Čís. 12060.
Ručení dráhy.
Držel-li se cestující za jízdy rukou dveřního rámu u závěsů dveří a byl-li samočinným se přiražením dveří na ruce zraněn, dopustil se neopatrnosti a zavinil výhradně sám nejen úraz, nýbrž i škodnou událost.
Zavinění dráhy nelze spatřovali v tom, že nedala opatřili dveře ve smyslu § 17 provoz. řádu ze dne 16. listopadu 1851, čís. 1 ř. zák. na rok 1852 tak, by se nemohly samočinně uzavříti. Vinu dráhy neodůvodňuje ani nevydání předpisů o zacházeni s arretačním zařízením.
Není předpisu o uzavírání dveří vedoucích na plošinu.
V tom, že průvodčí neuzavřel dveře na plošinu, nelze spatřovali neopatrnost.
(Rozh. ze dne 4. listopadu 1932, Rv I 825/31.)
Žalobce držel se za jízdy rukou dveřního rámu u závěsu dveří, vedoucích na plošinu vagonu. Při vjezdu vlaku do zatáčky dveře se samočinně zavřely a přiskříply žalobcovy prsty. Žalobní nárok proti dráze na náhradu škody neuznal procesní soud prvé stolice co do důvodu po právu, odvolací soud uznal žalobní nárok po právu co do důvodu jednou třetinou.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobce; k dovolání žalované dráhy obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
K dovolací mu důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. obou stran. Každý dospělý člověk průměrných schopností (§ 1297 obč. zák.)může předvídali, že otevřené dvéře na plošinu vagonu, i když jsou opatřeny arretačním zařízením (pérovým hákem k zaklínění) mohou se, jak zkušenost učí, za jízdy otřesem, průvanem a podobně samočinně zavřití a cestujícího, jenž se opírá rukou o rám dveří v místech, kde jsou závěsy, na opírající se ruce zraniti. O této samozřejmosti není zapotřebí se šířiti. Jest sice pravda, že provozovací řád železniční čís. 1/1852 ř. z. nezakazuje státi u dveří ve vagonu. Avšak to nebylo příčinou zranění žalobce a netřeba se s touto okolností zabývati. Příčinou bylo, že se žalobce držel, jak odvolací soud zjistil, rukou dveřního rámu u závěsů dveří, tedy v nebezpečném místě, a to již dříve, než vlak vjel do zatáčky, v níž samočinným přiražením se dveří byl na ruce zraněn. Tím se dopustil neopatrnosti příčící se zásadám § 1297 obč. zák. a nelze proto uznati na jeho bezvinnost, ježto předpokladem zavinění neb spoluzavinění není jen přestoupení positivního předpisu, nýbrž stačí porušení zásad o průměrné opatrnosti. Z toho vylíčení plyne, že žalobce zavinil výhradně sám nejen úraz, nýbrž i škodnou událost, i kdyby byla příhodou v dopravě, a je proto dráha podle § 2 zákona o povinném ručení železnic vyviněna. Nelze její zavinění shledati, jak to činí odvolací soud, v tom, že jednak nebyly dveře, opatřeny tak, aby se samy při naklonění vpzu nezavíraly, jednak v tom, že dráha nevydala předpisy o používání arretačního zařízení při dveřích zařízením tím opatřených. Není sice výslovně zjištěno, zda dvéře vedoucí na plošinu byly opatřeny arretačním zařízením, avšak žalobce sám to připouští v odvolacím spisu pravě, že dvéře nebyly arretačním zařízením zaklíněny, a musí proto tuto skutečnost proti sobě nechati platiti. Nelze proto zavinění dráhy spatřovati v tom, že nedala opatřiti dvéře ve smyslu § 17 provozovacího řádu železničního čís. 1/1852 ř. z. tak, by se nemohly samočinně uzavříti. Nevydání předpisů o zacházení s arretačním zařízením neodůvodňuje vinu dráhy, neboť nejde o složitý způsob zajišťování otevřených dveří arretačním zařízením, ježto podle všeobecné zkušenosti musí každá průměrně nadaná dospělá osoba účel arretačního zařízení a zacházení s ním lehce seznati. Není proto třeba, by podle § 3 odstavec (3) provozovacího řádu železničního čís. 1/1852 ř. z., byly předpisy takové zvlášť vydány, neboť to, co je přístupné posouzení průměrnému lidskému rozumu, nemusí býti ve zvláštních předpisech ještě vysvětlováno. Žalobce odvozuje ručení dráhy i ze zavinění průvodčího, jež spatřuje v tom, že průvodčí dvéře na plošinu vozu nezavřel ani, když po revisi jízdních lístků vagonem procházel, ač podle § 55 odstavec 3 provozovacího řádu železničního čís. 1/1852 ř. zák. byl povinen veškerou opatrnost a pozornost vynaložiti, by zabránil nehodám, byť případy, o něž jde, nebyly jednotlivě ve služebních předpisech upraveny. Zjištěno však bylo na základě výslechu znalce z oboru železnictvi, že není předpisu o uzavírání dveří na plošinu. A že neuzavření dveří průvodčím bylo neopatrností (§§ 1297, 1299 obč. zák.) vyvrátil po právu již první soud poukazem k tomu, že neuzavření dveří na plošinu nevyvolává žádné nebezpečí pro cestující, najmě, ano je všeobecně známo, že tyto dvéře bývají cestujícími otevírány v létě, by ve voze byl větší chlad. Nedopustil-li se průvodčí zavinění, není ani ručebního důvodu dráhy podle § 19 provozovacího řádu železničního čís. 1/1852 ř. zák. Je proto souhlasiti s názorem prvého soudu, že škodnou událost i úraz zavinil žalobce výlučně sám svou neopatrností, a že ani dráhu ani její zřízence nestihá zavinění a neručí proto dráha, ani jde-li o příhodu v dopravě podle § 1 zákona o povinném ručení železnic, a netřeba se proto s otázkou příhody v dopravě zabývati.