NPD documents search: Váž. civ., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3456

Přehlédne-li soud, že v žalobě, opírající příslušnost o § 104 j. n., není úmluva listinou prokázána, a neodmítne-li žalobu bez dalšího jednání, dostačí k zamítnutí námitky žalovaného, z tohoto důvodu vznesené, když žalobce dodatečně při jednání o námitce předloží onen listinný doklad.
(Rozh. ze dne 30. ledna 1924, R II 25/24.)
Žaloba o zaplacení 141 486 Kč byla původně podána u krajského soudu v Uherském Hradišti, jenž ji k námitce místní nepříslušnosti odkázal na okresní soud v Kroměříži. Okresní soud v Kroměříži vyhověl námitce věcné a místní nepříslušnosti a odmítl žalobu. Rekursní soud nevyhověl námitce věcné a místní nepříslušnosti a přikázal věc okresnímu soudu v Kroměříži к dalšímu jednání. Důvody: Rekursní soud, pokud se týče § 88 j. n., nemůže přisvědčiti názoru prvého soudu, že zde nejsou okolnosti, zakládající podle §u 104 j. n. příslušnost soudu okresního. Dle citovaného zákonného ustanovení může se státi i soud vlastně nepříslušný úmluvou stran příslušným. Taková úmluva jest zde dána závěrečným listem ze dne 17. ledna 1923. Dle §u 104 j. n. vyžaduje se ovšem jednak úmluva stran, tedy listinná smlouva o příslušnosti, jednak, aby tato listina byla předložena a úmluva prokázána již v žalobě, a okresní soud poukazuje se na to, že zejména druhé podmínky §u 104 j. n. zde není, avšak ani tohoto náhledu rekursní soud nesdílí. Omluva dána jest závěrečným listem, neboť žalující strana nabídku úmluvy té podala obsahem tohoto listu, zejména doložkou »Erfüllungsort und Gerichtsstand für Lieferung ist Kremsier.« Žalovaná strana, nyní námitku nepříslušnosti vznášející, nabídku tu přijala, připojivši svůj podpis pod vyjádření »Ich erkläre mich ... einverstanden.« Vada, že nebyla listina ta již k žalobě přiložena, napravena byla dodatečným jejím předložením při jednání u krajského soudu, takže, když došly spisy k soudu okresnímu, byla listina již ve spisech založena. (Neumann, vydání z r. 1914, str. 281.)
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Dovolací soud plně sdílí názor odvolacího soudu, že, přehlédne-li soud, že v žalobě, opírající se o příslušnost dle §u 104 j. n., není úmluva prokázána listinou, a neodmítne-li žalobu bez jednání, dostačí k odmítnutí námitky žalovaného, z tohoto důvodu vznesené, když žalobce dodatečně při jednání o námitce předloží onen listinný doklad. I poukazuje se k vývodům rekursního soudu, k nimž se podotýká: V §u 104 j. n. praví se výslovně, že ona úmluva musí býti prokázána soudu listinou již v žalobě. Ze slova »soudu« jest patrno, že zákon při tomto sudišti nespokojil se pouze tím, aby procesní soud při dojití žaloby zkoumal svou příslušnost pouze na základě údajů žalobních (§ 230 c. ř. s., §§ 41 a 43 j. n.), jak si má počínati při žalobách, opírajících se o jinaké důvody příslušnosti, nýbrž nařídil přísnější podmínku pro toto zkoušení. Ze znění zákona není však patrno, že zákonodárce zamýšlel zasáhnouti i do řízení, k němuž dojde na základě námitky nepříslušnosti, žalovaným vznesené. Přehlédne-li tudíž procesní soud, že onen listinný průkaz není se žalobou předložen, nemůže již sám od sebe dodatečně žalobu odmítnouti, ale s druhé strany z tohoto opomenutí nevzniká ještě pro žalovaného právo, aby on žádal jen z tohoto důvodu odmít- nutí žaloby: naopak jest žalobci volno, aby dodatečně listinný doklad onen předložil (srovnej dílo Dr. Sperla »Vereinbarung der Zuständigkeit und Gerichtsstand des Erfüllungsortes«, strana 139 a násl.). Dovolací soud i v tom sdílí názor rekursního soudu, že listinou, žalobcem k průkazu prorogační úmluvy předloženou, jest plně podán důkaz o tom, že umluvena prorogace. V tomto směru uvésti jest toto: Žalovaná strana ani netvrdí, že se proti sporné doložce výslovně ohradila, nýbrž pouze uvádí, že o prorogaci nebylo mezi stranami ústně jednáno, a že strany neměly úmyslu, prorogaci uzavříti, a nepovažovaly onu doložku za platnou, což prý nejlépe vysvítá z toho, že v původní listině ze dne 10. ledna 1922, kterou měla žalovaná strana podepsati a která měla onu doložku na pravém okraji předtištěnou, byla ještě jednou v kontextu ona doložka opakována, kdežto v listině ze dne 17. ledna 1923 jest doložka ona jen na okraji předtištěna. Avšak z této okolnosti takový závěr neplyne, neboť zajisté stačí, by doložka ona byla v listině jednou obsažena. Věcí žalované strany, která jest obchodníkem a jako taková jest povinna k péči, článkem 283 obch. zák. obchodníkům uložené, bylo, by zkoumala obsah toho, co podepisuje, a nemůže se na vlastní přehlédnutí vymlouvati, zejména ne tehdy, když podepsala vlastnoručně nejen závěrečný dopis ze dne 17. ledna 1923, nýbrž ještě zvlášť i doložku toho znění, že »se prohlašuje s obsahem tohoto závěrečného listu srozuměna.« Vzhledem k tomu jest správným názor odvolacího soudu, že došlo k úmluvě o příslušnosti po rozumu §u 104 j. n. К dalším vývodům dovolací stížnosti se podotýká toto: Dle §u 104 j. n. požaduje se jen, aby místo, kde má býti žalováno, bylo výslovně uvedeno, čemuž onou prorogační doložkou vyhověno. Z jejího znění a z té okolnosti, že doložka tato jest součástkou závěrečného listu, plyne pak nade vši pochybnost, že vztahuje se na placení (»Zahlung«), k němuž dojíti může právě na základě obchodu, oním závěrečným listem založeného a žaloba tato domáhá se takovéhoto placení, z onoho obchodu plynoucího.

Citace:

Čís. 3456. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, číslo/sešit č. 3456, s. 178-180.