NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 15780.

Kdo při dražebním roku přemluvil koupěchtivé, aby nedražili, dopustil se bezprávného činu, zapověděného dvor. dekretem ze 6. června 1838 č. 277 Sb. z. s., a odpovídá za to, oč se jeho jednáním dosáhlo méně na nejvyšším podání.
Povinný jest oprávněn domáhati se toho, aby nejvyšší podání bylo doplněno na výši, které by se dosáhlo, kdyby tu nebylo bezprávného jednání škůdcova. Pokud jest uložiti zavázanému k náhradě škody složení náhrady u soudu rozvrhujícího.
(Rozh. ze dne 29. ledna 1937, Rv II 115/35.)
Žalovaný přemluvil při dražbě žalobcových nemovitostí Františku S-ovou a Tomáše H-ě, aby nedražili, a proto místo 25000 Kč bylo dosaženo pouze 10350 Kč nejvyššího podání. Prvý soud uznal podle žaloby na náhradu toho, oč bylo dosaženo méně na nejvyšším podání, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu s dodatkem, že náhradu jest složiti u exekučního soudu.
Důvody:
Oba nižší soudy usoudily, že jednání žalovaného při dražebním roku bylo činem bezprávným, zapověděným podle názoru odvolacího soudu § 7 zák. z 21. prosince 1932 č. 1 Sb. z. a n., správně však, ježto jde o dražbu konanou po 23. září 1932, dv. dekretem ze dne 6. června 1838 č. 277 Sb. z. s. (Sb. n. s. rozh. č. 10578). Odvolací soud však přes to zamítl žalobu o náhradu toho, oč se jednáním žalovaného dosáhlo méně na nejvyšším podání, a to proto, že prý z toho žalobci dosud žádná škoda nevznikla. Tomuto názoru odvolacího soudu právem vytýká žalobce právní mylnost (§ 503 č. 4 c. ř. s.). Vždyť již tím, že bylo dosaženo menšího nejvyššího podání, byli poškozeni nejen knihovní věřitelé, kteří byli na ně odkázáni a vyšli na prázdno, nýbrž i dlužník, neboť o to, oč jeho nemovitost byla laciněji prodána, byla zkrácena úhrada určená pro jeho věřitele a tedy také jeho jmění. Žalobce jest tedy podle § 1323 obč. zák. oprávněn domáhati se toho, aby nejvyšší podání bylo doplněno na výši, které by se dosáhlo, kdyby tu nebylo bezprávného jednání žalovaného. Odůvodněnou ovšem, zůstává obava, že by vyplacením náhrady přímo žalobci mohli býti poškozeni jeho věřitelé. Tomu však jest možno předejíti tím, že se náhrada složí u exekučního soudu na dosažené již nejvyšší podání. To, že žalobce sám nenavrhl, aby náhrada byla složena u soudu, nevadí, jak bylo zevrubně vyloženo již na př. v rozhodnutích uveřejněných ve Sb. n. s. pod č. 4747, 7773, 8827, 10754.

Citace:

Čís. 15780.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 120-121.