NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 1502.

Přípustnost pořadu práva pro nárok na náhradu škody proti členu domobranecké prohlížecí komise, jíž byl poškozený před převratem protiprávně odveden.
(Rozh. ze dne 21. února 1922, R I 1498/21.)
Žalobce domáhal se na žalovaném náhrady škody, ježto při třídění domobranců v roce 1915 byl protiprávným postupem žalovaného jakožto
Civilní rozhodnuti IV. 11 člena odvodní komise odveden. Proti žalobě vznesl žalovaný námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, maje za to, že služební výkon žalovaného spadal pod předpisy dvorského dekretu ze dne 14. března 1806, čís. 758 sb. z. a n., čemuž nevadí ustanovení § 39 branného zákona ze dne 5. července 1912, čís. 128 ř. zák., ježto tento zákon byl nahražen v době podání žaloby československým branným zákonem ze dne 19. března 1920, čís. 193 sb. z. a n., jenž neobsahuje ustanovení obdobného § 39 dřívějšího branného zákona. Rekursní soud námitku nepřípustnosti pořadu práva zamítl. Důvody: Žalobce opírá svůj nárok o ustanovení § 39 odstavec čtvrtý branného zákona ze dne 5. července 1912, čís. 128 ř. z., který praví, že ten, kdo bez vlastní viny utrpí škodu protizákonným odvodem nebo odvedením, může na vinníku požadovati náhradu škody. Zákon ten byl sice zrušen branným zákonem republiky Československé ze dne 19. března 1920, čís. 193 sb. z. а n., do něhož ustanovení, obdobné § 39 odstavec čtvrtý pojato nebylo, avšak oprávněnost nároku na náhradu škody dlužno posuzovati dle zákona, plativšího v době vzniku nároku, tedy dle § 39 zák. branného z roku 1912 a nikoliv dle zákona z roku 1920. Sporným jest dále otázka, zda žalobce dle § 39 odstavec čtvrtý branného zákona ze dne 5. července 1912, čís. 128 ř. zák. může nárok svůj před soudem civilním uplatňovati. K otázce té dlužno přisvědčiti. Dle dvor. dekretu ze dne 14. března 1806, čís. 758 sb. z. s. nemohou státní úředníci pro svá jednání před soudem civilním býti žalováni, avšak ustanovení § 39 odstavec čtvrtý cit. zák. jest ustanovením specielním, jež použití dvorního dekretu toho v případě tom vylučuje. Ze slov jeho: »může na vinníku požadovati škodu«, jde, že se dle ustanovení toho jedná o náhradu škody dle § 1295 a násl. obč. zák. K rozhodování o náhradě škody takové jsou nesporně povolány soudy civilní.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací rekurs není odůvodněn. Dle dvorského dekretu ze dne 14. března 1806. čís. 758 sb. z. s., jest žaloby proti státním úředníkům pro jich úřední výkony ihned odmítnouti. Tento dekret, který má na mysli státní úředníky bývalého Rakouska, byl převzat zákonem ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. а n., o zřízení samostatného státu Československého. Dle zásady, vyslovené zákonem ze dne 27. července 1919, čís. 449 sb. z. а n., o zákonné ochraně čsl. republiky, nutno přizpůsobiti zmíněný dvorský dekret nynějším státním poměrům výkladem, že přihlíží především k čsl. státním úředníkům a v druhé řadě k dřívějším výkonům státních úřadů před převratem, jež se vztahují na řízení, práva a povinnosti čs. státu a při nichž lze mluviti o státoprávních poměrech sukcessivních. V tomto případě jedná se o člena prohlížecí komise domobranecké, tedy o funkci bývalého důstojníka branné moci bývalého Rakouska, která není v státoprávní souvislosti ani v sukcessním poměru s čs. státem anebo s jeho úřady a veřejnými institucemi. Žalovaný nemá tedy práva, dovolávati se ustanovení zmíněného dvorského dekretu. Kdyby byl žalobci odepřen pořad práva, bylo by mu vůbec znemožněno uplatňování nároku, neboť administrativní vojenské stolice, před níž by mohl vystupovati jako žalobce, již není. Bylo proto dovolací rekurs zamítnouti, aniž by bylo potřebí, zabývati se otázkou, řešenou rekursním soudem, zda žalobce se může dovolávati § 39 branného zákona ze dne 5. července 1912, čís. 128 ř. zák. a zda tímto §em byl změněn shora uvedený dvorský dekret.

Citace:

č. 14964. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 216-217.