Čís. 15757.K výkladu vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n. Skutečnosti odůvodňující nárok na úlevy jsou skutečnostmi nárok zastavujícími ve smyslu § 35 ex. ř. Vede-li věřitel na základě pravoplatného odsuzujícího rozsudku proti dlužníkovi, který má nárok na úlevy podle vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n., exekuci v rozsahu přesahujícím meze tohoto nařízení, může se dlužník proti tomu brániti i žalobou podle § 35 ex. ř. (Rozh. ze dne 21. ledna 1937, Rv I 2904/36.) Žalobce, jenž jest zemědělcem ve smyslu vládního nařízení č. 250/1935 Sb. z. a n., domáhá se výroku, že exekuce vedená proti němu žalovanou k vydobytí pohledávky jest nepřípustná, poněvadž na pohledávku tu se vztahuje dobrodiní tohoto vládního nařízení. Nižší soudy zamítly žalobu, odvolací soud z těchto důvodů: Jde jen o to, zda žalobce jako rolník může podati žalobu o nepřípustnost exekuce proti němu vedené, hledíc k předpisům vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n. Na tuto otázku jest odpověděti záporně. Nehledíc k tomu, že zde není vůbec předpokladů žaloby ve smyslu § 35 ex. ř., jest poukázatiCivilní rozhodnutí XIX. 4 na ustanovení § 27 vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n., z kteréhož jasně plyne, že exekuce proti zemědělcům jsou i za platnosti uvedeného vládního nařízení přípustné, a že pouze povinný může podati po povolení exekuce návrh na její odložení. Nejvyšší soud uložil prvému soudo nové jednání a rozhodnutí. Důvody: Zažádá-li věřitel na základě pravoplatného rozsudku o exekuci proti dlužníkovi, který má nárok na úlevy podle vlád. nař. č. 250/1935 Sb. z. a n., avšak učiní-li tak v rozsahu přesahujícím meze tohoto vládního nařízení, má dlužník na vůli, aby se dovolal okolností, že je zemědělcem podle § 1 uved. vlád. nař. a že jsou splněny i ostatní předpoklady pro uplatnění úlev, a aby je uplatňoval v exekučním řízení, neboť § 25 uvedeného vládního nařízení na to přímo pamatuje a není podkladu pro názor, že by tento paragraf počítal jen a výhradně s případy rozsouzenými již v době před jeho platností (srv. rozh. nejv. s. č. 1371, 1371 Sb. min. sprav.). Praví-li se v § 13 uvedeného vlád. nařízení, že »zemědělec jako dlužník pohledávky, která se stala proti němu splatnou před 1. lednem 1936, není zavázán platiti věřiteli vedle úroku více než pravidelné pololetní splátky, že závazek ke splátkám počíná dnem 1. října 1936« a že »vyšší splátky na pohledávku nelze na dlužníku vymáhati ani na základě směnky, která byla vydána k zajištění pohledávky«, jest tím stanoveno, že věřitel nemůže pohledávku exekučně vymáhati před 1. říjnem 1936, i když má exekuční titul, neboť v § 25 jest výslovně řečeno, že uplatnění úlev podle předcházejících ustanovení není na překážku, že se pohledávka opírá o exekuční titul. Skutečnosti odůvodňující nárok na úlevy jest tudíž pokládati za skutečnosti nárok zastavující ve smyslu § 35 ex. ř. Podle druhé věty prvního odstavce § 35 ex. ř., záleží-li exekuční titul v soudním rozhodnutí, jest rozhodující doba, až do které dlužník mohl příslušných skutečností účinně užíti v předcházejícím soudním řízení. Ale v předcházejícím sporu nemohl dlužník účinně užíti skutečností, odůvodňujících nárok na úlevy, protože podle toho, co bylo již vyloženo, může je uplatniti teprve v řízení exekučním. Jest proto i žaloba podle § 35 ex. ř. případným prostředkem k obraně proti nároku, pro nějž byla exekuce povolena. Tvrdil-li žalobce (dlužník), že jest zemědělcem a že se na pohledávku, pro kterou žalovaný vede proti němu exekuci, vztahují ustanovení uvedeného vládního nařízení, ježto vznikla před 31. prosincem 1935 a jest takové povahy, že pro ni nelze vésti exekuci, uplatnil tím skutečnosti vymáhaný nárok zastavující podle § 35 ex. ř., jež nemohl účinně uplatniti v původním sporu o zaplacení, jak plyne z úvahy právě uvedené, ježto se nižší soudy pro svůj odchylný právní názor na věc nezabývaly tvrzením žaloby po této stránce a nezkoumaly, zda jsou splněny předpoklady pro uplatnění tvrzených úlev po stránce věcné i osobní, není věc zralá k rozhodnutí (§ 510, odst. 1, c. ř. s.).