Čís. 6954.

Jednoroční lhůta §u 256, třetí odstavec, ex. ř. jest lhůtou práva hmotného. Počíná dnem, kdy bylo nabyto zástavního práva a staví se po dobu, po kterou byl dlužníku povolen odklad prodejového řízení (vzhledem k žalobě o zrušení exekuce).
(Rozh. ze dne 5. dubna 1927, R I 172/27.)
Soud prvé stolice k návrhu vymáhajícího věřitele ze dne 30. dubna 1926 povolil prodej zabavených svršků. Rekursní soud zamítl návrh na prodej. Důvody: Poněvadž se zabavení stalo dne — Čís. 6955 —
591
12. ledna 1925 a od 15. října 1925 bylo vymáhající straně možno v exekuci pokračovati, zaniklo právo zástavní dne 12. ledna 1926 (§ 256 ex. ř.). K době odložení exekuce nelze přihlížeti v tomto případě, poněvadž tato doba skončila ještě ve lhůtě jednoho roku ode dne zabavení.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Dovolací rekurs jest důvodný, vytýkaje, že napadeným usnesením byla věc nesprávně posouzena s hlediska právního. Nelze mu ovšem přisvědčiti, pokud míní, že usnesením okresního soudu v Chebu ze dne 3. listopadu 1925 byl počátek jednoroční lhůty §u 256 třetí odstavec ex. ř. stanoven v projednávaném případě na den 26. října 1925. Lhůta §u 256 jest lhůtou hmotného práva, určenou zákonem, který také výslovně uvádí, že lhůta počíná dnem, kdy zástavního práva bylo nabyto, tedy okamžikem, kdy byly svršky sepsány (§ 253 prvý odstavec ex. ř.). To se stalo v projednávaném případě dne 12. ledna 1925. Nemůže proto její počátek býti změněn soudním usnesením i když toto, jak namítá dovolací rekurs, nabylo právní moci. Nelze však souhlasiti s názorem rekursního soudu, že doba odložení exekuce neměla v tomto případě významu, když skončila ještě ve lhůtě jednoho roku ode dne zabavení. Po rozumu zákona musí býti vymáhajícímu věřiteli dána možnost, by mohl po dobu celého roku v exekuci pokračovati (§ 256 ex. ř.). Podle shodného názoru literatury jakož i judikatury (rozh. vídeňského Nejvyššího soudu čís. 1104 Gl. U. n. ř.) staví se běh lhůty §u 256 ex. ř. po dobu, po kterou vymáhající věřitel pro odklad způsobený žalobou o zrušení exekuce nemohl beze své viny učiniti návrh na prodej anebo žádati, by bylo pokračováno v prodejovém řízení. V projednávaném případě bylo prodejové řízení k návrhu povinné strany odloženo usnesením okresního soudu ze dne 30. ledna 1925 až do právoplatného rozhodnutí o žalobě na zrušení exekuce. Podle souhlasného sdělení obou stran byl tento spor ukončen smírem ze dne 16. října 1925. Dobu od 30. ledna 1925 do 16. října 1925, po kterou bylo prodejové řízení odloženo, nelze důsledkem toho, co bylo shora řečeno, započítati do jednoroční lhůty §u 256 ex. ř. Není proto správným názor, že zástavní právo, jehož stěžovatel nabyl zabavením, zaniklo dnem 12. ledna 1926. Právo to nelze vzhledem k hořejšímu názoru považovati za zaniklé podle §u 256 ex. ř. ani dnem, kdy vymáhající věřitel učinil návrh na pokračování v prodejovém řízení, tedy dnem 30. dubna 1926. Předpis §u 200 čís. 3 ex. ř. nebyl také porušen, ježto zastavení prodejového řízení nastalo dne 3. listopadu 1925 a nový prodej byl povolen dne 4. května 1926, tedy po uplynutí půlroční lhůty §u 200 čís. 3 ex. ř.

Citace:

Čís. 6954. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 616-617.