Čís. 14268.

Vládní nařízení ze dne 13. července 1934 čís. 142 Sb. z. a n. o odkladu exekucí proti zemědělcům a nezaměstnaným.
Proti zemědělci nelze, jsou-li tu podmíní §§ 1 a 6 vl. nař. čís. 142/34 Sb. z. a n., povoliti ani vnucené zřízení zástavního práva.
Nebyl-li povinný v exekučním návrhu označen jako zemědělec, měl soudce podle obsahu exekučního návrhu navrženou exekuci povoliti a ponechati dlužníku, aby se domáhal jejího zrušení podle § 39 čís. 2 ex. ř.
(Rozh. ze dne 28. března 1935, R I 282/35.) Vymáhající věřitel, označiv v exekučním návrhu povinného jako zahradníka, navrhl, by mu byla proti povinnému povolena exekuce nuceným zřízením práva zástavního. Prvý soud návrhu nevyhověl s tím odůvodněním, že podle zjištění v jiné exekuční věci povinný je zemědělcem provozujícím zemědělský podnik v politickém okrese K., v němž nelze proti zemědělcům povoliti podle vládního nařízení ze dne 13. července 1934 čís. 142 sb. z. a n. exekuci. Rekursni soud k rekursu vymáhajícího věřitele změnil usnesení prvého soudu a návrhu na exekuci nuceným zřízením práva zástavního vyhověl z toho důvodu, že vládní nařízení čís. 142/34 sb. z. a n. nebráni povolení exekuce nuceným zřízením práva zástavního proti osobám, v cit. vl. nař. uvedeným, ježto tato exekuce nevede ke zcizení majetku dlužníkova, nýbrž, znamená pouze přípustné zajištění věřitele.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nelze sice souhlasili s názorem, že za platnosti vládního nařízení ze dne 13. července 1934 č. 142 sb. z. a n. ve znění čl. I. vlád. nař. č. 207/34 a 258/34 lze povoliti exekuci vnuceným zřízením zástavního práva také proti zemědělcům v okresích zvláště těžce poškozených letošní neúrodou, ježto prý jde pouze o přípustné zajištění věřitele, jež nevede ku zcizení nemovitosti. Třebaže totiž vnucené zřízení zástavního práva není vlastním uspokojením vymáhajícího věřitele, poněvadž nevede přímo k zaplacení pohladávky, nýbrž zajišťuje věřiteli jen možnost žádati kdykoli později a to i před pozdějšími věřiteli z této nemovitosti hmotné uspokojení — jeví přece způsob, jakým k jeho zřízení došlo, dalekosáhlé rozdíly vůči smluvnímu zástavnímu prvu jak co do podmínek nabytí, tak i co do jeho účinku, spočívajících zejména v pořadí podle § 29 kn. zák. a v jeho vykonatelnosti proti každému pozdějšímu nabyvateli nemovitosti (srovnej Dr. Hora, Soustava exekučního práva str. 102—104). V § 1 cit. vl. nař. se stanoví, že pohledávky proti dlužníkům zemědělcům v okresích tam uvedených nemohou býti vymáhány. Neprávem má i vymáhající strana za to, že z § 3 cit. vl. nař. nutno, odvozovati, že také v případě § 1 jest zapotřebí návrhu na odklad exekuce, neboť přehlíží, že se ustanovení § 3 vztahuje na exekuce a zajišťovací úkony v době účinnosti tohoto vládního nařízení již v běhu jsoucí. Vymáhání pohledávek po rozumu § 1 cit. vl. nař. jest zajisté širším pojmem než vydobytí a uspokojení a zahrnuje v sobě i zajišťování exekvovaného nároku, čemuž nasvědčují také předpisy § 3 cit. vl. nař. Ježto nucené zřízení zástavního práva nepochybně sleduje účel zajišťovací, nelze je proti zemědělcům povoliti, jsou-li tu podmínky §§ 1 a 6 tohoto vl. nař. Přes to nemohlo dovolacímu rekursu býti vyhověno. Soudce, exekuci povolující, měl o návrhu vymáhající strany podle § 55 ex. ř. rozhodnouti bez předcházejícího ústního jednání, směl přihlížeti toliko k údajům návrhu (§ 54 ex. ř.), v němž povinný není označen jako zemědělec, nýbrž jako zahradník, a nesměl proto konati šetření o tom, zda dlužníku příslušejí výhody cit. vl. nař., jak prvý soud učinil, hledě k spisům E 712/33. Podle obsahu exekučního návrhu bylo tudíž navrženou exekuci povoliti a ponechati dlužníku na vůli, aby se domáhal jejího zrušení podle § 39 č. 2 ex. ř.

Citace:

č. 14268. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 279-281.