NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 1

Čís. 9747.

I v řízení o námitkách proti výpovědi z bytu lze uplatniti procesní námitky věci zahájené a věci právoplatně rozhodnuté a jest i tu hleděti k nim z úřadu. Těchto překážek není, opřela-li vypovídající strana v druhém výpovědním řízení oprávnění k soudní výpovědi bez svolení soudu (§ 4 zák. o ochr. náj.) o jiný důvod, než uplatnila v předcházejícím výpovědním řízení.
O námitce věci zahájené jest rozhodnouti podle stavu v době rozhodnutí o ní, nikoliv podle stavu v době, kdy byla námitka učiněna.
(Rozh. ze dne 20. března 1930, R I 105/30.) Proti soudní výpovědi z bytu namítl žalovaný mimo jiné zahájenost rozepře. Soud prvé stolice námitce vyhověl a výpověď zrušil. Rekursní soud zamítl námitku zahájenosti rozepře a uložil prvému soudu, by o věci znovu pojednal a rozhodl.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Jde jen o rozhodnutí o námitkách zahájení rozepře (§§ 232 a 233 c. ř. s.), po případě právní moci rozsudku (§§ 240 a 411 c. ř. s.), z nichž první námitce procesní soud vyhověl, rekursní soud ji však zamítl. Rozhodnutí rekursního soudu jest správné, dovolací rekurs žalovaného není odůvodněn. Děj jest nesporný. V prvním výpovědním řízení podal vypovězený proti soudní výpovědi včas námitky, o nichž bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 10. října 1929 v ten rozum, že se výpověď zrušuje. Rozsudek byl stranám doručen dne 18. října 1929, takže odvolací lhůta uplynula teprve dnem 26. října 1929 (§ 575 c. ř. s.). V druhém výpovědním řízení podala vypovídající strana proti témuž odpůrci soudní výpověď z téhož bytu a s touž výpovědní lhůtou a to již 11. října 1929, před pravomocí dřívějšího rozsudku. První soud vydal i na druhou výpověď příkaz podle § 562 c. ř. s., ale vypovězený podal včas, dne 22. října 1929, námitky, v nichž mimo jiné uplatnil také námitku zahájení sporu, po případě věci pravoplatně rozhodnuté, protože v té době nebyl rozsudek z prvního sporu ještě pravoplatný. Avšak v době, kdy první soud o námitkách rozhodoval a kdy vyhověl námitce zahájení sporu (usnesením ze dne 10. prosince 1929), byl rozsudek prvního sporu již v právní moci. Správně uznal rekursní soud, že nezáleží na tom, zda byla námitka zahájené rozepře původně odůvodněna, nýbrž že jest jen rozhodným, zda první rozepře nebyla ještě pravoplatně skončena v době rozhodnutí o námitce. Výpovědní řízení podle § 560 a dalších c. ř. s. má tu zvláštnost, že jest původně řízením nesporným a že ve sporné řízení přechází teprve včasným podáním námitek, načež se vypovídající strana podkládá za žalobce a vypovídaná strana za žalovaného (§ 571 druhý odstavec c. ř. s.) (srov. k tomu také repertorium nálezů dřívějšího nejvyššího soudu ve Vídni čís. 255, uveřejněné pod čís. 1684 sb. Nowakovy). Protože jde o řízení sporné, které končí rozsudkem (§ 572 c. ř. s.), nutno ovšem i v tomto řízení připustiti námitku rozepře zahájené a námitku pravoplatnosti rozsudku a nutno k těmto překážkám hleděti i z úřadu. Účinek zahájenosti sporu jest podle § 233 c. ř. s. ten, že, dokud spor trvá, nesmí o témž nároku mezi týmiž stranami býti rozhodováno ani u téhož ani u jiného soudu. Účelem jest (materialie sv. III. str. 322), by táž rozepře nebyla projednávána a rozhodována několikrát — po případě různě — buďsi u téhož neb u jiného soudu. Odpadne-li však tento účel, protože první rozepře v době rozhodnutí o námitce již netrvá, není překážky, by v novém sporu nebylo pokračováno, neboť jest tu již jen jeden spor a soud nerozhoduje o tom, zda snad byla nová rozepře zahájena s porušením předpisu § 233 c. ř. s., nýbrž rozhoduje jen, zda zahájenost dřívějšího sporu brání pokračování v novém sporu. Předpis § 233 c. ř. s. není sám sobě účelem, nýbrž chce jen brániti nebezpečenství dříve uvedenému. Nejde tu o použití § 406 c. ř. s. a není tedy názor tuto hájený v rozporu s rozhodnutím čís. 120 sb. n. s. V témže smyslu bylo již také rozhodnuto pod čís. 216 a 3783 sb. n. s. Ale není oprávněna ani námitka věci pravoplatně rozsouzené, neboť v prvním sporu nebylo rozhodnuto o téže věci. V prvním případě tvrdila vypovídající strana v soudní výpovědi, že dům, o nějž jde, jest vyloučen z ochrany nájemníků podle § 31 (1) čís. 3 zák. o ochr. náj., ale první soud na námitky vypovězené strany zrušil rozsudkem výpověď jen z důvodu, že vypovídající strana (sociálně pojišťovací ústav) nabyla vlastnictví domu teprve roku 1923, takže tu není předpokladů zmíněného zákonného předpisu, které by ochranu nájemníků vylučovaly. Jen tato otázka byla mezi stranami pravoplatně rozhodnuta. V druhé výpovědi tvrdí vypovídající strana, že ochrana nájemníků jest vyloučena z důvodu §31 (1) čís. 1 zák. o ochr. náj., protože byt jest v nástavbě provedené teprve roku 1925. Tato otázka ještě rozhodnuta není. Nejde tu o výpovědní důvody — jak to strany označují — nýbrž o důvody, jimiž vypovídající strana doličuje, že jest oprávněna dáti soudní výpověď bez soudního svolení podle § 4 zák. o ochr. náj. Dokud totiž trvá ochrana nájemníků, nemůže pronajímatel volně vypověděti byt podléhající tomuto zákonu, nýbrž může tak učiniti jen se svolením soudu, má-li pro to důležitý důvod (§ 1 zák. o ochr. náj.). Dává-li tedy výpověď podle předpisů civilního řádu soudního o nájemním řízení, nevyžádav si soudní svolení podle § 4 zák. o ochr. náj., musí již ve výpovědi tvrditi a důvod udati, že se zákon o ochraně nájemníků nevztahuje na vypovídané místnosti, jinak by soud odepřel podle § 42 j. n. vydati příkaz podle § 562 c. ř. s. a odkázal by vypovídajícího na řízení nesporné. Podstata věci záleží tedy v otázce, zda je vypovídající strana oprávněna k soudní výpovědi bez svolení soudu podle § 4 zák. o ochr. náj. Bylo-li toto oprávnění v dřívějším řízení z určitého důvodu odepřeno, může býti v novém řízení o jiný důvod opřeno. Jest to obdobný případ, jako při aktivním oprávnění k žalobě (srovn. Neumann 1915 k § 411 c. ř. s., str. 1278). Nejsou-li odůvodněny námitky, překážející projednávání nového sporu, musí ovšem první soud vejíti do rozhodnutí o věci hlavní (§ 261 c. ř. s.) a nesejde na tom, měl-li první soud, vyhověv námitce zahájené rozepře, odmítnouti výpovědní návrh, či zda bylo správné, že usnesením zrušil vydanou výpověď, neboť tento výrok musil býti podle správného právního posouzení věci tak jako tak odstraněn, jak to rekursní soud také učinil.

Citace:

Čís. 9747.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 431-433.