NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 1671.

Jako nájemné lze umluviti též nájemné, obvyklé v místě, kde jest předmět nájmu.
(Rozh. ze dne 16. května 1922, Rv I 465/22.) Žalobce najal od žalovaného místnosti v jeho sanatoriu v Ch. za činži v místě obvyklou. Ježto se žalovaný zdráhal smlouvu dodržeti, domáhal se žalobce splnění žalobou, proti níž žalovaný mimo jiné namítl, že nájemní smlouva nebyla uzavřena, ježto nebylo stanoveno nájemné. Oba nižší soudy žalobě vyhověly, odvolací soud mimo jiné z těchto důvodů: I při smlouvě nájemní možno ponechati stanovení nájemného určité třetí osobě, nebo možno umluviti i nájemné tržní nebo obvyklé v místě, kde jest najatý předmět. »Místně obvyklým« nájemným nerozumí se snad, že by v obci bylo nájemné pevně stanoveno, nýbrž dlužno vycházeti z toho, že nájemce má zapraviti nájemné, jež se obyčejně platí za místnosti takového druhu, jaké najal. Nájemné v místě obvyklé nemusí býti pro celé místo stejně vysoké, nýbrž skládá se spíše z různých složek; bude tu rozhodovati poloha domu, v němž jest předmět nájmu, velikost najatých místností, náklady zřízení domu, zařízení jeho atd. Že lze tímto způsobem určiti nájemné, uznává zákonodárství i ve věcech daňových a zásadu tu obsahuje i zákon o ochraně nájemců.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolací soud sdílí právní názor druhé stolice a poukazuje dovolatele na správné důvody napadeného rozsudku s dodatkem, že úmluva, že žalobce má platiti nájemné v Ch. obvyklé, k platnosti nájemní smlouvy stačí, neboť ustanovení §§ 1092, 1056 a 1058 obč. zák. nevyžadují ujednání nájemného číselně označeného, nýbrž pouze ujednání nájemného, jež dle smluvených směrnic jest určitelno. Že úmluva nájemného, v Ch. obvyklého, vyhovuje zákonným předpisům, odvolací soud správně odůvodnil. Dovolatel ani netvrdí, že by v Ch. vůbec nebyly takové místnosti nebo místnosti podobné oněm, jež jsou předmětem sporné nájemní smlouvy. Pouze v tomto případě dalo by se mluviti o tom, že obvyklého nájemného v Ch. není. Při určení výše obvyklého nájemného budou zásady, vyslovené v zákoně o ochraně nájemníků, cennou pomůckou. Jelikož mezi stranami nebyla umluvena částka, nebyl žalobce s to, by uváděl určitý peníz v žalobní prosbě, jež nesouhlasí s obsahem smlouvy, nižšími soudy zjištěné. Mezi stranami došlo tedy k platné nájemní smlouvě a žalovaný, jak je zřejmo z jeho dopisů, byl si dobře vědom následků svého jednání; byl proto právem nižšími soudy odsouzen ve smyslu žaloby.

Citace:

č. 15380. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 801-803.