Čís. 1625.

Doručena-li žaloba jiné osobě téhož jména, již žalobce žalovati nemínil, a tato osoba k líčení se dostavila, může učiniti pouze návrh na přisouzení útrat, nikoli však na zamítnutí žaloby a soudci náleží, by po vysvětlení věci odsoudil žalobce k náhradě útrat, žalobu pak dal doručiti osobě vskutku žalované.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1922, Rv II 90/22.)
Žalobce označil žalovanou stranu Raimunda H-a pouze křestním jménem a příjmením bez dalšího dodatku, nevěda, že téhož jména jsou osoby dvě, rozlišující se poznačením starší a mladší. Žaloba, zadaná na okresním soudě, doručena byla Raimundu H-ovi staršímu, ač vlastně měl býti žalován Raimund H. mladší. Raimund H. starší se k nařízenému líčení dostavil a navrhl zamítnutí žaloby. Procesní soud prvé stolice návrhu vyhověl a přisoudil Raimundu H-ovi staršímu útraty, jež mu vzešly doručením žaloby a jednáním při roku. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Soud odvolací se připojuje úplně k vývodům prvého soudce, že totiž žaloba byla doručena osobě, kterou žalobce v žalobě sám označil. Tím byl spor s Raimundem H-em st. podle zákona zahájen a ježto týž navrhl při ústním líčení, by žaloba byla zamítnuta, a žalobce ani netvrdil, že Raimund H. st. mu něco dluhuje a jeho odsouzení k zaplacení zažalované pohledávky nežádal, první soudce vším právem žalobní žádost zamítl. Odvolatel poukazuje na to, že Raimund H., který se k ústnímu jednání dostavil, není totožným s osobou, proti které žaloba ve skutečnosti směřuje, a že se tu jedná o jiného Raimunda H-a, to však ničeho nemění na řádném doručení žaloby a na řádném zahájení sporu s Raimundem H-em st. Nelze popříti, že tu jest rozpor mezi materielním a formálním právem, tento rozpor však žalobce sám zavinil tím, že v žalobě neoznačil osobu žalovaného způsobem takovým, by žaloba byla doručena osobě, kterou ve skutečnosti chtěl žalovati. Není tu proto odvolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci a nelze mluviti o neúplnosti řízení, ježto první soud vzhledem k svému právnímu stanovisku neměl důvodu žalobu ještě doručiti třetí osobě. I rozhodnutí o útratách odpovídá zákonu. Jak již shora uvedeno, zavinil žalobce doručení k rukám Raimunda H-a st. sám, zavinil tím též útraty, které mu povstaly, a jest proto povinen, dle § 41 c. ř. s. tyto útraty nahraditi.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů, kromě rozhodnutí soudu o útratách, a nařídil prvému soudu, by doručil žalobu Raimundu H-ovi mladšímu, jejž žalobce poznačil jako pravého žalovaného, a dále o věci jednal.
Důvody:
Nižší stolice přehlížejí naprosto, že rozsudek vynesen býti může jen na žalobu (§ 226 c. ř. s.), t. j. o obsaženém v ní žádání žalobním (§§ 396, 442 c. ř. s.), neboli uplatňovaném žalobním nároku (§§ 391, 395 c. ř. s.), tedy pouze tehdy, když žalobce za odsouzení žalovaného žádal (§ 404 c. ř. s.), kterýž návrh musil učiněn býti při stání (sporném jednání) samém (§ 417, odstavec druhý, 259, 177 c. ř. s.). Kde takový návrh na odsouzení žalovaného při sporném jednání učiněn nebyl, nemůže rozsudek, vyjma při vzdání se nároku (§ 394 c. ř. s.), který obsahuje anomalii, neboť ani tu v pravdě žádné příčiny k rozhodnutí a tedy rozsudku není, nýbrž by stačil výrok ve formě usnesení, že se žalobce nároku vzdal, vynešen býti. V tomto případě však učiněn nebyl, proto ho nemohl prvý soudce v rozhodovacích důvodech přes předpis § 417 odstavec druhý c. ř. s. ve znění čl. IV. lit. c) novely ze dne 1. dubna 1921, čís. 161 sb., dle něhož se tak státi má, vytknouti. Žalobce dle obsahu protokolu ze dne 7. listopadu 1921 neučinil návrhu na odsouzení Raimunda H-a st, jenž se k roku dostavil a od té co strana vystupuje, nýbrž prohlásil výslovně, že skutečným žalovaným je — žaloba zněla proti Raimundu H-ovi bez poznačení, zda proti staršímu či mladšímu — Raimund H. mladší, a nikoli tedy Raimund H. starší, jenž se k roku dostavil, a vysvětlil, že a jak se omyl sběhl jen následkem neudání tohoto kriteria, které, jak uvedl, neudal proto, že nevěděl, že jsou toho jména dva, otec i syn. Kdyby byl žalobce podal žalobu skutečně proti staršímu, byla by mu nastala procesuálni povinnost, aby ji vzal po vysvětlení omylu zpět, ale tu ji zpět vzíti nemohl, protože by to bylo neodpovídalo skutečnosti věci, když ji naň nepodal. Nezbývalo tedy právě nic jiného, než poznačiti pravého žalovaného nyní lépe, s udáním kriteria. Poněvadž ale mohl starší až do té považován býti za stranu (žalovaného), nesprostil se žalobce prohlášením a vysvětlením tím povinnosti, nahraditi mu dle § 48 c. ř. s. útraty, které mu vinou svou, t. j. ne dosti přesným poznačením žalovaného v žalobě udaným způsobil. Měl tedy prvý soudce sice žalobce k náhradě posavadních útrat odsouditi, avšak H-a staršího, o němž nyní již jisto bylo, že proti němu žaloba nečelí, a že žalovaným není a tudíž, krom otázky vzniklých mu útrat nějaké návrhy činiti ani nemůže, s návrhem na zamítnutí žaloby a tudíž vynesení rozsudku zamítnouti, což vše mělo se státi pouhým usnesením. Proti usnesení tomu byl by ovšem pouhý rekurs. Jestliže však prvý soudce místo toho vynesl rozsudek, jímž žalobu zamítl, nezbývalo žalobci arci nic jiného, než podati odvolání, zvláště když na jeho návrh, aby žaloba doručena byla H-ovi ml. a proti němu řízení provedeno, soudce vůbec nereagoval, a mimo to výrok rozsudkový ani netytýká, že se zamítnutí žaloby týče právě jen H-a staršího, an ve formuli rozsudkové uveden jako žalovaný prostě Raimund H. beze všeho kriteria. V odvolání domáhal se žalobce zrušení rozsudku a provedení řízení roz. proti H-ovi ml., dovozuje, že tu zahájenosti rozepře, na niž prvý soudce rozsudek svůj zakládal, není, ježto žaloba nebyla doručena žalovanému (§ 232 c. ř. s.). Když pak odvolání bylo zamítnuto, nezbývá mu, než podati dovolání. Toto sice uplatňuje nesprávné právní posouzení, stojíc na uvedeném stanovisku, odvolání, a vytýká, že soud měl chybné doručení napraviti a žalobu pravému žalovanému dodati. Nesprávné právní posouzení dle čís. 4 § 503 c. ř. s. lze sice uplatňovati jen, když porušeno materielně právní pravidlo, sporná věc chybně posouzena, ale v daném případě dlužno uplatňované nesprávné posouzení pokládati jen jako nesprávné poznačení dovolacího důvodu odporu se spisy (§ 503 čís. 3 c. ř. s.), že totiž nižší stolice nepřihlížely k návrhu, který skutečně učinil, aby věc provedena byla proti H-ovi ml., ale vedly si tak, jakoby on byl učinil návrh, aby vynesen byl rozsudek proti H-ovi st., což obsahu protokolu odporuje. Bylo tedy ve věci samé tak uznati, jak se stalo, a bylo pouze výrok prvního soudce, jímž přisoudil H-ovi staršímu útraty, jež mu doručením žaloby a jednáním při roku 7. listopadu 1921 vznikly, ponechati v platnosti, jinak však rozsudky nižších stolic zrušiti.

Citace:

č. 1625. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 403-405.