Čís. 8607.

Majitel domu ručí za škodu, zanedbal-li povinnost udržovati cestu ke vchodu do domu ve schůdném stavu. Není třeba, by opomenutí záleželo v nešetření zvláštního policejního předpisu. Povinná péče majitele — Čís. 8607 —
15
domu nepomíjí ani v době, kdy se provádí v domě nebo poblíže domu stavba.
(Rozh. ze dne 4. ledna 1929, Rv I 706/28.)
Žalobce upadl na chodníku před domem, náležejícím eráru, a zlomil si nohu. Žalobní nárok proti eráru na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice důvodem po právu, odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by dále jednal a znovu rozhodl.
Důvody:
Žalobce napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacích důvodů čís. 3 a 4 § 503 c. ř. s. Dovolání z posléze naznačeného důvodu nelze upříti oprávnění. Jde o náhradu škody. Žalobce tvrdí, že upadl dne 24. ledna 1927 o 3/4 5 večer na rozježděné, hrbolaté, kluzké a neposypané cestě (chodníku) před obytným domem čís. p. 203 v D., patřícím žalované straně, a že si při tom zlomil pravou nohu v kotníku, a činí za tento úraz a za škodu zodpovědnu stranu žalovanou, poněvadž opomenula jako vlastnice domu udržovati řečenou cestu ve stavu bezpečném pro chodce. Oba nižší soudy zamítly žalobní nárok jednak proto, že cesta není ulicí ani chodníkem, nýbrž částí zbořeniště, na níž dům č. p. 203 stojí, pročež podle policejního řádu žalovaná strana nebyla povinna udržovati prostor před domem jako ulici nebo chodník, jednak z toho důvodu, že žalovaná strana nebyla ani povinna postarati se tenkráte o posypání cesty, poněvadž žalobce doznává, že náledí na cestě nebylo. Než tento právní názor není správný. Jest samozřejmou povinností majitele obytného domu, by, není-li chodníku u domu, udržoval cestu ke vchodu do domu, pokud vede po pozemku patřícím k domu, ve schůdném stavu, t. j. v takovém stavu, by lidé mohli po ní bezpečně do domu vcházeti a z domu vycházeti, a ručí za škodu z opomenutí této povinnosti podle §§ 1293, 1294, 1295, 1297, 1325 obč. zák. Není třeba, by opomenutí záleželo v nešetření zvláštního policejního předpisu, neboť jde tu o povinnost přináležející majiteli domu ze všeobecných ohledů bezpečnostních. Tato povinná péče majitele domu nepomíjí ani v době, kdy se provádí v domě nebo poblíže domu stavba, naopak jest na majiteli domu požadovati za této nebezpečnější okolnosti dbalosti větší, to tím spíše, stane-li se cesta mrazem ještě neschůdnější. Proto jest odmítnouti názor nižších soudů, že žalovaná strana neměla příležitost zaříditi něco, by cesta byla zabezpečena, poněvadž prý si ani žalobce ani kdo jiný z nájemníků domu za trvání stavby na špatný stav příchodu k domu nestěžoval. Posuzuje-li se věc s tohoto právního hlediska, jest třeba zjistiti, v jakém stavu byla cesta v době a na místě, kde se úraz žalobcův udál, zejména, zda byla následkem zamrznutí půdy kluzká, takže bylo třeba posypání nebo jiného bezpečnostního opatření. Toto zjištění se nestalo. Pokud se týče příčinné souvislosti mezi případným špatným stavem cesty a žalobcovým úrazem, bylo dále nezbytno zjistiti, jakým způsobem došlo k upadnutí а k úrazu žalobcovu, zda uklouzl na hladké půdě, či zda klopýtl přes hrbolec cesty, a na základě tohoto zjištění bude posouditi, zda se žalobce při obyčejné pozornosti mohl vyvarovati pádu. Ani toto zjištění neobsahují rozsudky nižších soudů. Zjištění to jest nezbytné k posouzení, zda a jakou měrou žalobce snad zavinil svůj úraz s právním účinkem §§ 1297, 1304 obč. zák. V první stolici namítala žalovaná strana mezi jiným také, že dům, před kterým úraz se udál a celý komplex pozemků kolem něho nebyl ve správě eráru, nýbrž stavbu provádějícího architekta Viktora В-a. Také k této námitce bude hleděti, neboť žalovaná strana jest hromadnou osobou, která jednati může jen svými orgány a která ručí za zavinění svých zástupců vůbec. Za zavinění jiných pomocníků však jen jako fysická osoba v mezích § 1315. V řečené námitce jest tvrzení, že zástupci žalované strany svěřili úpravu půdy jiné osobě. Řízení v nižších stolicích zůstalo tudíž vadné pro nezjištění skutečností podstatných pro rozhodnutí, a bylo proto vyhověti dovolání, zrušiti rozsudky obou nižších soudů a vrátiti věc soudu první stolice k doplnění řízení ve směrech naznačených а k vynesení nového rozsudku.

Citace:

č. 8872. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 526-527.