Č. 2539.

Domovské právo (Slovensko): Může obec předepsati taxu za uznání nabytí domovského práva podle § 10 zák. čl. XXII: 1886?
(Nález ze dne 23. června 1923 č. 11.039).
Věc: Dr. Desider G. v Bardiově proti správnímu výboru župy šaryšské v Prešově stran poplatku za udělení domovského práva.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná:
Důvody: Rozhodnutím z 30. prosince 1921 předepsal výbor městského zastupitelstva svobodného města Bardiova st-li taxu 2000 K za udělení domovského práva v Bardiově.
Správní výbor župy šarišské v Prešově nař. rozhodnutím z 21. dubna 1922, zamítnuv odvolání, usnesení městského zastupitelstva v Bardiově z důvodů v něm uvedených, potvrdil.
Ve stížnosti se namítá, že jest nař. rozhodnutí v rozporu se zákonem, poněvadž st-1 jest úředníkem a domovské právo mu tedy nepřísluší soukromě, nýbrž má jakost veřejnou. — — — — —
Námitku hořejší neshledal nss důvodnou.
Žal. úřad, potvrdiv rozhodnutí I. stolice z jeho důvodů, vycházel zřejmě z téhož skutkového a právního základu jako stolice I. Rozhodnutí I. stolice zakládalo se na žádosti, jíž se st-1 domáhal výslovně uznání, že nabyl domovského práva v Bardiově již dnem 8. října 1898 vydržením ve smyslu § 10 zák. čl. XXII z r. 1886. Městský úřad v B. vydržení uznal a předepsal za uznání to st-li ve smyslu § 14 uved. zák. článku taxu 2000 Kč. St-1 sice popřel v odvolání povinnost taxu platiti, odůvodnil však, odvolávaje se k ústavnímu zákonu z 9. dubna 1920 č. 236 Sb., stanovisko své tím, že prý, jsa úředníkem, nabyl domovského práva v B. jako v místě, v němž jest za úředníka ustanoven.
Určitého ustanovení ústavního zákona při tom neuvedl. Poněvadž však ústavní zákon nového ustanovení o domovském právu úředníků, než ve svém § 15 nemá, mohl st-li tanouti na mysli jen tento §. Týž upravuje domovské právo osob uvedených v § 1, odst. 4. Podle tohoto ustanovení jsou státními občany čsl. ode dne 28. října 1918 ti, kdož měli před tímto dnem právo domovské v některé obci bývalého mocnářství rak.-uh. mimo území R. Č. S. a stali se skutečnými úředníky nebo zřízenci čsl. státu nebo některého čsl. státního ústavu nebo podniku. Liší se tedy ustanovení § 15 úst. zákona zcela podstatně od ustanovení § 10 zák. čl. XXII z r. 1886, a to nejen co do titulu k nabytí domovského práva, nýbrž i tím, že ustanovení to k době před 28. říjnem 1918 se nevztahuje. Je-li tomu tak a domáhal-li se, jak jest nesporno, st-1 na obci B. uznání, že nabyl domovského práva v obci té jeho vydržením již dnem 8. října 1898, a jestliže obec, uznavši vydržení to, předepsala st-li za to taxu, jak to § 14 uved. zák. čl. výslovně připouští, nelze v tom, že žal. úřad přes námitku st-lovu rozhodnutí obce potvrdil, shledati nezákonnost.
Jest tedy stížnost neodůvodněna a slušelo ji proto zamítnouti.

Citace:

č. 2539. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 355-356.