NPD documents search: Váž. tr., 13 (1931)

Čís. 4328.

Pro posouzení skutkové podstaty přečinu podle §§ 23 a 25 zák. na ochr. zn. přichází při známkách kombinovaných v úvahu celkový dojem známky, při čemž je po případě přihlédnouti k součástkám výpravy zboží, jež známkou chráněny nejsou.
Otázku zaměnitelnosti a šálivosti známky je řešiti s hlediska obyčejného kupitele při obyčejné pozornosti, při čemž bude rozhodný dojem, jaký o známce utkvěl v paměti kupitele.
Podle druhu zboží mohou po případě přijíti v úvahu jako obyčejní kupitelé jen některé zvláštní vrstvy spotřebitelů, u nichž může býti různá míra průměrné pozornosti, věnované původu a známce zboží při jeho nákupu.
I když obyčejný kupitel má v paměti jméno firmy vyrábějící zboží s chráněnou známkou, může se domnívati, že nastala změna firmy nebo že v tuzemsku prodává originální zboží jiná firma.
V rozsudku (zprošťujícím z obžaloby pro přečin podle §§ 23, 25 zák. na ochr. zn.) nestačí jen vyslioviti, že se podobnosti mezi oběma známkami týkají takových částí vnější úpravy, Ideré jsou všeobecně používány a proto nerozhodné, a že soud ze srovnání obou známek dospěl k přesvědčení, že obžalovaný označil své zboží jinou známkou, takže původ zboží je pro obyčejného kupitele na prvý pohled poznatelný, nýbrž, jest soud povinen, by jednotlivé podobnosti i rozlišnosti přesně v rozsudku uvedl a na tomto podkladě způsobem hovícím předpisům §§ 270 čís. 5 a 281 čís. 5 tr. ř. náležitě zjistil a odůvodnil, proč, vylučuje zaměnitelnost obojího označení zboží.
Pokud nelze trestati týž skutek, který naplňuje skutkovou podstatu přečinu podle známkového zákona, v ideálním souběhu i za přečin podle § 29 zák. proti nekalé soutěži.
Pokud jde o nekalou reklamu ve smyslu § 25 zák. čís. 111/1927, využitkoval-li nástupce v tovární místnosti při prodeji svého výrobku oproti veřejnosti vyznamenání firmy předchůdcovy.
(Rozh. ze dne 18. listopadu 1931, Zm II 157/30.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti soukromé obžalobkyně do rozsudku krajského soudu v Moravské Ostravě ze dne 14. února 1930, jímž byli obžalovaní podle § 259 čís. 3 tr. ř. zproštěni z obžaloby pro přečin podle § 23 ve spojení s § 25 zákona ze dne 6. ledna 1890, čís. 19 ř. zák. o ochraně známek, pro přečin podle § 29 odst. 2 zákona proti nekalé soutěži ze dne 15. července 1927, čís. 111 sb. z. a n., a pro přestupek podle § 25 téhož zákona, zrušil napadený rozsudek jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji znova projednal a o ní rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti soukromého obžalobce, dovolávající se číselně důvodů zmatečnosti čís. 5, věcně i čís. 9 a) § 281 tr. ř., nelze upříti oprávnění. Nalézací soud stojí na správném právním stanovisku, vyslovuje, že pro posouzení skutkové podstaty přečinu podle §§ 23 a 25 zák. na ochranu známek přichází při známkách kombinovaných v úvahu celkový dojem známky, při čemž je po případě přihlédnouti k součástkám výpravy zboží, jež známkou chráněny nejsou. Správně uvádí též soud, že otázku zaměnitelnosti a šálivosti známky je řešiti s hlediska obyčejného kupitele při obyčejné pozornosti, při čemž bude rozhodný dojem, jaký o známce utkvěl v paměti kupitele. Není pochyben ani názor soudu, pokud uvažuje, že podle druhu zboží mohou po případě přijíti v úvahu jako obyčejní kupitelé jen některé zvláštní vrstvy spotřebitelů, u nichž může býti různá míra průměrné pozornosti, věnované původu a známce zboží při jeho nákupu. Přes to, že se rozsudek neprohřešuje v těchto bodech proti právním zásadám judikatury a nauky, nelze udržeti v platnosti jeho zprošťující výrok ohledně přečinu podle §§ 23 a 25 známk. zákona, poněvadž soud v rozsudku podává jen resumé, výsledný svůj zjišťovací úsudek, nikoli však jeho podklad, takže zrušovacímu soudu nelze posouditi, jakým a zda správným postupem zjišťovacím dospěl soud ke svému závěru. Nestačilo v rozsudku prostě vysloviti, že se podobnosti vytknuté soukromou obžalobkyní v jednotlivostech mezi oběma známkami týkají takových částí vnější úpravy, které jsou všeobecně v likérnictví používané a proto nerozhodné, a že soud ze srovnání obou známek dospěl k přesvědčení, že obžalovaní označili své zboží jinou známkou, takže původ obou likérů je pro obyčejného kupitele na prvý pohled poznatelný, nýbrž bylo povinností soudu, by jednotlivé podobnosti, avšak i rozlišnosti přesně v rozsudku uvedl a na tomto podkladě pal$ způsobem hovícím,předpisům § 270 čís. 5 a § 281 čís. 5 tr. ř. náležitě zjistil s a odůvodnil, proč vylučuje zaměnitelnost obojího označení zboží. Soud si však výklad tohoto postupu nahradil tím, že přilepil k rozsudku jednotlivé součástky chráněné známky a značky obžalovaných a, poukazuje prostě na tento obrazový obsah rozsudku, vyřkl závěrečný úsudek; leč tímto postupem prohřešil se jednak proti zásadě § 270 čís. 5 tr. ř., že v rozsudku má býti stručně, avšak určitě uvedeno, které skutečnosti a z jakých důvodů soud pokládal za dokázané nebo nedokázané, což pouhým připojením jednotlivých součástek obojího označení nahraženo nebylo, jednak nevzal vůbec za základ svého uvažování označení obžalovaných v celém jeho rozsahu, nepřilepiv k rozsudku ani červenou pásku ani zlatou pečeť, jež také náleží k označení zboží obžalovaných, takže již podle toho je spolehlivý a správný výrok v naznačených směrech nemožný, an soud neměl ani před sebou veškeré součástky pozastavené značky. Vše to zmateční stížnost soukromé obžalobkyně právem vytýká napadenému rozsudku
O jisté rozlišnosti obojího označení zboží se soud ovšem zmiňuje (a to jest vlastně jediné konkrétní zjištění v tomto směru) v druhé části rozsudkových důvodů, týkajících se zprošťujícího výroku pro přečin podle § 29 zák. proti nekalé soutěži, a jest se těmito úvahami již při rozboru výroku podle §§ 23 a 25 známkového zákona zabývati, an se podle obsahu rozsudku v podstatě kryje skutkový děj tohoto přečinu s dějem pozastaveným podle § 29 zákona proti nekalé soutěži. Rozsudek vylučuje zaměnitelnost, poněvadž prý je nemyslitelno, by se zákazník požadující »Cointreau Triplesec« spokojil se zbožím zřetelně označeným »Triple sec Curacao« od firmy Adolf F., a to tím spíše, ano jméno F. je nadto způsobem přímo do očí bijícím otištěno na nálepce v bílých písmenách na černém poli. Leč ani tento výrok neobstojí před zákonem. Především vzbuzuje totiž pochybnosti, zda se soud při těchto svých úvahách řídil správnými pravidly právními, již poukaz rozsudku na zákazníka požadujícího Cointreau Triplesec; při porušení známkového práva však jde o řešení otázky, zda zákazník kupující podle známky, kterou v paměti má, může býti ošálen celkovým dojmem pozastavené značky, nikoli o zákazníka požadujícího a kupujícího zboží výhradně podle jména výrobce nebo názvu zboží. Kromě toho však spočívá onen závěr o nezaměnitelnosti označení zcela zřejmě i na zřeteli k tomu, že závadné označení poukazuje též k výrobci F-ovi. V příčině jména vyrobitele v obrazu známky jest si však uvědomiti, že nezřídka obyčejný kupitel, třebaže jméno firmy vyrábějící zboží se známkou chráněnou v paměti má, může se domnívati, že nastala změna firmy, nebo že v tuzemsku prodává originální zboží firma jiná a pod. Výrok soudu o nezaměnitelnosti označení s ohledem na jméno vyrobitele (F-a) »do očí bijící« byl by tedy právně bezvadný jen, kdyby byl podložen předchozím zjištěním, že právě tato označení obou podniků zboží vyrábějících jsou tím, co jednak obyčejnému zákazníku podle známky kupujícímu utkví v pamětí z výsledného dojmu zboží označeného ochrannou známkou soukromé obžalobkyně, jednak ho především aneb obzvláště napadne na zboží pozastaveném. Že však právě údaj firmy (jméno) výrobce je význačnou a v celkovém dojmu převládající složkou známky soukromé obžalobkyně, rozsudek nezjišťuje. Je tedy zprošťující výrok co do přečinu podle §§ 23 a 25 zn. zák. v základě § 281 čís. 5 a 9 a) tr. ř. zmatečný a týmiž zmatečnostmi jest stižen i zprošťující výrok týkající se přečinu podle § 29 zák. proti nekalé soutěži, takže v posléze uvedeném směru stačí poukázati prostě k tomu, co již uvedeno, ježto se oba sprošťující výroky ve svých důvodech, jakož i proti nim vznesené výtky stížnosti v podstatě kryjí a navzájem doplňují. Jest tu ovšem zdůrazniti ve příčině rozdílu mezi přečinem proti známkovému zákonu a přečinem podle § 29 zák. proti nekalé soutěži tyto pro právní posouzení věci v novém řízení, bez něhož se nelze obejiti, důležité zásady: Podle celé úpravy rozsudku se zdá, že soud týž čin, který naplňuje skutkovou podstatu přečinu podle známkového zákona, zneužití známek pro soukromou obžalobkyni chráněných na výrobcích obžalovaného, posoudil v jednočinném souběhu i jako přečin podle § 29 zák. proti nekalé soutěži. Leč jak již v rozhodnutí čís. 3954 sb. n. s. obšírně bylo dovoděno, mizí v takových případech skutková podstata § 29 zákona o nekalé soutěži ve skutkové podstatě tíže trestného přečinu podle § 23 známkového zákona a není přípustné trestati týž skutek v ideálním souběhu těchto dvou skutkových podstat, poněvadž se nedostává základní podmínky, totiž porušení různých právních statků, chráněných různými trestními zákazy. Na soudu nalézacím bude, by při novém projednávání věci tuto právní zásadu měl na zřeteli a proto především zjistil, zda tytéž skutkové úkony tvoří podklad pro ten i onen obžalobou za vinu daný přečin, či zda podle obsahu obžaloby pozastaveny jsou snad některé součástky úpravy zboží obžalovaných, které podle známkového zákona chráněny nejsou.
Zmateční stížnost je též v právu, pokud napadá zprošťující výrok ohledně § 25 zák. proti nekalé soutěži. Pokud soud skutkovou podstatu tohoto přestupku vylučuje ve příčině užívání slov »Grand Prix na pařížské výstavě v roce 1900« v úvaze, že obžalovaní uvedli Curacao do obchodu pod jménem firmy F., firmy onou cenou skutečně vyznamenané, a že je nerozhodné, jakým způsobem se obžalovaní stali nástupci této firmy, ocitá se v omylu, neboť právě způsob a rozsah onoho nástupnictví může míti rozhodný vliv pro otázku, zda jde o nekalou soutěž čili nic; vždyť, pokud by bylo zjištěno, že obžalovaní jen provozují v oné továrně, tedy v oné místnosti, kde dříve měla firma F. svou výrobu likérů, svůj likérový podnik, bylo by lze v jednání obžalovaných spatřovati nekalou reklamu podle § 25 cit. zák., poněvadž táto nahodilá souvislost nedává ještě nástupci v tovární místnosti právo, by využitkoval v průmyslu likérnickém jména svého předchůdce, totiž prý proslulé a snad i na výstavě pařížské vyznamenané firmy k tomu, by si při prodeji svého výrobku přidával proti veřejnosti vyznamenání jiné firmě náležející. Jinak by se snad mohla míti věc — při nejmenším ve směru subjektivním — kdyby se byli obžalovaní stali nástupci firmy F. i ve příčině jejího výrobku, potud, že s jejím svolením vyrábějí likér Curacao takové jakosti, nebo podle téhož receptu, jako firma F., aneb že by byli převzali dříve firmou F. provozovaný podnik se všemi právy a v původním způsobu výroby likéru pokračovali. Leč jaký byl poměr nástupnictví, není v rozsudku zjištěno a jé tedy na snadě mylnost dotyčného výroku, pokud soud zprostil obžalované, pokládav způsob nástupnictví za nerozhodný. Pochyben jest i zprošťující výrok, pokud soud nespatřuje nekalou reklamu v užití údaje »expert de jury«, odůvodniv tento výrok úvahou, že by zákazník žádající francouzský likér »Cointreau« nikdy nemohl býti pohnut ke koupi likéru »Curacao« tím, že na etiketách mimo jiné je — rozuměj proti pravdě — uvedeno, že výrobce tohoto likéru byl »expertem de jury« ať na pařížské výstavě, ať jinde. Z této úvahy vysvítá nade vší pochybnost právní mylnost rozsudkového nazírání, ano. při posouzení skutkové podstaty § 25 zákona o nekalé soutěži nesejde na tom, zda by v konkrétním případě mohla onou poznámkou o výstavním expertu přivoděna býti záměna výrobku žalující firmy a výrobku obžalovaných; rozhodným pro skutkovou podstatu tohoto přestupku je naopak, zda vůbec při soutěži v oboru likérnickém zjednána býti mohla zboží obžalovaných přednost na úkor jiných soutěžitelů onou poznámkou, a tu jest připustiti, že.zajisté okolnost, že obchodník byl expertem de jury, může přivoditi takový účinek, poněvadž takovými experty jsou ustanovováni nebo voleni zpravidla obchodníci, těšící se zvláštní důvěře, vynikající svou reelností, svými zkušenostmi, zvláštní kvalitou svých Výrobků atd. Třebaže by nemohla nastati záměna mezi tím a oním výrobkem jen onou poznámkou, mohla přece tato poznámka pohnouti kupitele k tomu, by, uvědomiv si rozdíl likéru Cointreau a Curacao, tomuto výrobku dal přednost, poněvadž se domnívá, že likér z podniku výrobce veřejnou důvěrou vyznamenaného bude též výrobkem vynikajícím. V tomto směru tedy zprošťující rozsudek spočívá na zřejmě mylném výkladu zákona a jest toutéž vadou stižen rozsudek i v konečných svých úvahách, pokud, buduje na tomtéž mylném, pojetí právním, vylučuje subjektivní zavinění obžalovaných ve příčině přestupku podle § 25 zák. proti nekalé soutěži jak ohledně poznámky »Grand Prix ...«, tak ohledně poznámky »Expert de Jury ...«.

Citace:

Čís. 4328. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1932, svazek/ročník 13, s. 569-574.