Čís. 11146.


Zákon ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n., na ochranu osob oprávněných požadovati výživu, výchovu nebo zaopatření.
Nároky proti osobám uvedeným v § 3 zákona jest uplatňovati pořadem práva.

(Rozh. ze dne 3. listopadu 1931, R II 317/31.)
Oba nižší soudy uložily souhlasně v nesporném řízení manželce nemanželského otce, by rukou společnou a nerozdílnou se svým manželem přispívala na výživu nemanželského dítěte měsíčně 60 Kč.
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů i s předchozím řízením a odmítl návrh poručníka.
Důvody:
Dovolací stížnost proti potvrzujícímu usnesení rekursního soudu opírá se podle § 16 nesp. říz. čís. 208, 1854 ř. z. o zřejmý rozpor rozhodnutí se zákonem a o zmatečnost. Stížnost jest z důvodu posléz uvedeného oprávněna. Nižší soudy uložily souhlasně v řízení nesporném podle zákona ze dne 16. prosince 1930, čís. 4 sb. z. a n. na rok 1931 stěžovatelce jako manželce nemanželského otce, by rukou společnou a nerozdílnou se svým manželem přispívala na výživu nemanželského dítěte měsíčně 60 Kč. Použily tedy § 3 onoho zákona. Stěžovatelka namítá, že tato věc neměla býti rozhodována v řízení nesporném, nýbrž pořadem práva. V tom jest jí dáti za pravdu. Zákon čís. 4/1931 neustanovuje, jakým řízením mají býti uplatňovány nároky proti osobám v § 3 uvedeným, zejména neustanovuje, že se to má státi v řízení nesporném. Jen v § 7 jest ustanovení, že řízení má býti provedeno s největším urychlením a že soudní prázdniny nemají na ně účinek. Tento předpis nelze však vykládati, jak činí nižší soudy, tak, že státi se to má v řízení nesporném, neboť v tomto řízení má soud projednávati jen pokud to nařizují zákony (§ 1 nesp. říz. čís. 208/1854 ř. zák., nyní též § 1 zák. z 19. června 1931, čís 100 sb. z. a n.), ale není zákonného předpisu, který by ustanovoval v tomto případě řízení nesporné. Ani z povahy nároku nelze na nesporné řízení usuzovati. Stěžovatelka při svém výslechu prohlásila, že za manžela nic nebude platiti. Jde tedy o sporný nárok soukromoprávní, jemuž lze při nedostatku jiných zákonných předpisů zjed- nati platnost podle § 1 j. n. jen pořadem práva. Jest zde tudíž zmatečnost podle § 42 odstavec prvý a čtvrtý j. n. a bylo proto již z tohoto důvodu rozhodnouti, jak se stalo a nelze se zabývati námitkami stěžovatelky ve věci samé.
Citace:
Č. 11146. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 449-450.