NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2306.

Opověděním rozepře (§ 21 c. ř. s.) nepřerušuje se promlčení. Ve lhůtě čl. 386 obch. zák. dlužno vůči zasílateli uplatňovati i nárok na náhradu útrat prosouzeného sporu s dráhou.
(Rozh. ze dne 20. února 1923, Rv II 409/22.)
Žalobce svěřil žalovanému zasílateli dopravu 11 sudů vína. Ve stanici určení dne 13. března 1920 se zjistilo, že jeden sud byl poškozen a víno z něho částečně vyteklo. Žalobce žádal nejprve náhradu škody na dráze, a, když odmítla, vyzval žalovaného k náhradě škody. Žalovaný k výzvě neodpověděl, načež žalobce žaloval dráhu o náhradu škody žalobou Cg IV a 241/21 a opověděl spor žalovanému. Žalovaný do sporu nevstoupil. Prosouzením sporu s dráhou vznikly žalobci další útraty, o jichž náhradu jakož i náhradu škody původně vzešlé žaloval v dubnu 1922 žalovaného. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, shledav žalobní nárok promlčeným dle čl. 386 obch. zák. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Nesprávné právní posouzení spatřuje odvolatel v tom, že soud prvé stolice míní, že žalobní nárok jest vedle ustanovení čl. 386 obch. zák. promlčen, kdežto prý se v tomto případě jedná o nárok na náhradu škody, který se promlčuje ve lhůtě 3leté dle §u 1489 obč. zák. Následkem tohoto nesprávného právního posouzení neprovedl prý soud prvé stolice důkazů žalobcem nabídnutých, pročež zůstalo řízení kusým. Soud odvolací jest toho názoru, že jde v tomto případě o právní poměr dle čl. 379 obch. zák., ježto žalovanou dlužno považovati za zasílatele, což žalobce ve svých podáních sám uznává, zvláště i ve spisu odvolacím, kdež tvrdí, že žalované firmě ve lhůtě čl. 386 obch. zák. spor opověděl ve smyslu §u 21 c. ř. s. Následkem toho měl žalobce uplatňovati své nároky proti žalované firmě žalobou ve lhůtě čl. 386 obch. zák., čítajíc od dodání zboží, a, poněvadž zboží bylo dodáno 13. března 1920, dlužno považovati žalobní nárok za promlčený. Ustanovení §u 1489 obč. zák. nelze v tomto případě použiti, jelikož se jedná o obchod zasílatelský dle obchodního zákona, následkem čehož jsou jen ustanovení obchodního zákona na místě (čl. 1 obch. zák.). Konečně jest doložiti, že opovědění sporu nelze považovati za důvod přerušení promlčení vedle ustanovení §u 1497 obč. zák. Okolnost, že žalovaný do sporu Cg IV a 241/21 nevstoupil. žalobci nikterak nevadila, aby ve lhůtě čl. 386 obch. zák. nepodal proti němu žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláni.
Důvody:
Právní účinky, které spojuje dovolatel s předpisem §u 21 c. ř. s., nezáležejí v tom, že jednoroční lhůta čl. 386 obch. zák. s ohledem na § 1497 obč. zák. byla přerušena, nýbrž dlužno s opověděním právní rozepře dle §u 21 c. ř. s. spojovati jen ty účinky práva civilního, o nichž dotyčné zákony mluví výslovně (§ 896, 1361, 1397, 931 obč. zák.). Dle §u 1497 obč. zák. pouze skutečně podaná žaloba (dv. dekret ze dne 30. ledna 1819, sb. zák. s. čís. 1540) a řádné pokračování v ní přerušují promlčení. Pouhé opovězení rozepře skutečné podání žaloby nemůže nahraditi. Že nárok na náhradu útrat vznikl teprve vydáním dotyčných rozsudku, nepadá při posuzování této sporné věci na váhu, jelikož právním základem žalobním i v příčině útrat prohraných rozepří je náhrada škody z vadného naložení zboží odesílatelem, tedy to je nárok hlavní (§ 912 a 913 obč. zák.), ale právě tento hlavní nárok, jenž je i vedlejšího základem, dle čl. 386 obch. zák. zanikl. Nelze tedy dovolateli přisvědčiti, že by byl odvolací soud pochybil, když bera zřetel na namítané promlčení, rozpoznal, že žalobcův nárok už není po právu.

Citace:

Čís. 2306. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 309-310.