Čís. 1192.
Pojem »právní souvislosti« mezi žalobní pohledávkou a vzájemnou pohledávkou po rozumu třetího odstavce § 391 c. ř. s. Dílčí rozsudek podle tohoto ustanovení lze vynésti i tehdy, když k rozhodnutí zralou jest jen část žalobního nároku.
(Rozh. ze dne 20. září 1921, Rv 1 453/21.)
Proti zažalované pohledávce na zaplacení kupní ceny za odebraných
7 vagonů řeziva namítala žalovaná firma vzájemné pohledávky, jež jí prý vzešly tím, že žalobkynč nezachovala se při dodání dle ustanovení dodací
smlouvy a způsobila jí tedy přestoupením smluvní povinnosti (§ 1295 obč. zák.), škodu v určitých obnosech. Procesní soud prvé stolice dílčím rozsudkem uložil žalované straně, by zaplatila žalující firmě
kupní cenu za 6 vagonů řeziva, ohledně kupní ceny za 7. vagon řeziva
a ohledně namítaných vzájemných pohledávek vyhradil rozhodnutí po
provedeném dalším projednání. Odvolací soud rozsudek potvrdil
Důvody: Nesprávné právní posouzení věci spatřuje odvolatelka (žalovaná) jednak v tom, že vzájemné pohledávky, jí kompensando namítané,
jsou v právní souvislosti se zažalovanou pohledávkou, vyplývajíce z jednoho a téhož dvoustranného právního jednání, jednak v tom, že dílčím
rozsudkem bylo rozhodnuto pouze o části zažalované pohledávky, tak že
nebylo zde zákonného předpokladu pro vydání dílčího rozsudku dle § 391 odstavec třetí c. ř. s. Odvolání není ani v tom ani v omom směru odůvodněno. Předmětem žaloby je kupní cena za 7 vagonů řeziva, žalující
firmou žalované firmě k cíli dalšího zcizení dodaného, v sumě 78.014. Kč 10 h. Žalovaná doznala, že všech 7 vagonů obdržela, že pouze jeden vagon
(čís. 404—279) obsaboval částečně zboží jiné, nežli bylo objednáno (kratší řezivo), kdežto dalších 6 vagonu obsahovalo zboží smluvené. Jest tedy
ohledně 6 vagonů řeziva nesporným množství, jakost, cena i příjem zboží
a spornou zůstala pouze tržní cena za zmíněný 7. vagon ve fakturovaném
obnosu 10.088 Kč 10 h pokud se týče po srážce 517 Kč, které žalující
firma odepsala, ve zbytku 9571 Kč 10 h, tak že nespornou a zralou k rozhodnutí se jeví část zažalované pohledávky 68.443 Kč, ohledně níž vydání
dílčího rozsudku jest dle § 391 odstavec prvý c. ř. s. odůvodněným. V příčině zbývajícího sedmého vagonu činí žalovaná námitka proti druhu zboží,
tvrdíc, že řezivo v tomto vagonu odeslané neodpovídalo objednávce, že
jen menší část jeho obsahovala dříví smluvené, ostatní větší část že však
bylo řezivo zcela jiné, než bylo objednáno, a méně cenné. Námitka tato
jest v právní souvislosti se zažalovanou kupní cenou za tento vagon,
neboť zažalovaná kupní cena je úplatou za zboží, proti němuž se námitka
vznáší, a bylo proto právem rozhodnutí o tomto zbytku kupní ceny vyhraženo rozsudku konečnému. Této právní souvislosti není však mezi
kupní cenou za dodaných 6 vagonů řeziva a mezi vzájemnými pohledávkami, žalovanou stranou kompensando namítanými. O právní souvislosti mezi dvěma nároky lze jen tehdy mluviti, když oba vyvěrají z téhož
právního jednání nebo právního poměru, když totiž skutkový i právní
důvod je týž, nebo když při různých právních poměrech, z nichž vyplývají, jeden podmiňuje druhý. Jak z přednesu žalované strany plyne, odvozuje tato kompensando namítané pohledávky z toho, že žalobkynč odevzdala duplikáty nákladních listu záložně v C. a konsignace na celých
7 vagonů dříví bance U. místo 6. března 1920 teprve 18. března 1920, tak
že mezitimním poklesem kursu liry utrpěla žalovaná, ztrátu 15.004 Kč a
5.936 Kč, dále z toho, že žalobkyně vypravila prvních 5 vagonů bez nákladních listů a konsignací, tak že ležely v Miláně plných 10 dní a žalovaná utrpěla na poplatku depositním a skladním ztrátu 16.000 Kč a konečně z toho, že konsignace byly zaslány teprve s nákladními listy a že
vagon čís. 665—75 byl nesprávně označen číslem 603—70, tak že dříví
v Miláně muselo býti přeměřeno bez konsignací a že poslednější vagon
následkem nesprávného označení dopraven byl na místo do Milána do У9
Trevisa, čímž vzešla žalovaná škoda 8.000 Kč a 6.000 Kč. Z povahy těchto
protipohledávek je patrno, že jsou sice ve včcné souvislosti s předmětem
sporu nikoli však v právní souvislosti s pohledávkou zažalovanou, neboť
právní důvody, z nichž prýští, jsou docela jiné nežli je právní důvod
zažalované pohledávky, s ním nemají ničeho společného a jest proto dán
předpoklad pro vynesení dílčího rozsudku dle § 391 odstavec třetí c. ř. s.
Tomu není na závadu, že dílčí rozsudek nerozhoduje o celé zažalované
pohledávce, nebot zažalovaný nárok není nedílným, nýbrž pozůstává
z řady samostatných nároků kupní ceny za každý ze 7 vagonů dodaného
zboží — jichž součet dává pohledávku zažalovanou, tak že o každém
z nich možno rozhodnouti zvláště. V případě, o který se jedná, nevylučuje
proto použití ustanovení § 391 odstavce třetího c. ř. s. současné použití
ustanovení odstavce prvého téhož § a proto právem vydal soud prvé
stolice rozsudek dílčí ohledně zažalované kupní cen v za 6 vagonů dodaného řeziva, vyhradiv rozhodnutí o zaplacení jednoho vagonu a o kompenzaci namítaných protipohledávek rozsudku konečnému.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalované firmy.
Důvody:
Nižší stolice přisoudily díičím rozsudkem dle § 391 odstavec třetí c. ř. s. žalobkyni část zažalované kupní ceny, až dovolatelka napadá z důvodu, že přípustné to jest jen, když za prvé pohledávka a vzájemná pohledávka nejsou v právní souvislosti, kdežto zde prý jsou, a za druhé,
když celá žalobní pohledávka jest zralá k rozhodnutí, kdežto zde je to jen část. Jde tedy o dvě právní otázky a sice: I. Co se míní v § 391
odstavec třetí c. ř. s. pod právní souvislostí mezi žalobní pohledávkou a vzájemnou pohledávkou, а II. možno-li vynésti dílčí rozsudek
dle téhož předpisu i tehdy, když jest k rozhodnutí zralá jen část žalobního nároku, přes to, že předpis o části nemluví, či dlužno-li pojímati
i tento předpis po rozumu odstavce prvého téhož §, dle něhož nyní, po
doplnění novelou o úlevě soudům, možno dílčí rozsudek vynésti i o neuznané části žalobního nároku, jen jest-li zralá k rozhodnutí. Ad I. Z pravidla nepodávají tu vykladatelé žádné definice tohoto pojmu (Ott, Úvod
II. 254, Klein Vorlesungen 212, Schuster 394). Fürstel 567 míní, že souvislost je právní, když oba nároky spočívají na společném právním poměru,
aniž by třeba bylo právě plné identity bezprostředního právního důvodu.
V daném případě by tu tedy právní souvislost asi byla, ačkoliv smysl,
nebyv příklady doložen, jest hodně temný. Neumann (str. 1220), jehož
definici odvolací soud opětuje, praví, že právní souvislost vyžaduje, aby
oba nároky vyvěraly z téhož právního jednání nebo z téhož
právního poměru, jako prý na př. při dvojstranných smlouvách,
neb aby kompensace obou pohledávek výslovně byla umluvena. Srovnává
se tedy podstatně s Cauppem-Steincm k § 33 něm. c. ř. s., jejž cituje, a
jenž sem čítá i ten případ, kdy sice oba nároky spočívají na různých
právních poměrech, ale vzájemně se podmiňují. I to jest, vyjma případ
vzájemné podmíněnosti, který v sobě zavírá i případ umluvené kompensace a nezavdává podnětu k pochybám, dosti temné a vskutku dovolatel
napadá rozhodnutí odvolacího soudu, ačkoli to tento správně myslí, z jeho
vlastní definice, řka, že s ní souhlasí, že však z ní vyplývá pravý opak, že totiž tu právní souvislost je, ježto její vzájemné pohledávky bez právního poměru, na dodací smlouvě spočívajícího, z něhož žalobkyně žaluje,
vzejíti ani nemohly. Dlužno si tedy otázku blíže objasniti. Něm. c. ř. s.
v § 33 žádá pro vzájemnou žalobu pouze »souvislost« nároku, v §§ 145, 302 pro separaci jednání a dílčí rozsudek však nedostatek »právní souvislosti«. Podobně u nás v § 96 j. n. vyžaduje pro protižalobu pouze »sou-
vislost« obou nároků, § 391, odstavec třetí c. ř. s. pro nepřípustnost dílčího
rozsudku však »právní souvislost«, § 11 čís. 1 с ř. s. pak pro založení
společenství v rozepři oprávnění nebo závazek z téhož skutkového
i právního důvodu (o němž mluví i § 227 c. ř. s.); ale může dle § 391 odstavec prvý c. ř. s. i tu vynesen býti dílčí rozsudek ohledně jednoho
společníka (odp. min. k cit. §, Neumann 1217), vyjma případ § 14 (jednotnost společníků jako sporné strany). To osvětluje naši otázku: právní
souvislost je tu jen, mají-li oba nároky společný důvod právní, nikoli tedy,
раk-li právní důvod je u každého jiný a jen ta která skutečnost, náležející
náhodou ke skutkové povaze obou těch právních důvodů, jest jim společná, neboť tu pak jest dána souvislost toliko skutková, nikoli
i právní. Není však pochyby, že v tomto případě o takovou právní souvislost nejde, neboť náhrada škody, i když škoda se stala přestoupením smluvní povinnosti, jest dle § 1295 obč. zák. tak jako škoda
způsobená bez zřetele na smlouvu, tedy přestoupením povinnosti zákonné
neboli deliktem, samostatným důvodem právním, rozdílným
od právního důvodu smlouvy, jak zřetelně vychází z § 859 obč. zák.,
jenž dí, že závazky zakládají se buď na zákoně neb na smlouvě, neb na
utrpěném poškození, načež dále zákon probírá závazky smluvní a v kap.
XXX. závazky z náhrady škody, mezi nimi právě i škody porušení závazku smluvního. Pravda sice, že bez smlouvy nemůže vzejíti nárok na
náhradu škody způsobené porušením smlouvy, ale smlouva sama tu netvoří ještě právního důvodu nároku, protože nárok nevzniká již z ní samé,
nýbrž teprv, když byla porušena, což se státi nemusí, a jest tedy právním
důvodem nároku teprv toto porušení a škoda z něho vzniklá. Dlužno
tedy pod právní souvislostí § 391 odstavec třetí c. ř. s. rozuměti vzájemnou odvislost (podmíněnost), obou nároků, t. j. souvislost takovou, buď
a) obě pohledávky vyvěrají z jednoho a téhož nebo-li společného skutkového stavu, jenž tvoří pro obě jich právní důvod, jako na př. úplatná
smlouva, takže jsou navzájem tak podmíněny, že, neexistuje-li tento důvod
pro jednu, jsa na př. neplatný, neexistuje ani pro druhou, anebo b) takovou,
že sice -každá vznikla z jiného právního důvodu, po přirozenosti věci tedy
vzájemně se nepodmiňují, avšak podmíněnost nastala jinak na př. smlouvou
nebo předpisem zákona. Poněvadž tahovou odvislost myslí, nedovoluje
něm. c. ř. s., z něhož náš tedy výraz převzal, v § 145 ani separaci jednání,
protože separace by tu byla protismyslná. Zákon však dovoluje dílčí
rozsudek jen v nároku žalobním (§ 391 odstavec třetí c. ř. s.), nikoli
i o vzájemném nároku. Avšak odvislost nebo podmíněnost může býti
ovšem také jednostranná, platiti jen pro nárok jeden, i je-li tedy nárok
žalobní neodvislým, možno o něm vydati dílčí rozsudek, třeba vzájemný
nárok odvislým byl. To, že rozhodnutí o nároku žalobním bude takto do
jisté míry prejudicielním i pro rozhodnutí o vzájemném- nároku na př. že,
když dílčím rozsudkem o něm existence a platnost smlouvy uznána, je
tím uznána i pro vzájemný nárok na náhradu škody porušením smlouvy té povstalé — nevadí pranic, nýbrž je to spíše výhoda (srv. Neumann 1221). To vše plyne ze samozřejmého důvodu zákona: jen kde není právně
možno rozhodnouti o nároku žalobním samotném, bez současného rozhodnutí o vzájemném nároku, nemá se rozhodovati o žádném zvláště,
nýbrž o obou najednou; kde však to možno jest, není příčiny, aby se
tomu bránilo: Nejjasněji však to plyne z toho, že přehmat tohoto druhu
možno uplatňovati jen s hlediska vady řízení dle § 503 čís. 2 c. ř. s., že
řádné rozhodnutí není možné. Není-li tu však řečené odvislosti, pak řádné
řešení možné bylo a není tu žádného dovolacího důvodu. V tomto případě,
kde žalobní nárok jest podle všech svých náležitostí zjištěn, vzájemné
nároky však vyžadují ještě dalších skutkových zjištění, od nichž nárok
žalobní odvislý není, byl rozsudek dílčí přípustný. Ad II. Neprávem ovšem
odvolací soud míní, že tu jest tolik nároků, kolik vagonů dodáno býti mělo,
a že možno rozhodnouti o každém vagonu zvláště. Právem namítá dovolání, že je tu jediná smlouva, znějící na sedm vagonů a nikoli sedm smluv,
znějící každá na jeden vagon. Nejde tu tedy o první případ § 391 odstavec prvý c. ř. s., že jeden z více kumulovaných nároků jest zralý, nýbrž
o případ druhý, že část nároku je zralá, a tu jest přisvědčivá odpověď
na položenou shora otázku druhou bez dalších vývodů zcela na snadě;
může-li v případě odstavce prvého o části nároku uznáno býti dílčím rozsudkem, proč ne i v případě odstavce třetího? Není žádné příčiny lišiti.