Čís. 6775.

I otázku určitosti a dospělosti vzájemné pohledávky (§ 1438 obč. zák.) dlužno posuzovati podle okamžiku, kdy se pohledávky střetly. Pohledávka dráhy na doplacení dovozného nebyla ještě určitou ai dospělou ve smyslu §u 1438 až 1440 obč. zák., byl-li nárok na doplacení dovozného závislým na budoucím přezkoumaná papírů; určitou a dospělou stala se teprve tím, že dráha oznámila zákazníku, že zjistila omyl ve výpočtu dovozného v určité výši.
(Rozh. ze dne 3. února 1927, Rv I 749/26)
Žalující firma reklamovala dne 28. listopadu 1919 u ředitelství státních drah rozdíl v dopravném 676 Kč 69 h. Bylo jí však vyplaceno pouze 369 Kč 89 h, zbytek 306 Kč 80 h si dráha srazila uplatnivši započtení dopisem ze dne 4. března 1922. Pohledávka, namítaná započtením, byla nárokem na doplatek ze zásilky ze dne 22. prosince 1919. Žalobu proti dráze o zaplacení 306 Kč 80 h procesní soud prvé stolice zamítl, maje za to, že zbytek pohledávky žalobkyně zanikl započtením na vzájemnou pohledávku žalované. Odvolací soud uznal podle žaloby. Důvody: Nesprávné právní posouzení shledává dovolatel v tom, že soud prvé stolice, vzav za zjištěno, že pohledávka žalobkyně 676.69 Kč. která existovala od 28, listopadu 1919, střetla se dne 22. prosince 1919 s pohledávkou žalované strany 306.80 Kč tohoto dne vzniknuvší a podléhající podle §u 71 dopravního řádu jednoročnímu promlčení, a zjistiv, že střetnutí obou pohledávek nastalo v době, kdy pohledávka žalované strany nebyla ještě promlčena, dospěl k názoru, že podle §u 1438 obč. zák. pohledávky ty samy sebou zanikly do výše 306.80 Kč a žalobu proto zamítl. Naproti tomu odvolatel uvádí, že nikoliv podle doby střetnutí se nároků, nýbrž podle doby uplatnění práva ku započtení posuzovati dlužno, zda jsou tu podmínky §u 1438 a násl. obč. zák., a že od práva k započtení nutno lišiti účinky řádně provedeného započtení, které dlužno vztahovati zpět na dobu, kdy všechny zákonné podmínky pro započtení byly dány, a dodává, že jen tento smysl mají slova »o sobě« v §u 1438 obč. zák. Ježto pak žalovaná strana uplatňovala svou pohledávku započtením teprve dopisem ze dne 4. břez- — Čís. 6775 —
217
na 1922, tedy v době, kdy již byla promlčena, nenastalo vzájemné odpočtení pohledávek a měl prvý soudce žalobě vyhověti. Soud odvolací shledává, že názor odvolatelův jest opodstatněn. Započtení podle §§ 1438, 1443 obč. zák. jest jedním ze způsobu zrušení obligačních práv a závazků, právě tak, jako na př. placení, dání na místo placení, vzdání se atd. Střetne-li se dluh jedné strany s dluhem druhé strany, a jsou-li oba pravé, splatné a stejného druhu, nastane k žádosti jedné nebo druhé strany zrušení obapolných závazků započtením. Pouhé střetnutí se dvou pohledávek nezpůsobí tedy již o sobě jich zrušení, jak by se ze slov »für sich« v §u 1438 obč. zák. mohlo zdáti, nýbrž jest třeba, by se ta neb ona strana započtení dovolala. Vyplývá to z §§ 1441 a 1443 obč. zák., které vycházejí z předpokladu, že dlužník má toliko právo k započtení (iuis compensandi), jež třeba uplatniti, má-li vyrovnání skutečně nastati. Bude-li však toto ius compensandi uplatněno, zruší se vzájemně nároky ipso iure, t. j. sine arbitrio iudicis s účinkem ex tunc, t. j. na dobu, kdy se kompensační pohledávky střetly. k témuž důsledku vede jednak předpis §u 1432 obč. zák., podle něhož promlčená pohledávka nemá jiného významu, než že jest vyloučena condictio indebiti, jednak předpis § 933 druhý odstavec obč. zák. a čl. 349, 386 a 408 obch. zák., podle nichž výjimečně nároky promlčené možno ještě námitkou (i námitkou započtení) uplatniti, ač byly-li dotyčné vady nebo skutečnosti, ze kterých se vyvozují, druhé straně včas ohlášeny. To jsou výjimky z pravidla, že promlčený nárok již nijak uplatniti nelze, a jsou odůvodněny tím, že druhý smluvník o námitkách včas zvěděl a že jde o vzájemné nároky, které jsou »v právní souvislosti«. Proto přípustná je taková námitka jen proti žalobě z téhož obchodu a nelze ji snad uplatniti proti jiné žalobě. Z toho jest tedy zřejmo, že jiné nároky, než uvedené, jsou-li v době dovolání se započtení již promlčeny, ani námitkou již uplatniti nelze. Tento názor jest zastáván v literatuře (Cícha, Soudcovské Listy 1924) i v judikatuře (Sb. n. s. čís. 1082, 2170, 2780). Dlužno podotknouti, že podle §u 70 (1) dopravního řádu ten, kdo jest povinen doplatiti neb oprávněn přeplatek přijmouti, má býti bezodkladně zpraven. Na toto ustanovení není sice v zákoně sankce, jest tedy lex imperfecta, nelze však přehlížeti, že jest dáno v zájmu speditéra i dráhy. Při bezodkladném zpravení bude moci speditér přenésti dodatečně předepsané dovozné na svého přikazatele, což by po dlouhé době nebylo dobře možno, a dráha jest tímto ustanovením nucena svůj nárok včas uplatňovati a zabrán i ti tak jeho promlčení. Nedbá-li však tohoto předpisu, jde opomenutí v každém případě jedině na její vrub.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Nelze souhlasiti se stranami a nižšími soudy, že rozhodnutí sporu závisí na rozřešení otázky v nauce i praksi sporné, ale převážně ve smyslu vývodů žalované strany řešené, zda totiž lze ku započtení podle §u 1438 obč. zák. uplatniti také promlčenou pohledávku, nebyla-li ještě promlčena, když se vzájemné pohledávky střetly. Jenom mimochodem se proto podotýká, že tato otázka nemůže býti vůbec řešena s platností — Čís. 6776
218
pro všechny případy, neboť v jednotlivých případech (§ 933 obč. zák., čl. 349, 386, 408 obch. zák., čl. 46 mezinárodní úmluvy železniční) jest upravena samým zákonem zvlášť, a nelze mimo to v žádném případě pominouti projevenou nebo z okolností zřejmou vůli stran. Souzený přípak dlužno však rozhodnouti proti žalované dráze i tehdy, když se vychází z právního názoru jí zastávaného, že se při započtení případné promlčení musí posuzovali podle doby střetnutí se pohledávek, nikoliv podle doby uplatnění započtení. Jest-li tomu tak, nemůže býti podle okamžiku střetnutí posuzována jenom jedna z podmínek započtení, totiž, by vzájemné pohledávky byly pravé, tedy jmenovitě, by nebyly promlčeny, nýbrž také všechny podmínky ostatní. K nim náleží podle §§ 1438 až 1440 obč. zák., by obě pohledávky byly určité a dospělé. Železniční správa neměla v rozhodné době ještě dospělé pohledávky 306 Kč 80 h, tehdy příslušel jí jenom neurčitý, svou jsoucností i výší na budoucím přezkoumání přepravních papírů závislý nárok z nákladních smluv, učiněných koncem roku 1919, na případné doplacení dovozného, když bude zjištěno, že omylem bylo méně vybráno, než ustanovuje tarif. V určitou a dospělou pohledávku 306 Kč 80 h, jež teprve byla způsobilá k započtení, proměnil se její neurčitý nárok teprve dopisem z 4. března 1922, jímž dráha oznámila, že zjistila omyl ve výpočtu dovozného v této výši a činí se zaplacenu započtením na pohledávku žalobkyně. V této době byla pohledávka již promlčena uplynutím jednoho roku od placení podle §u 71 žel. dopr. ř. Ku započtení proti vůli žalobkyně nemohlo dojiti ani v promlčecí lhůtě, poněvadž tehdy byla pohledávka železniční správy ještě pouhým neurčitým a nedospělým nárokem, ani po ní, poněvadž pak byla již promlčena. Započtení stalo se proto i s právního hlediska žalované strany samé neprávem.

Citace:

Čís. 6775. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 244-246.