Čís. 5575.

Zákon na ochranu nájemců ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.
Do usnesení rekursního soudu, jímž odmítnut dovolací rekurs do usnesení rekursního soudu, jímž zrušeno usnesení prvého soudu povolující výpověď a odmítnut návrh vypovídatelův, jest nepřípustným rekurs na dovolací soud.
(Rozh. ze dne 21. prosince 1925, R I 1061/25.)
V řízení o svolení k výpovědí odmítl Nejvyšší soud dovolací rekurs, správně rekurs.
Důvody:
Usnesením soudu prvé stolice bylo podle §u 1 čís. 12 zákona ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n. uděleno vypovídající straně soudní svolení k výpovědí místností tam blíže uvedených. Sborový soud prvé stolice rozhodnutím ze dne 6. října 1925 rekursu vypovídané strany vyhověl, napadené usnesení zrušil a návrh vypovídající strany odmítl. Tím byla věc vyřízena konečně, neboť § 4 (5) zákona omezuje pořad práva na tuto stížnost a vylučuje výslovně jakýkoli jiný opravný prostředek. Jest proto i nepřípustný tento rekurs, stěžovatelkou nesprávně označený jako rekurs dovolací, a nepadá nijak na váhu, že směřuje proti rozhodnutí rekursního soudu, jímž odmítnut byl její dovolací rekurs proti shora uvedenému jeho rozhodnutí ze dne 6. října 1925, jímž, jak uvedeno, tato záležitost vyřízena byla s konečnou platností. Nepřípustné rekursy sluší podle §u 14 cís. pat. ze dne 9. srpna 1854, čís. 208 ř. zák. ve znění čl. X. cís. nař. ze dne 1. června 1914, čís. 118 ř. zák. odmítnouti. Byl proto rekurs vypovídající strany jako nepřípustný odmítnut, což učiniti měl již soud prvé pokud se týče druhé stolice.

Citace:

Čís. 5575. Váž. civ., 7 (1925), sv. 2. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7/2, s. 853-853.