NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6597.

Pozemková reforma: K výkladu § 20 příděl. zákona a k praxi stran použití předpisů jeho.
(Nález ze dne 31. května 1927 č. 1122.) Prejudikatura: Boh. 3852/24 adm.
Věc: Oldřich K. a spol. (adv. Dr. Jindř. A. Vaníček z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu (min. r. Dr. Václ. Razim) o nároky dle § 20 přídělového zákona.
Výrok: Nař. rozhodnutí, pokud týká se zámku a tak z v. starého a nového parku v Ch., zrušuje se pro nezákonnost, pokud týká se parcel č. ... v Ch., pro vady řízení; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě nál. Boh. 3852/24 adm. prohlásil stpú výnosem ze 14. ledna 1925 za zrušené šetření, jež předcházelo rozhodnutí z 30. května 1923, a nařídil nové šetření za účasti st-lovy a zástupce min. škol. Podkladem tohoto nového šetření byla i žádost st-lova z 25. listopadu 1924, kterou O. K. žádal, aby dle § 20 příd. zák. propuštěny byly i další nemovitosti. Po té zamítl stpú nař. rozhodnutím jak původní žádost z 29. července 1922, tak i žádost z 25. listopadu 1924.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
I. Žádost z 25. listopadu 1924, kterou, jak nař. rozhodnutí výslovně uvádí, bylo rozšířeno původní žádání na další nemovitosti, totiž p. č. .., pak na skupiny pozemků »P-ský sad se skalami« a »Třešňovka nad pivovarem s přilehlými stráněmi«, vesměs v Ch., zamítl žal. úřad jako opožděnou, poněvadž byla podána teprve po uplynutí 30denní v § 3 náhr. zák. stanovené lhůty. — — — — —
Stran těchto nemovitostí postihuje obsah nař. rozhodnutí jen výtka, že ustanovení § 3 náhr. zák. pro uplatnění nároku dle § 20 příd. zák. vůbec neplatí. Nss vyslovil již v nál. Boh. 5323/26 právní názor, že lhůta ta platí i pro uplatnění nároku dle § 20 příd. zák. — — — — —
III. Pokud jde o ostatní dle § 20 příd. zák. reklamované nemovitosti, zamítl žal. úřad žádost o jich propuštění ze dvou různých důvodů:
1. jedné jich skupině, totiž domu č. p. 118 v Ch., dvoru č. p. 2 se zahradou (rybníku), lípové aleji vedoucí k nádraží a t. zv. novému zámeckému parku upřel žal. úřad vůbec charakter ploch v § 20 příd. zák. druhé větě vzpomenutých; 2. druhé jich skupině, to jest zámku a starému zám. parku v Ch. charakter ten přiznal, zamítl však žádost v podstatě proto, že důležité zájmy veřejné vyžadují, aby zámek a park nebyl ponechán st-li, nýbrž byl přidělen obci Ch.
Tomuto výroku vytýká stížnost řadu vad a nezákonnost. Jako zásadní vadu řízení vytýká stížnost, že stpú zrušil svým výměrem ze 14. ledna 1925 řízení, jež předcházelo jeho rozhodnutí z 30. května 1923 a že rozhodnutí nyní nař. vydáno bylo na základě šetření nového (výtka B./i). Stížnost dovozuje, že nss zrušil rozhodnutí z 30 května 1923 pouze pro nezákonnost, nikoli pro vady řízení a že tedy novému rozhodnutí měl býti položen za základ výsledek šetření před zrušením rozhodnutí provedeného. Výtku tu neshledal nss důvodnou. Rozhodnutí z 30. května 1923 přiznalo charakter přírodní památky jen zám. parku, zejména i staré lípové aleji v něm se nalézající, a charakter historické památky jen zám. budově. Ohledně ostatních tehdy dle § 20 příd. zák. reklamovaných nemovitostí nezabývalo se otázkou, jde-li o plochy ve smyslu § 20 příd. zák. Důvodem zamítnutí žádosti v celém jejím rozsahu byl právní názor, že lze žádosti vlastníka za ponechání půdy dle § 20 příd. zák. nevyhověti z důvodu, že obec ch-ská skýtá pro nerušené zachování žádaných ploch lepší záruky než vlastník. Pro nesprávnost tohoto názoru zrušil nss rozhodnutí z 30. května 1923, pokud zamítlo žádost o propuštění všech dle § 20 příd. zák. žádaných ploch, pro nezákonnost. Bylo tedy věcí žal. úřadu, aby řídě se právním názorem nss-u znovu o žádosti té rozhodl. Při tomto novém rozhodnutí musel úřad rozřešiti i otázku v rozhodnutí z 30. května 1923 neřešenou, t. j. zda i ostatní st-lem mimo zámek a park žádané plochy mají charakter ploch v § 20 příd. zák. stanovených. Shledal-li, že k zodpovězení této otázky výsledky šetření z 30. listopadu 1923 nestačí, byl nejen oprávněn, ale i povinen naříditi nové šetření. Nařídil-li nové šetření nikoli ve formě pouhého doplnění šetření již provedeného, nýbrž provedl-li šetření o celém rozsahu žádosti znovu — a jen ten smysl má zrušení předcházejí- cího šetření — nelze v tom shledati nezákonnost ani vadu. Ovšem zrušením onoho předchozího šetření nepozbyly výsledky jeho všeho významu. Jistě kdyby výsledky nového šetření uchylovaly se od výsledků šetření dřívějšího, zejména, kdyby dobré zdání zástupce min. škol. podané při novém šetření uchylovalo se od dobrozdání podaného při šetření prvním, byli by st-lé oprávněni na úchylky ty poukázati a žádati, aby rozpory vhodným způsobem byly odstraněny, resp. vysvětleny. Stížnost jednou svojí námitkou (pod B. 3) tímto směrem jde, vytýkajíc, že zástupce min. škol. při prvním místním šetření se vyslovil, že celý požadovaný komplex parkový se zámkem a přilehlými budovami vyžaduje ochrany § 20 příd. zák., z čehož dovozuje, že dle výsledků prvního šetření měl celý tento komplex býti prohlášen za plochu ve smyslu § 20 příd. zák. Ale nehledě k tomu, že ono vyjádření zástupce min. škol. nemluví o celém komplexu st-lem požadovaném, nýbrž jen o rozsáhlém parku, zejména staré lípové aleji, budově zámecké, budově úřednické a t. zv. vedlejší budově u zámku, a není na tolik přesné, aby z něho bylo patrno, co míněno rozsáhlým zám. parkem, sluší uvážiti, že vlastník nemá dle § 20 příd zák. nároku na všechno, co s hlediska 1. věty § 20 příd. zák. je doporučeno zvláštní péči stpú-u, nýbrž jen na plochy v druhé větě § 20 příd. zák. uvedené. Z toho, že zástupce min. škol. původně se vyslovil, že nějaké plochy (»rozsáhlý park« etc.) zasluhují péče a že při provádění poz. reformy na velkostatku Ch-ském má býti dbáno § 20 příd. zák., poněvadž na velkostatku jsou přírodní a stavební památky, neplyne tedy ještě, že všechny plochy dle § 20 příd. zák. reklamované mají charakter ploch ve druhé větě cit. § uvedených; proto není rozporu mezi prvním dobrozdáním a podrobným dobrozdáním, jež podáno ohledně každé jednotlivé skupiny nemovitostí při šetření nově prováděném, a nemůže stížnost z výsledků prvého místního šetření nic dovozovati pro své stanovisko, že všecky včas reklamované plochy jsou plochami vzpomenutými ve druhé větě § 20 příd. zák. A proto není také vady v tom, když stpú zavedl šetření nové a když jeho výsledky položil za základ svému rozhodnutí.
Ostatní stížností vytýkané vady jsou v těsné souvislosti s výtkami nezákonnosti a uvažoval o nich nss v této souvislosti dle svrchu uvedených dvou skupin takto: Skupina 1.
a) — — — — —
b) Dvoru č. p. 2 v Ch. se zahradou odpírá úřad charakter plochy v § 20 příd. zák. vzpomenuté, ježto jde o obyčejné staré hospodářské budovy, jichž užívá se z části jako bytu, z části jako stájů, garáží a skladiště a jež nevykazují žádné památnosti a jichž oddělením park nijak neutrpí. Stížnost nenamítá, že by budovy dvora toho byly historickými neb stav. památkami nebo zahrada plochou věnovanou parkům neb jinak ozdobě krajiny sloužící, nýbrž uvádí jen, že jde o součást celého komplexu, resp. o okolí s ním úzce související a dovolává se dobrého zdání zástupce min. škol. Toto dobré zdání, jež následuje za popisem zámku, parku starého a nového, P-ského sadu se skalami a Třešňovky s přilehlými stráněmi, zní takto:
»Zámek pochází z roku 1562 a byl pětkráte přestavěn. Jeho barokní karakter byl poslední přestavbou v letech třicátých minulého století změněn na architekturu slohu románského. Budova je vhodně uchována. V zámku jsou významné sbírky rytin a staré portréty. Ostatní zařízení nemá valné ceny historické. Park má ráz parku přírodního s velkými plochami travnatými a skupinami stromů namnoze cenných a krásnou starou lípovou alejí. Tak zvaný nový park založen roku 1910 v charakteru analogickém parku staršímu, ale není dosud vzrostlý. Jeho cena spočívá v tom, že odděluje příznivě zastavené části města od hlučného nádraží. Charakter přírodní krásy mu však přiznati nelze. P-ský sad je velmi významnou památkou přírodní a tvoří s opukovými skalisky a vysokým porostem velmi cenné území celkově dobře zachovalé a přírodním rázem zvlášť paměti hodné. Vlastní Třešňovka je doplňkem pohledovým celkového komplexu parkového, který spojuje s P-ským sadem. Charakteru památky přírodní však nemá. Béře-li se za podklad úvahy ve smyslu § 20 příd. zák. historický vývoj určitého komplexu přírodního a stavebního, nutno uznati, že popsaný komplex s částečnými výjimkami v úpravě (nikoliv však s výjimkami v pohledovém vztahu k celku) jest jednotným celkem, který projevuje zřejmě úsilí o celkovou stylovou úpravu.«
Místním šetřením konstatováno, že na jihozápad od zámku stojí budovy dvora Ch-ského, jenž podélnou svou formou přiléhá k okr. silnici, z níž je přístupný, a konstatuje se, že budovy dvora slouží účelům, jak svrchu jsou uvedeny. Z uvedeného plyne, že stpú měl pro svůj závěr, že nejde tu ani o hist. neb uměl. památku, ani o park ani o jiné v § 20 příděl. zák. vzpomenuté plochy, dostatečný podklad. Neboť zástupce min. škol. vůbec do svého vyjádření dvůr Ch-ský, resp. budovy a plochy jej tvořící nepojal a šetřením nevyšly na jevo momenty, jež by dvůr jako plochy ve smyslu § 20 příd. zák. charakterisovaly. Že by se komplex dvora toho nalézal v samém parku, jak tvrdí stížnost, neplyne ani z popisu, ani z mapky, ani z onoho vyjádření min. škol. Naopak nař. rozhodnutí výslovně konstatuje, že komplex dvora Ch-ského přiléhá prostě na park, který oddělením dvora nemůže trpěti a na rázu svém ničeho neutrpí, kteréžto konstatování ponechává stížnost nepopřeným. Že jde snad o okolí parku, s ním úzce související, není pro otázku propuštění dle § 20 příd. zák. rozhodujícím, ježto § 20 příd. zák. připouští pouze, aby okolí úzce související s historickými památkami bylo vlastníku ponecháno, nikoli však okolí související s parky, přírodními parky a pod.
Neshledal proto nss nezákonnosti v tom, že žal. úřad budovy dvora Ch-ského postavené na st. č. ... i se zahradou č. p. ... neuznal za plochy ve smyslu § 20 příd. zák. a je nepropustil, a neshledal také, že by výrok jeho zakládal se na řízení nějak podstatně vadném. V tomto bodě bylo tedy stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.
c) Pod názvem »lípová alej od parku k lesu« reklamována byla řada poz. parcel. — — — —
Nař. rozhodnutí popřelo, že by tato alej tvořila pokračování staré aleje v parku, poukazujíc k tomu, že je od ní dvakráte odříznuta, takže s ní netvoří celku a uvedlo, že se jí užívá jako cesty pro pěší a z části i jako příjezdu. Stížnost namítá, že tato lípová alej je plochou v § 20 příd. zák. vzpomenutou, že je pokračováním staré lípové aleje v parku a že se žal. úřad octl v rozporu s dobrozdáním zástupce min. šk., který označil i tuto alej za součást celého ochrany hodného komplexu.
Mezi plochami, na jichž propuštění má vlastník dle § 20 příd. zák. nárok, uvádějí se mezi jiným plochy, které jsou věnovány parkům, přírodním parkům a které slouží jinak k okrase krajiny. Žal. úřad vyslovil, že alej ona, pokud se uznává, že byla včas reklamována, není parkem ani přírodním parkem, popřev, že by s parkem tvořila jeden celek. Pro toto své zjištění měl ve spisech dostatečný podklad a ani stížnost netvrdí, že by alej ta byla součástí parku, stojíc jen na stanovisku, že park starý s parkem novým tvoří jeden celek. Než alej onu bylo by za plochu dle § 20 příd. zák. uznati i tehdy, kdyby jinak než svým určením jako park sloužila okrase krajiny. V tom směru se nař. rozhodnutí povahou aleje neobíralo. Stpú se nevyslovil ani po stránce právní, jaké stanovisko zaujímá k právnímu pojmu »sloužení k okrase krajiny« ani k otázce skutkové, zda totiž alej vykazuje znaky, jež by pod právní pojem ten ji dovolovaly subsumovati. Důvody nař. rozhodnutí zmiňují se jen o tom, že některé lípy jsou původu mladšího, že cesty užívá se soukromníky jako příjezdní cesty a horní části jako cesty pro pěší. Tyto momenty však pro otázku, slouží-li alej okrase krajiny, jsou zřejmě irelevantní, ježto není pochybnosti o tom, že určitá plocha nepřestává sloužiti okrase krajiny proto, že se po ní chodí resp. i jezdí. Nezaujal-li stpú ani po stránce právní ani skutkové stanovisko k otázce, zdali alej ona slouží k okrase krajiny, ztížil tím straně obranu a znemožnil i nss-u, aby po této stránce zákonnost nař. rozhodnutí přezkoumal. Bylo proto nař. rozhodnutí odepřevší propustiti dle § 20 příd. zák. lípovou alej (pokud úřad reklamaci právem neuznal za opožděnou) zrušeno podle § 6 zák. o ss.
d) Parcely č. 1982 a 1983 žal. úřad dle § 20 příd. zák. nepropustil, uváděje, že jsou rybníkem sloužícím obvyklému ledování pivovaru velkostatku v Ch., že nejsou vůbec žádnou krásou přírodní nebo památkou a netvoří ani rámec nebo přirozený nedílný celek s lip. alejí výše zmíněnou, jež ostatně sama nemá rovněž povahy ploch § 20 příd. zák. Proti tomuto zjištění žal. úřadu namítá stížnost jedině, že rybník s lípovou alejí souvisí; netvrdí, že by okrase krajiny sloužil, nýbrž jen onou souvislostí s lípovou alejí dovozuje nárok na jeho propuštění. I kdyby však lípová alej k okrase krajiny sloužila a tedy st-li dle § 20 příd. zák. propuštěna býti měla, nezakládala by okolnost ta nároku na propuštění rybníku, ježto druhá věta § 20 příd. zák. dopouští ponechání vlastníku jen při takovém okolí, jež souvisí s historickými památkami, nikoli však s plochami, sloužícími k okrase krajiny. Bylo tedy stížnost stran těchto parcel zamítnouti.
e) Žal. úřad odepřel dále dle § 20 příd. zák. propustiti tak zvaný nový park zámecký, uváděje, že plocha jeho upravena byla parkovitě teprve v roce 1920, že vyznačuje se skupinami mladších stromů listnatých a jehličnatých a že od starého parku markantně je oddělen. Dle nař. rozhodnutí spočívá cena tohoto nevzrostlého parku jedině v tom, že odděluje velmi příznivě zastavené části městské od komplexu budov nádražních a umožňuje odtud jako volná, nezastavená plocha působivé pohledy. Charakter přírodní krásy a památky nelze jí však přiznati. Stížnost tvrdí naproti tomu, že nový park tvoří se starým parkem jeden celek, že plocha jeho jako park upravena byla již v roce 1910, že slouží k okrase krajiny a chrání vlastní přírodní památku, starý park. Vytýká, že stpú na základě neúplného šetření dospěl ke zjištění, že park starý tvoří dvě samostatné parcely, a že nedbal dobrozdání znalce, z něhož plyne, že jde aspoň o zajištění starého parku.
Nss shledal v tomto bodě stížnost důvodnou. Zákon přídělový dává v § 20 vlastníku zabrané půdy nárok, aby mu byly ponechány plochy věnované parkům. Že plocha, která byla reklamována jako t. zv. nový park, je parkovitě upravena, z toho vychází i žal. úřad jakož i z toho, co při místním šetření bylo zjištěno. Pravíť se výslovně: »Část ta upravena byla jako anglický park teprve v roce 1910 a vyznačuje se skupinami«. Zástupce min. škol. podal dobrozdání, že park ten, ovšem posud nevzrostlý založen byl v roce 1910 na západ od parku starého v charakteru analogickém parku starému. Když tedy žal. úřad sám připouští, že plocha ona věnována je parku, pak je odůvodněn nárok na její propuštění a nelze jej popříti z důvodu, že nemá charakter přírodní památky a krásy, neboť zákon výslovně vedle ploch věnovaných přírodním památkám a sloužících jinak (scilitet než parky) okrase krajiny, mluví o plochách věnovaných parkům jako o plochách, jež vlastníku mají k jeho žádosti býti ponechány.
Bylo proto nař. rozhodnutí, pokud jde o nový park, zrušeno podle § 7 zák. o ss, aniž bylo potřebí zabývati se námitkami stížnosti, po stránce formelní vznesenými, ježto je lhostejno, splynula-li plocha nového parku s plochou starého parku v jedni parcelu a zda státní pozemkový úřad přidržel se dobrozdání znalce či nikoli. — — —
Skupina 2.
Charakter plochy dle § 20, 2. věty příd. zák. přiznává žal. úřad tak zv. starému zám. parku se zámkem. Zamítá však nárok na jich ponechání, poukazuje k tomu, že obec Ch. jako orgán veřejný, zákonem povolaný k chránění a obstarávání úkolů komunikačních a jiných úkolů veř. správy souvisejících s rozvojem města žádá o jich příděl, aby mohla vyřešiti způsobem veř. zájmům města vyhovujícím otázku stav. ruchu a vhodné i nezbytné komunikace veřejné Uspokojení tohoto veř. zájmu není vzhledem k celkové situaci dobře možno jiným způsobem než přídělem plochy vlastníkem požadované městu Ch. Proto má úřad za prokázáno, že by splněním nároku vlastníkova byla znemožněna realisace cílů zák. příd., z kteréhož důvodu žádost zamítl.
Žal. úřad tu zřejmě vycházel z právního názoru, že nárok vlastníkův dle § 20 příd. zák. musí ustoupiti, vyžaduje-li nějaký veř. zájem spadající v rámec provádění poz. reformy toho, aby vlastníkem dle § 20 příd. zák. reklamované plochy, vykazující znaky v § tom uvedené, nedostaly se tomuto, nýbrž přídělci jinému, v daném případě městu Ch. Měl tedy úřad patrně na mysli, že i nárok vlastníka dle § 20 příd. zák. odkázán jest, jako právo jeho volby dle 1. věty § 11 záb. zák. do mezí možnosti, a že musí ustoupiti, když by vyhovění nároku tomu cíle poz. reformy mařilo.
Pokud stížnost vytýká, že žal. úřad octl se výrokem tím, resp. názorem v něm vysloveným v rozporu s nál. Boh. 3852/24 adm. ve věci té vydaným a vidí již v tom nezákonnost, patrně porušení § 7 zák. o ss., nelze jí dáti za pravdu. V nálezu tom zodpověděl nss záporně jen otázku, lze-li zamítnutí nároku st-lova opříti o to, že obec Ch. skýtá pro zachování zámku s parkem lepší záruku, než vlastník sám. O takovýto důvod žal. úřad v rozhodnutí nyní nař. svůj zamítavý výrok více neopírá, nýbrž o důvod nový, že by totiž vyhovění nároku vlastníkovu znemožňovalo realisaci cílů poz. reformy.
Za to má stížnost pravdu, tvrdí-li, že nárok vlastníka dle § 20 příd. zák. je potud absolutní, že nutno mu vyhověti, jde-li o plochy ve druhé větě uvedené a podrobí-li se vlastník podmínkám mu uloženým bez ohledu na to, že by snad ploch těch k nějakému účelu veřejnému, třeba v rámec ooz. reformy spadajícímu, bylo potřebí.
Nss vyslovil již v nál. z 23 března 1926 č. 58641, že při rozhodování o nároku vlastníka dle § 20 příd. zák. je rozhodným jedině, jde-li o plochy tam vzpomenuté a zda ponecháním jich bude dosaženo cíle § 20 příd. zák. sledovaného, totiž zachování ploch těch, resp. budov na nich postavených, že však je úplně irelevantní, zda by plochy ty mohly sloužiti nějakému účelu veřejnému a zda by ledy mohly býti reklamovány po případě i vyvlastněny pro veř. blaho. V nálezu tom vysloveno, že omezení platící pro právo volby vlastníkovy dle prvé věty § 11 záb. zák. neplatí pro nárok dle § 20 příd. zák.
Výrok žal. úřadu stran zámku a tak zvaného starého zám. parku opřený o opačný názor právní, bylo proto zrušiti pro nezákonnost.
Pak odpadla nss-u povinnost zabývati se námitkou stížnosti, že důvod, pro který obec Ch. ploch těch se domáhá, nespadá vůbec v rámec cílů poz. reformy a není vůbec nutkavý, neboť i kdyby stížnost v těchto bodech pravdu neměla, přece by byl nař. výrok v rozporu se zákonem, jakož i námitkou, že obec Ch. neměla býti k řízení přizvána, neboť její vyjádření a tvrzení nemohla míti vlivu na zákonnost tohoto výroku.
Vycházeje z těchto úvah nalezl nss, jak uvedeno v enunciátě.
K vývodům odv. spisu, jenž stojí na stanovisku, že s hlediska materielního práva nelze nss-u rozhodovati ani o lípové aleji k lesu a o novém zám. parku, ježto žádosti o propuštění byly odmítnuty pro opoždění, poukazuje nss na znění nař. rozhodnutí. Toto zamítlo všecky žádosti a v důvodech pak uvedlo, že jako opožděné zamítá žádosti, pokud domáhaly se propuštěni: a) parcel ve skupině »Lípová alej od parku k lesu«, b) P-ského sadu se Skalami, c) Třešňovky nad pivovarem s přilehlými stráněmi. Žádost o propuštění ostatních, »Lípovou alej« tvořících ploch a t. zv. nového zám. parku nezamítlo však pro opoždění, nýbrž z důvodů věcných; i nebylo se tedy nss-u vůbec zabývati otázkou, zdali žádosti ty byly podány včas či opožděně.

V uvedeném nál. je v tomto směru řečeno mimo jiné toto:Zamítaje žádost st-lovu, opřenou o § 20 příd. zák., vychází žal. úřad z právního názoru, že nárok ten omezen je stejně jako nárok dle § 11 věty 1., že totiž nárok ten stejně jako právo volby vlastníku dle 1. věty § 11 záb. zák. vyhrazené musí ustoupiti požadavkům veřejného blaha, t. j. právo volby musí ustoupiti, vyžaduje-li veř. blaho toho, aby nemovitosti vlastníkem volené byly státem převzaty. Toto veř. blaho, jež vylučuje možnost vyhověti nároku vlastníkovu, vidí žal. úřad v daném případě v tom, že zámku prý je nutně zapotřebí pro umístění okr. soudu a jiných úřadů veřejných v L., resp., že tímto způsobem stát pro úřady ty s menši finanční obětí vhodné místnosti získá.Nss mohl ponechati stranou otázku, zda by taková skutečnost za okolností skutečně byla onou »nemožností« vyhověti právu volby vlastníka dle § 11 věty 1. záb. zák., a tedy nároku dle § 20 příd. zák., kdyby tento stejnému obmezení podléhal, poněvadž nesdílí názor žal. úřadu, že by nárok dle § 20 příd. zák. podléhal témuž obmezení, jako právo volby vlastníkovy dle § 11 věty 1. záb. zák., v mezích možnosti přiznané.Nárok dle § 20 příd. zák. je ovšem rozšířením nároku dle § 11 věty 1. záb. zák., rozšiřuje a doplňuje nárok vlastníka zabrané půdy v ten smysl, že přiznává mu nárok na propuštění půdy i nad výměry § 2 záb. zák. uvedené, ba i nad 500 ha půdy. Ale spočívá na jiném podkladu, z čehož se pak podávají určité rozdíly obou nároků. Podkladem nároku dle § 20 příd. zák. je totiž zřejmá vůle zákonodárcova, projevená ve větě 1. tohoto paragrafu, aby přídělem nebyly rušeny krásy přírodní a ráz krajinný a aby nevzaly újmy památky přírodní, historické a umělecké. Dle názoru zákonodárcova lze účelu dosáhnouti i tím, ponechají-li se plochy v paragrafu tom zmíněné vlastníku, který ovšem je povinen podrobiti se všem mu uloženým podmínkám, jež sledují zabezpečení a nerušené trvání oněch krás a památek. Přiznal pak zákonodárce vlastníku, který podrobí se podmínkám těm, přednostní nárok na plochy ony, jak nss ustáleně judikuje (srov. nál. Boh. 3852/24 adm. a jiné).Vzhledem k svrchu uvedenému účelu, který zákon § 20 příd. zák. sleduje, může býti při otázce, má-li býti nárok vlastníkův na plochy v paragrafu tom vzpomenuté uznán či nikoliv, rozhodným jedině, zda ponecháním ploch těch vlastníku účelu toho, totiž zachování krás přírodních resp. histor. a uměl. památek se dosáhne či nikoliv. Proto je při rozhodování o tomto nároku úplně irelevantní, zda by plochy v § 20 příd. zák. vzpomenuté resp. budovy na nich postavené se hodily k nějakému účelu veřejnému, zda mohly by býti reklamovány a snad i vyvlastněny pro veř. blaho. Neboť cíl zákonodárcem sledovaný jest zde jen jeden: zachování krás a památek a nikoliv i jiné uspokojení zájmů veřejných.Jestliže tedy zámek v L. jest historickou památkou dle § 20 příd. zák., — a z toho nař. rozhodnutí vychází — pak st-l na ponechání jeho má přednostní nárok, podrobí-li se podmínkám stanoveným stpú-m případně v dohodě se zúčastněnými min., pokud tyto zabezpečiti mají ochranu památky té a spadají v rámec ustanovení v § 20 příd. zák. in fine.

Citace:

č. 6597. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 952-959.