Authors:
= Boh. adm., 9 (1927), sv. 2
PDF

Č. 6778.


Církevní věci. — Samospráva obecní: 1. Politický úřad může podle § 102 obec. zříz. zastaviti výkon usnesení obecního zastupitelstva, kterým se vyhrazuje církvi čsl-é spoluužívání obecní kaple hřbitovní, dosud katolické. — 2. Předpis § 10 mezikonfesního zákona č. 96/25 stran užívání hřbitovů nelze rozšiřovati na užívání hřbitovních kaplí.
(Nález ze dne 8. října 1927 č. 16107/26).
Prejudikatura: 1661/22, 1699/22, 2865/23, 2866/23, 6490/27 adm. a j.
Věc: Obec P. proti ministerstvu vnitra stran opatření podle § 102 obec. zříz. o užívání kaple církví československou.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo v cestě instanční schváleno rozhodnutí osp-é v K., kterým podle § 102 obec. zříz. byl zastaven výkon usnesení obec. zastupitelstva v P. z .... o tom, že obecní kaple hřbitovní má býti užívána také církví čsl-ou.
Stížnost do tohoto rozhodnutí podanou neshledal nss důvodnou.
Nss zastává svojí konstatní judikaturou (srovnej na příklad nál. Boh. 1661/22 adm., 2865/23 adm. a 6490/27 adm. právní názor, že projevem vůle vlastníkovy, jímž vlastník budovu svoji — ponechávaje ji ve svém vlastnictví, věnoval neomezeně a bezvýhradně bohoslužebným účelům církve katolické, a přijetím tohoto věnování se strany příslušného orgánu církve této, které se projevuje a dokonává rituelním aktem konsekračním, dostane se disposice s budovou touto, jakožto předmětem bohoslužbě určeným, do sféry vnitřních záležitostí církevních, vyhrazených podle § 14 zák. ze 7. května 1874 č. 50 ř. z. správě příslušných orgánů (úřadů) církevních. Dále zastává nss ustáleně další právní názor, že, jestliže obec v takovémto případě s budovou svojí takto věnovanou k bohoslužebným úkolům církve katolické naloží jinak bez souhlasu příslušných orgánů církve katolické, osobuje si zásah do kompetence těchto úřadů církevních a tím překročuje meze své vlastní příslušnosti, takže výkon dotčeného usnesení obecního zastupitelstva (obecní rady) může býti předmětem opatření podle §§ 102 a 103 obec zříz. česk.
Na těchto názorech setrvává nss i v daném případě přes opačné vývody stížnosti, které nelze uznati důvodnými.
Stížnost nepopírá, že kaple, o kterou jde, byla zřízena roku 1772 k účelům bohoslužebným církve katolické, že také po své opravě v roce 1886 sloužila trvale těmto účelům, k nimž také jak původně roku 1772 tak opět roku 1886 příslušným orgánem církve katol. byla podle ritu této církve posvěcena. Avšak je-li tomu tak, pak jsou právě dány podmínky pro to, aby také na daný případ bylo upotřebiti důsledků podávajících se ze shora uvedených právních názorů.
Na tom nemění nic ta okolnost, že v době vzniku a konsekrace kaple té nebylo vůbec církve čsl. a že naopak v oné době v obci byli jenom příslušníci církve katolické, poněvadž tato okolnost — jelikož svého času řádná výhrada ve prospěch užívání kaple taky jiným náboženským vyznáním se nestala — naopak svědčí o tom, že kaple byla věnována právě jenom účelům církve katolické.
Občané p-ští, resp. obec P ovšem svého času k uvedenému úkonu (zřízení kaple jako katolické) povinni nebyli; když však kapli jako katolickou zřídili a jí pro bohoslužebné úkony církve katolické bezvýhradně věnovali, nemohou ovšem nyní věnování to, ze kterého již církvi katolické vzešlo právo, o své újmě odvolati nebo měniti, třebas snad nyní náboženské poměry v obci jsou jiné a třebas většina obyvatelstva je nyní vyznání jiného než katolického. Je tudíž disposiční právo obce jako vlastníka podstatně omezeno a může proto obec svoje právo vlastnické a právo správy obecního majetku v příčině této kaple vykonávati jen v mezích daných původním věnováním kaple k účelům bohoslužby katolické.
Opak nelze vyvoditi ani z předpisů § 3 zák. o uznávání náboženských společností z 20. května 1874 č. 68 ř. z., ani z předpisů § 10 nového zákona mezikonfesního z 23. dubna 1925 č. 96 Sb. Neboť z předpisu zákona na prvém místě uvedeného jde jenom, že uznáním státním nabývá náboženská společnost všech práv, která podle zákonů státních příslušejí uznaným církvím a náboženským společnostem, čímž se však pro nově uznanou církev anebo náboženskou společnost nezakládá právo na to, aby mohla ke svým účelům používati bohoslužebných místností sloužících dosud jiné církvi; § 10 zák. č. 96/25 pak upravuje jenom užívání hřbitovů, nikoliv kostelů a kaplí, a nelze předpisy tohoto paragrafu pro zřejmou singulárnost jejich rozšiřovati ani obdobně na případ užívání kaple.
Bezdůvodně poukazuje konečně stížnost také k tomu, že tu prý vůbec nejde o překročení mezí působnosti obce, poněvadž obci naopak přísluší podle obec. zřízení právo spravovati jmění obecní; neboť jak již shora uvedeno, je právo obce spravovati kapli jakožto součást obecního majetku omezena způsobem shora vylíčeným. Když pak disposice s kaplí v ohledu rituelním — podle toho, co shora rozvedeno bylo — patří do pravomoci orgánů církve katolické, je zásahem do působnosti těchto úřadů a překročením působnosti obce, jestliže tato bez souhlasu příslušných orgánů církve katolické činí odchylné disposice co do užívání kaple té k bohoslužebným účelům. Při tom také nečiní rozdílu, že obec neminí církev katolickou vylučovati z užívání oné kaple, když přec je nesporno, že kaple dosud (t. j. až do vzniku tohoto sporu) sloužila církvi katolické výhradně, kdežto nyní by měla sloužiti také účelům církve jiné.
Citace:
č. 6778. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 286-288.
Creative Commons BY-NC-ND 4.0 Obsah podléhá licenci Creative Commons BY-NC-ND 4.0. Uveďte autora (BY), neužívejte dílo komerčně (NC), Nezasahujte do díla (ND).