NPD documents search: Váž. tr., 19 (1937)

Čís. 5928.

K rozdílům a k poměru mezi (prostou) žalobou veřejnou podle jiného zákona než zákona o ochraně cti a mezi veřejnou žalobou se zmocněním (§ 14, odst. 5 zákona o ochraně ctí).
K přípustnosti postupu podle § 262 tr. ř. se vyžaduje, aby tu byla potřebná obžaloba ke stíháni pro skutkovou podstatu, kterou soud shledává v činu odchylně od stanoviska obžalovacího spisu.
Stíhá-li tudíž státní zástupce veřejnou žalobou čin podle jiného zákona než zákona o ochraně cti (§ 17, odst. 2 tohoto zákona) a nebyla-li vznesena soukromá žaloba pro týž čin, může býti obžalovaný uznán vinným podle §§ 1 až 3 zákona o ochraně cti jen tehdy, podal-li veřejný žalobce alespoň eventuální veřejnou žalobu se zmocněním podle § 14, odst. 5 cit. zák.
Pouhé předložení zmocnění k veřejné žalobě a jeho přečtení při hlavním přelíčení nenahrazuje projev veřejného žalobce, že chce na jeho základě podati veřejnou žalobu se zmocněním.
Uznal-li nalézací soud v případě § 17, odst. 2 zákona o ochraně cti obžalovaného vinným trestným činem podle tohoto zákona mylně předpokládaje, že je zde žaloba podle § 14, odst. 5 cit. zák., porušil zákon, pokud se týče nesprávně jej vyložil v otázce, zda tu je obžaloba podle zákona potřebná (§ 281, čís. 9 c) tr. ř.).
Návod k trestnému činu (§ 5 tr. zák.) nemusí gramaticky vyjadřovati výzvu k činu (rozkaz, radu, poučení, pochvalu); stačí, že výrok mohl býti osobou, jíž svědčil, pojímán za výzvu k činu a návodcem byl také tak míněn.
(Rozh, ze dne 15. června 1937, Zm II 191/37.)
Obžalovaný B. se vyslovil vůči obžalovanému A., že »potřebuje drát, takový jako je v lese«. A. odcizil v lese svazek drátěného pletiva v ceně nižší než 500 Kč a donesl jej obžalovanému B., který mu za to vyplatil peněžitou odměnu. Při vyšetřování tohoto případu četnictvem oba obžalovaní tyto skutečnosti doznali, později však — před vyšetřujícím soudcem — své doznání odvolali. Obžalovaný A. vysvětloval své původní doznání tím, že prý »četnický strážmistr M. na něho řval, aby se přiznal, jinak že ho zavře do basy« a dále prý mu řekl, že »má již napsáno, že B. ho (A.) vyzval, aby mu přinesl drát«. Obžalovaný B. zase tvrdil u soudu, že M. k němu »přišel už s hotovou věcí a psal si tam — t. j. do trestního oznámení — co chtěl«. Obžaloba spatřovala v těchto činech u obžalovaného A. jednak přestupek krádeže podle § 460 tr. zák., jednak zločin křivého obvinění podle § 209 tr. zák. (ze zločinu zneužití úřední moci a ze zločinu vydírání), u obžalovaného B. přestupek spoluviny na krádeži podle §§ 5, 460 tr. zák. a zločin křivého obvinění ze zločinu zneužití úřední moci. Nalézací soud uznal oba obžalované vinnými výše uvedenými přestupky krádeže, resp. spoluviny na krádeži a přestupkem utrhání na cti podle § 3 zákona čís. 108/1933 Sb. z. a n. Nejvyšší soud jako soud zrušovací zmateční stížnost obou obžalovaných zamítl; z podnětu této zmateční stížnosti však zrušil z povinnosti úřední za užití § 290 tr. ř. rozsudek prvé stolice jako zmatečný, pokud byli oba obžalovaní uznáni vinnými přestupkem utrhání na cti podle § 3 zák. č. 108/1933 Sb. z. a n., a důsledkem toho též ve výroku o trestech oběma obžalovaným uložených a ve výrocích s ním souvisících a zprostil podle § 259, odst. 2 tr. ř. oba obžalované obžaloby na ně vznesené, že dne 12. května 1936 před soudem, tudíž u vrchnosti, udali četnického strážmistra M. pro vymyšlený naň zločin zneužití úřední moci a obžalovaný A. též vydírání, a že se tím dopustili zločinu křivého obvinění podle § 209 tr. z.
Z důvodů:
Zmateční stížnosti, uplatňující důvody zmatečnosti podle § 281, č. 5 a 9 a) tr. ř., nelze přiznati úspěch.
Neopodstatněná jest hmotněprávní námitka, vznesená s hlediska § 281, č. 9 a) tr. ř., že ve zjištěném výroku stěžovatelově (B.), učiněném k spoluobžalovanému A., »že potřebuje drát takový, jak je v lese«, nelze prý shledati návod ke krádeži. Není zapotřebí, aby byl dotčený výrok výslovně formulován jako rozkaz, rada, poučení nebo pochvala (§ 5 tr. z.), nýbrž stačí, že: výrok osobou, jíž svědčil (totiž A.), mohl býti pojímán jako výzva ke krádeži a že byl stěžovatelem skutečně tak míněn. Obojí plyne z toho, že podle rozsudkových zjištění dal tento výrok obžalovanému A. skutečně podnět k odcizení drátěného pletiva, o něž jde, a že obžalovaný B. pak pletivo to převzal, věda, že bylo v lese ukradeno. Za těchto okolností nalézací soud nepochybil, shledal-li v souzeném výroku, třebas gramaticky nevyjadřuje výzvu, skutkovou podstatou návodu ke krádeži ve smyslu §§ 5 a 460 tr. z. —
Z podnětu této zmateční stížnosti přesvědčil se zrušovací soud, že bylo trestního zákona v neprospěch obžalovaných nesprávně užito a že je rozsudek stižen zmatkem podle § 281, č. 9 c) tr. ř.
Dílem z rozsudkových zjištění, dílem z procesních skutečností, zjevných z průběhu tohoto řízení vyplývá, že obžalovaní pronesli stíhané výroky při svém odpovědném výslechu u okresního soudu dne 12. května 1936, že se četnický strážmistr M. dověděl o těchto výrocích dne 23. května 1936 a že tohoto dne při svém svědeckém výslechu prohlásil, že bude obžalované pro výroky na cti důtklivě stíhati a že žádá jejich potrestání. Dále plyne ze spisů, že dne 23. května 1936 došel okresního soudu k příslušným spisům připiš četnické stanice v P., jímž tato četnická stanice předložila zmocnění četnického strážmistra M. pro veřejného žalobce k podání veřejné žaloby na A. a B. po rozumu § 14, odst. 5 zákona o ochraně cti.
Aniž byli obžalovaní pro dotčené výroky před tím vyslechnuti anebo vůbec nějak stíháni, podalo státní zastupitelství, jemuž spisy k návrhu došly dne 14. června 1936, obžalobu na A. a B. až dne 23. listopadu 1936, a to — nehledíc k přestupkům krádeže, pokud se týče spoluviny na krádeži — pro zločin křivého obvinění podle § 209 tr. z., spáchaného souzenými výroky obžalovaných o četnickém strážmistru M. Ani v tomto obžalovacím spise, ani podle jediné rozhodného obsahu příslušného protokolu při hlavním přelíčení neprojevil veřejný žalobce vůli, stíhati obžalované aspoň in eventum pro přestupek podle § 2, pokud se týče § 3 zák. o ochraně cti. O tom se nestala při hlavním přelíčení vůbec zmínka, jenže bylo, aniž to bylo ostatně navrženo, výše uvedené zmocnění přečteno.
Četnický strážmistr M. byl při hlavním přelíčení slyšen jako svědek a udal podle protokolu o hlavním přelíčení jako ve svém dřívějším protokolu, k čemuž připojil ještě údaje, obsažené v protokolu o hlavním přelíčení.
I kdyby tu byl z dřívějšího protokolu opakoval návrh na potrestání obžalovaných pro souzené výroky — ve skutečnosti osvědčuje protokol o hlavním přelíčení jen opakování údajů (»udává jako na č. 1.16«) a nikoli návrhu — nešlo by o závěrečný návrh ve smyslu § 46, odst. 3 tr. ř. a § 255 tr. ř., kdyžtě se takový návrh činí až po skončení průvodního řízení. Ostatně M. nebyl vůbec předvolán jako soukromý žalobce, nýbrž jako svědek, a při hlavním přelíčení nikterak neprojevil, že třebas in eventum, t. j. pro případ selhání veřejné obžaloby pro zločin podle § 209 tr. z. vznesené, vystupuje nebo hodlá vystupovati jako soukromý žalobce. Učinil sice, jak již uvedeno, v předběžném řízení trestní návrh, ale dodatečné předložení zmocnění pro veřejného žalobce dokazuje, že svůj záměr změnil a že stíhání svěřil veřejné obžalobě po rozumu § 14, odst. 5 zák. o ochraně cti.
Ani napadený rozsudek neodsuzuje snad obžalované na žalobu soukromou, nýbrž na žalobu veřejnou, pokládaje se za oprávněna k tomu již tím, že četnický strážmistr M. zmocnil státní zastupitelství podle; §, 14, odst. 5 zákona č. 108/1933 Sb. z. a n. ke stíhání obžalovaných veřejnou žalobou.
Leč v tom tkví právě základní pochybení nalézacího soudu. Rozsudek buduje zřejmě na předpisu § 262 tr. ř., podle něhož jest ovšem předmětem obžaloby konkrétně určitý skutek a nikoliv určitá právnická kvalifikace tohoto skutku, a podle něhož je nejen právem, nýbrž povinností nalézacího soudu, aby zažalovaný skutek po stránce hmotně-právní přezkoumal samostatně a zcela nezávisle na údajích, obsažených v obžalobě, nejsa při tom vázán právním názorem žalobcovým. Leč rozsudek přehlíží, že tento postup je možný jen tehda, když i pro odchylnou skutkovou podstatu, již nalézací soud spatřuje v zažalovaném skutku na rozdíl od právního posouzení skutkového děje obžalovacím sjpisem, je dána potřebná žaloba, t. j. ona žaloba, jíž se vyžaduje ke stíhání právě oné skutkové podstaty soudem odchylně od stanoviska obžalovacího spisu předpokládané. Rozsudek si tu zřejmě neuvědomuje základní rozdíl mezi čistou veřejnou žalobou, potřebnou a též postačující ke stíhání zločinu podle § 209 tr. z., a veřejnou žalobou se zmocněním, jíž se vyžaduje ke stíhání přestupků či přečinů podle zákona o ochraně cti, spáchaných proti osobám a za okolností, vytčených v § 14, odst. 5 cit. zák. Stěžejní rozdíl mezi oběma těmito druhy veřejné obžaloby projevuje se již v tom, že u čisté veřejné žaloby je nepochybně dominus litis veřejný žalobce, kdežto v případech veřejné žaloby se zmocněním jest jíní podle zákona o ochraně cti (§ 22) osoba, jíž přísluší právo zmocnění uděliti, kdyžtě tato osoba může zmocnění s účinkem pro veřejného žalobce závazným kdykoli odvolati, dokud soud první stolice ještě nepočal, prohlašovati rozsudek.
Zda veřejný žalobce hodlá svou obžalobu podati pro takovou skutkovou podstatu, již může stíhati toliko se zmocněním (§ 14, odst. 2 nebo 5 cit. zák.), musí zřetelným způsobem vyjádřiti již proto, že je přece v takovém, případě na soudu, aby zkoumal zákonné náležitosti a předpoklady zmocnění.
Pokud jde zejména o otázku, zda veřejný žalobce stíhá čin bez potřeby zmocnění podle jiného zákona než podle zákona o ochraně cti (na př. §§ 209, 312, tr. z. a pod.), nebo se zmocněním s hlediska § 14, odst. 5 zákona o ochraně ctí, musí o tom v trestním řízení býti naprostá jasnost a jistota již proto,že poměr ke sbíhající se soukromé žalobě je v těchto dvou případech zcela různý. V případech § 17, odst. 2 zákona o ochraně cti je totiž, skončilo-li trestní řízení, zavedené na veřejnou žalobu, zastavením nebo zprošťujícím rozsudkem, zásada konsumpce žaloby, a to v širším rozsahu než stanoví § 363, č. 2 tr, ř., prolomena do té míry, že přps toto vyřízení veřejné žaloby může ještě soukromá žaloba pro týž čin býti podána i tehdy, když lhůta, uvedená v odst. 1 § 17 již uplynula, ovšem za předpokladu ostatních podmínek ustanovení § 17, odst, 2; naproti tomu stanoví § 21 zák. o ochraně cti pro případy veřejnožalobního stíhání činu s hlediska zmocňovacího deliktu podle § 14, odst. 5 průlom do zmíněné zásady konsumpce žaloby toliko pro případ, že bylo řízení zastaveno jen proto, že veřejný žalobce od stíhání upustil. Již tato zcela různá úprava poměru mezi veřejnou a soukromou žalobou dokazuje, že v řízení musí s naprostou jistotou býti zjevno, stíhá-li veřejný žalobce čin jen s hlediska § 14, odst. 5 zák. o ochraně cti nebo jen s hlediska jiného zákona než zákona o ochraně cti (§ 17, odst. 2 cit. zák.), nebo sice s posléz uvedeného hlediska, avšak aspoň in eventum též s hlediska § 14, odst. 5 cit. zák.
Aby byl mohl nalézací soud v souzeném případě, sleduje zásadu, vytčenou v § 262 tr. ř., uznati obžalované na veřejnou obžalobu vinnými přestupkem podle § 3 zák. o ochr. cti ve smyslu § 14, odst. 5 téhož zákona, byl by musel veřejný žalobce aspoň při hlavním přelíčení podati onen eventuální návrh na potrestání podle § 3 cit. zák., o němž se zmiňuje rozh. č. 5607 Sb. n. s. Že žalobní lhůta pro takový eventuální návrh při hlavním přelíčení ještě běžela, plyne z odůvodnění právě citovaného rozhodnutí zrušovacího soudu, jež tu netřeba reprodukovati, a k čemuž se jen ještě podotýká, že lhůta úvodem druhého odstavce § 17 cit. zák. zmíněná by byla rovněž bývala zachována, kdyžtě oznámení pro souzené výroky, o nichž se uražená osoba dověděla dne 20. května 1936 (totiž protokoly obžalovaných a protokol M. i se stíhacím návrhem), došlo státního zastupitelství, jak již nahoře uvedeno, již dne 14. června 1936, nehledíc k tomu, že jako den, kdy oznámení došlo soudu, platí dokonce již den 20. května 1936 (viz protokol č. 1.16). Neučinil-li však přes vše to veřejný žalobce aspoň při hlavním přelíčení zmíněný eventuální návrh na potrestání pro přestupek podle § 3 cit. zák. a neprojevil-li ani dříve záměr obžalované v uvedeném směru stíhati, takže schází jakýkoli vztah mezi veřejným žalobcem a zmocněním, jež přece vůbec nepředložilo státní zastupitelství, nýbrž četnictvo, nelze říci, že veřejný žalobce stíhal se zmocněním strážmistra M. výroky proti němu pronesené. Předložení onoho zmocnění sice opravňovalo veřejného žalobce stíhati obžalované ve směru přestupku podle § 14, odst. 5 cit. zák., leč ani toto předložení zmocnění, ani jeho přečtení při hlavním přelíčení nenahrazuje ještě projev veřejného žalobce, že na základě tohoto zmocnění chce skutečně v uvedeném směru stíhati. K takovému projevu veřejného žalobce za celého řízení nedošlo. Tím, že nalézací soud přes to uznal obžalované vinnými přestupkem podle § 3 zák. o ochraně cti, mylně předpokládaje obžalobu, jíž se vyžaduje ke stíhání útoku na čest po rozumu § 14, odst. 5 cit. zák., porušil zákon, pokud se týče nesprávně ho užil, pokud jde o otázku, zda tu je či není obžaloba podle zákona potřebná. Nalézací soud zatížil takto rozsudek hmotněprávním zmatkem podle § 281, č. 9 c) tr. ř., jejž obžalovaní ve zmateční stížnosti sice neuplatnili, k němuž však bylo podle § 290 tr. ř. z moci úřední přihlížeti, jako by byl býval uplatňován. —

Citace:

čís. 5928. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 19, s. 275-279.