Čís. 8926.

Ochrana nájemců (zákon ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n.).
Byli-li k zastupování veřejné obchodní společnosti oprávněni jen oba společníci společně, nemohl jeden společník uzavříti smlouvu s účinkem pro společnost a jest sám oprávněn domáhati se vrácení nedovolené úplaty (§ 20 (2) zák.) poskytnuté při smlouvě.
Ten, kdo poskytl nedovolenou úplatu, jest oprávněn domáhati se jejího vrácení, leč že jednal jen jako zástupce jiného.
(Rozh. ze dne 2. května 1929, Rv I 1566/28.)
Žalobce Karel K., spolumajitel firmy H. a spol., domáhal se na žalované vrácení 250 000 Kč, jež jí zaplatil při předání krámu za jeho zařízení. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, odvolací soud žalobu zamítl.
Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc odvolacímu soudu, by po případném dalším jednání znovu rozhodl.
Důvody:
Dovolání opřené o důvody § 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s. jest z důvodu posléz uvedeného oprávněno. Za nynějšího stavu věci jest řešiti jen otázku žalobcovy aktivní legitimace, kterou odvolací soud žalobci upřel a jen z toho důvodu změnou rozsudku prvního soudu žalobu zamítl. Žalobce založil žalobní nárok na předpisech §§ 18 a 20 (2) a (3) zákona o ochr. náj. ze dne 26. března 1925, čís. 48 sb. z. a n., jehož jest v souzeném případě použíti.
Ve příčině žalobní sumy 250 000 Kč vyhověl první soud žalobě z důvodu § 20 (2) a (3) cit. zák. Pro řešení otázky žalobcovy aktivní legitimace v tomto směru pokládal odvolací soud především za nutné zjišťovati, zda žalobce najal krámské místnosti pro sebe, či pro firmu H. a spol. Ale tato otázka nemá rozhodného významu, neboť v tomto sporu nejde o poměr mezi vlastnicí domu jako pronajímatelkou a mezi žalobcem nebo firmou H. a spol. jako nájemci, nýbrž jde o poměr mezi žalovanou, jako dřívější nájemnicí a tím, kdo jí něco poskytl za postoupení krámu, nebo v souvislosti s tím (§ 20 (2) zákona o ochr. náj.). V té příčině neprávem odvolací soud upřel žalobci aktivní legitimaci. Žalobce jest oprávněn k žalobě ze dvojího důvodu: a) Odvolací soud osvojil si skutkové zjištění prvního soudu, že úmluva, o kterou jde, byla mezi žalobcem a žalovanou uzavřena dne 5. nebo 6. ledna 1926, kdy byl žalobce sám majitelem firmy H. a spol., protože druhý společník František B. přestal býti společníkem od 1. ledna 1926; dále, že nový společník Ferdinand K. převzal společenský podíl od vystoupivšího společníka až v březnu 1926 se zpětnou platností od 1. ledna 1926, a konečně, že byl nový společník zapsán do obchodního rejstříku teprve 16. března 1926. Z těchto zjištění vyvozuje odvolací soud, že podle čl. 25 a 87 obch. zák. byl rozhodným v čase úmluvy stav rejstříkový, nikoli stav skutečný a že i podle skutečného stavu, an byl podíl vystoupivšího společníka převzat se zpětnou platností od 1. ledna 1926, nebyl žalobce oprávněn podati žalobu dne 14. prosince 1926 sám, nýbrž jen firma. Nejde tu sice o čl. 87 obch. zák., nýbrž o čl. 129 odstavec třetí a pátý obch. zák., který jedná o vystoupení společníka, ale ani tento předpis nemá tu rozhodného významu. Odvolací soud sám poukazuje na okolnost, zřejmou z výpisu z obchodního rejstříku, že k zastoupení firmy jsou oprávněni oba společníci společně, ale vyvozuje z toho nesprávný důsledek proti žalobci, že prý nemůže třetí osobě (zde žalované) namítati změny, které ve skutečnosti nastaly. Správným důsledkem však jest, že podle rejstříkového stavu, podle něhož mohli jen oba společníci společně veřejnou společnost zastupovati (t. zv. kolektivní zastoupení podle čl. 86 čís. 4 obch. zák.), nemohl jeden společník jménem společnosti uzavříti se žalovanou smlouvu s účinkem pro společnost, to tím méně, an odvolací soud sám klade důraz na to, že nový společník převzal podíl se zpětnou platností od 1. ledna 1926. Za tohoto stavu věci netřeba se obírati ještě dalším skutkovým zjištěním procesního soudu, k němuž odvolací soud nezaujal stanoviska, že vystoupivší společník vůbec nesouhlasil s převzetím krámu a se zaplacením 250 000 Kč a že proto smluvil se žalobcem, že od 1. ledna 1926 vystoupí. Kdyby byla podala žalobu firma, jak míní odvolací soud, byla by mohla žalovaná týmž, ba ještě větším právem zase namítati nedostatek aktivní legitimace firmy, protože s ní uzavřel smlouvu a zaplatil úplatu jen žalobce a protože podle obchodního rejstříku jsou k zastupování firmy oprávněni jen oba společníci kolektivně, b) Ale jest tu ještě druhý důvod, pro který nemůže býti žalobci odepřena aktivní legitimace k žalobě, totiž předpis § 20 (2) a (3) zákona o ochr. náj. Oba nižší soudy béřou za zjištěno, což jest ostatně nesporno, že žalobce sám se žalovanou smlouvu uzavřel a jí vyplatil 250 000 Kč, jichž vrácení se podle § 20 zákona o ochr. nájemníků domáhá. Zda se toho domáhá právem, není možno v tomto období řízení rozhodovati. Předpis § 20 (2) zákona o ochr. náj. nerozeznává a nechtěl rozeznávati, kdo uzavřel s dřívějším nájemníkem zapovězené právní jednání, podle kterého mu poskytl něco »za postoupení bytu, nebo v souvislosti s tím«. Nemusí to býti zrovna nový nájemník nebo uchazeč o byt, může to býti i třetí osoba. Zákon také nerozeznává, zda ten, kdo úplatu poskytuje, činí tak ve vlastním, či v cizím zájmu, a zda chce poskytnutou úplatu sám nésti, či od jiného si dáti nahraditi (srv. také rozh. čís. 2965, 3894 a 7430 sb. n. s.). Ten, kdo úplatu poskytl, může ji podle § 20 (3) zákona o ochr. náj. požadovati zpět, ledaže jednal jen jako zástupce (zmocněnec) jiného, takže by nárok na vrácení vznikl v osobě zastoupeného (§ 1017 obč. zák. a čl. 114 druhý odstavec obch. zák.), čemuž zde tak nebylo, neboť žalobce nebyl o sobě »oprávněným společníkem k zastoupení společnosti«. Podle toho, co vyloženo, jest žalobce oprávněn k žalobě o vrácení úplaty 250 000 Kč, i kdyby byl se žalovanou jednal jménem společnosti, ač tvrdí, že jednal jen jménem vlastním a jest také lhostejno, zda žalobce zařadil vydanou sumu do obchodních knih firmy jako výdajovou položku, a konečně lhostejno, zda tak učinil k účelům berním, či proto, aby si ji dal od společnosti (tehdy neexistující) nahraditi zcela nebo z části.

Citace:

č. 8926. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 619-621.