalovanou ještě v dovolacím řízení, že se žalobkyni nedostává aktivní legitimace k žalobě, a neoprávněnost výtky, že odvolací soud, uznav tuto
legitimaci, mylně posoudil věc po stránce právní (§ 503 čís. 4 c. ř. s.).
S téhož právního stanoviska nelze se však přidati k názoru odvolacího
soudu, že záleží pouze na tom, jak byla objednávka příslušným státním
orgánem sdělena žalobkyni, a že proto žalobkyni přísluší nárok na zaplacení uhlí bez ohledu na to, zda zaslané uhlí odpovídalo objednávce čili nic, jen když byl náležitě splněn příkaz, žalobkyni daný. Byl-li příslušný státní orgán toliko sprostředkovatelem, smluvními stranami však žalující společnost jakožto dodatelka a žalovaná firma jako objednatelka, dlužno uznati, že, kdyby objednávka žalované byla žalobkyni sdělena bývala jinak, než zněla, a proto také jinak byla vyřízena bývala,
totiž žalované bylo dodáno bývalo něco jiného, než objednala, nebylo
by tu srovnalé vůle smlouvajících se stran a pro tento nedostatek srovnalé vůle nebylo by došlo k platné smlouvě. V tom směru lze dáti za pravdu dovolatelce, která v té příčině uplatňuje dovolací důvody §u 503
čís. 2 a 4 c. ř. s. Přes to však nelze dovolání přiznati oprávněnosti, neboť
dovolací soud sdílí další právní názor odvolacího soudu, že objednávka
žalované firmy, jež žádala o příděl kamenného uhlí, byla žalující společnosti, která těží pouze uhlí kamenné, takže úplně stačil poukaz, aby dodala 50 tun, t. j. 50 tun kamenného uhlí, správně vyřízena tím, že dodala žalované bulety, vyrobené z kamenného uhlí. Vším právem poukázal
odvolací soud k doslovu §u 2 zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n., dle něhož uhlím ve smyslu tohoto zákona se rozumějí veškeré druhy paliva z nich vyrobeného (koks, kaumacit, brikety, bulety aj.), takže i bulety, vyrobené z kamenného uhlí, jsou kamenným uhlím
ve smyslu zákona. To plyne také z předloženého úředního listu (čís. 101 z roku 1921), v němž ve vyhlášce o nejvyšších prodejních cenách uhlí, stanovených ministrem veřejných prací v části, týkající se Rosického kamenouhelného revíru na Moravě, při Rosické báňské společnosti jako druhy uhlí (kamenného) jest uvedeno uhlí kusové, kovářské prané, ořechové, tčžné, krupicové prané, mouka a bulety. Správně
vyvodil též odvolací soud z posudku znalců, že oba se shodují v tom, že zpracováním kamenného uhlí na brikety (bulety) na jakosti uhlí a na jeho podstatě (substanci) nic se nemění. Proto nebylo třeba opakovati důkaz znalecký a nezůstalo odvolací řízení neúplným (§ 503 čís. 2 c. ř. s.), když se tak nestalo. Výrok znalce F-a, že by jako obchodník uhlím nebyl přijal bulety za kamenné uhlí, ježto jako obchodník uhlím nepokládá bulety a kamenné uhlí za totožné, — nemá v tomto sporu rozhodujícího významu, poněvadž žalovaná objednala kamenné uhlí nikoli jako obchodník uhlím, t. j. k dalšímu zcizení, nýbrž proto, že ho chtěla použiti jako topiva ve své továrně, — a v tom směru znalec Sch. podrobně vyložil a odůvodnil, že a proč bulety jsou jak co do výhřevnosti tak i co do používatelnosti k účelům topným výrobkem mnohem cennějším, než uhlí těžné; — a svědek K. potvrdil, že většina brněnských továren odebírá od žalující společnosti již mnoho let uhlí buletové a s nejlepším úspěchem ho používá. Žalovaná ovšem tvrdila, že není zařízena na topení buletovým uhlím a proto nemohla potřebovati zaslaných bulet. Zda tomu skutečně tak, nebylo zjištěno, ale neprovedení důkazu v té příčině nabízených není v dovolání vytýkáno jako nedostatek dovolacího řízení a již z toho důvodu nelze hleděti k onomu tvrzeni žalované. Výtka, že odvolací soud proti spisům předpokládá, že žalovaná mohla upotřebiti buletového uhlí ve svém továrním závodě, není oprávněna, neboť odvolací rozsudek neobsahuje takového předpokladu, nýbrž poukazuje toliko k tomu, že se buletového uhlí v továrnách používá, což se spisy se shoduje. Proto tu není dovolacího důvodu §u 503 čís. 3 c. ř. s. v té příčině uplatňovaného. Než i kdyby žalovaná skutečně nebyla mohla ve svém závodě potřebovati buletové uhlí, nebyla, jak správně vyložil soud odvolací, oprávněna, odepříti přijetí zaslaných bulet. Objednalať prostě kamenné uhlí, ač podle ustanovení zákona ze dne 9. dubna 1920, čís. 260 sb. z. a n. a vyhlášek v úředním listě, jichž znalost u ní jakožto tovární podnikatelky, odkázané na používání uhlí, bylo předpokládati, věděti mohla a měla, že také kamenouhelné bulety jsou druhem kamenného uhlí, a to druhem cenným a všeobecně — i v továrnách — používaným. Nechtěla-li jich, měla je tudíž výslovně vyloučiti v žádosti za příděl, která, jak již uvedeno, zastupovala objednávku, a když tak neučinila, jdou následky jejího opomenutí na její vrub.

Citace:

Rozhodnutí č. 2438. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 533-538.