Čís. 1858.
Náhradový zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n.
Proti usnesení rekursního soudu o výpovědi ze zabraného majetku, jež doručeno bylo před účinností novely ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n., přípustným jest rekurs na Nejvyšší soud.
Lhůtu k tomuto rekursu dlužno počítati ode dne doručení napadeného usnesení. Náležitosti výpovědi jest posuzovati dle předpisů, plativších v době jejího podání.
(Rozh. ze dne 19. září 1922, R II 362/22.)
Soud prvé stolice doručil hospodařící osobě výpověď Státního pozemkového úřadu ze zabraného majetku. Rekursní soud usnesení potvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu. Důvody:
Dle § 20 zák. ze dne 8. dubna 1920, čís. 329 sb. z. a n. byla stížnost z rozhodnutí krajského soudu vyloučena. Zákonem ze dne 13. července 1922, čís. 220 sb. z. a n. bylo toto omezující ustanovení zrušeno a zákon ten vešel v působnost dne 19. srpna 1922. Napadené usnesení doručeno stěžovatelce 16. srpna 1922, kdy nový zákon ještě vyhlášen a tudíž v působnosti nebyl, i mohlo by se tudíž dovozovati, že dle původního zákona, jenž tehda ještě plně platil, byla věc s konečnou platností vyřízena, zejména že, když další stížnost byla v zákoně odepřena, lhůta rekursní ani běžeti nezačala, a že tedy na věci ničeho nemění, že v době, po kterou by lhůta rekursní běžela, kdyby rekurs dopuštěn byl, zákon se změnil a další rekurs dopustil. Ale lze též souditi takto: Zákon nový dopustil rekurs a přiznal tedy prostředek ten ve všech případech, třeba již vyřízeny byly. Avšak poněvadž nemá takového ustanovení jako zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 311 sb. z. a n. čl. 2., že, bylo-li usnesení rekursního soudu doručeno před účinností zákona, počíná lhůta k dovolací stížnosti dnem jeho účinnosti, dlužno lhůtu tu ve všech případech počítati podle obecného pravidla, tedy od doručení usnesení, a stížnost dovolací pokládati za včasnou, podána-li ve lhůtě té. A tomu v tomto případě tak jest. Nejvyšší soud pak podle pravidla, že v pochybnosti dlužno v takových případech přijmouti výklad pro postiženého příznivější, rozhodl se pro tento výklad, a dlužno tedy ve věci samé uznati. Dle § 20 pův. zák. bylo lze podati stížnost proti výpovědi jen z důvodu, že při ní nebylo šetřeno ustanovení »tohoto zákona«. Nemohlo o tom býti pochybnosti, že se tím nemíní vůbec všechna ustanovení tohoto zákona, nýbrž právě jen ustanovení jeho o výpovědi, tedy předpisy části 1. c) (§§ 12—25). Ale protože nicméně rekursní soudy, jak z důvodové zprávy k citované novele vyplývá, chápaly předpis ten i jinak, předepsala to novela ta nyní výslovně (§ 20 pův. zák. v jejím znění). Předpisů části 1. c) — rozumí se ve znění původního zákona, neboť v době, kdy usnesení rekursního soudu vydáno t. j. dne 6. srpna 1922, novela ještě vyhlášena a tudíž v účinnosti nebyla — však šetřeno bylo. Neboť co dovolací stížnost vytýká, že stěžovatelce nebylo doručeno oznámení v § 2, ba že ani podáno nebylo, nepatří sem, protože nespadá pod předpisy části 1. c). § 23 podmiňoval výpověď jen tím, aby už vykonána byla poznámka záboru nebo převzetí neb aby se aspoň současně s výpovědí zařídila. A tu když soud rekursní rozhodoval, poznámka převzetí už provedena byla, neboť dle přípisu zemského soudu v Brně ze dne 22. července 1922 nařízena byla již usnesením ze dne 10. července 1922. Tím bylo zákonu úplně vyhověno, neboť vlastně a správně teprv rekursní soud rozhoduje o platnosti výpovědi, protože soud okresní nemá se o ní co usnášeti, nýbrž ji pouze doručiti (§ 18) a nezkoumá tedy její podmínky a náležitosti. Novela arci v § 23 za podmínku výpovědi klade ne teprve poznámku převzetí, nýbrž přímo hned podání (ne doručení) oznámení dle § 2, ale to předně nemá významu, protože právě na oznámení dle § 2 soud má sám od sebe poznámku převzetí naříditi (§ 3), ale i kdyby to významu mělo, nelze k tomu přihlížeti, když novela nepůsobí nazpět. Přirozenost věci vyžaduje, aby se náležitosti výpovědi posuzovaly dle předpisů v čas jejího podání plativších, neboť jen těch se mohl Státní pozemkový úřad držet a zajisté by to odporovalo úmyslu zákonodárce a prospěchu věci, aby výpovědi dle staršího práva správně podané pozbývaly účinku nebo měly býti zrušeny a tak plány Státního pozemkového úřadu hatěny. Konečně uvedl Státní pozemkový úřad ve výpovědi, že nemovitost, o niž jde, »má býti převzata« od něho dle zákona záborového a náhradového, i lze říci, že to možno považovati za oznámení dle § 2, jež ovšem dle § 19 smělo býti sloučeno, s výpovědí, při čemž arci otázku příslušnosti tu rozbírati nelze (§ 2 vůči § 18). Slyšení stěžovatelky před vydáním napadeného usnesení třeba nebylo, neboť není podmínkou výpovědi, aby otázka § 11 záb. zák., které prý výslech platiti měl, byla vyřízena.