Čís. 511.
Dodávková povinnost (§ 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Zemědělec jest oprávněn, by kryl předem svou vlastní potřebu ve výměře úředně stanovené a teprve ze zbytků obilí splnil předepsanou dodávku obilnin.
(Roizh. ze dne 16. července 1921, Kr II 247/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním, líčení z mateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku lichevního soudu při krajském soudě v Olomouci ze dne 18. března 1921, jimž byl obžalovaný dle § 259 č. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro přečin podle § 3 zák. ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost státního zastupitelství uplatňuje důvod zmatečnosti § 281 čís. 9 a) tr. ř. Rozdíl názoru vysloveného v osvobozujícím rozsudku, proti kterému zmateční stížnost brojí, a názoru zmateční stížnosti jeví se krátce v tom, že podle rozsudku splňuje zemědělec předepsanou dodávku obilnin ze zbytku obilí po krytí své vlastní potřeby ve výměře úředně stanovené, kdežto podle názoru zmateční stížnosti musí odvésti v prvé řadě předepsané množství obilnin a teprve zbytku může pro sebe, pokud to úředně jest dovoleno, upotřeb i ti. Rozsudek dovolává se pro správnost svého názoru nařízení vlády republiky Československé ze dne 2. září 1920, čís, 499 sb. z. a n. o úpravě spotřeby obilí, mlýnských výrobků, luštěnin a máku, který prý obmezení, zastávaného zmateční stížností neobsahuje, zmateční stížnost pak zase hájí své stanovisko poukazem na § 5 vládního nařízení ze dne 11, června 1920, čís. 390 sb. z. a n., o úpravě obchodu obilím, luštěninami, olejnatými plodinami a t. d., jakož 1 poukazem na § 13předposlední odstavec vyhlášky ministerstva pro zásobování lidu ze dne 28. června 1920, čís. 55486 ve sbírce zákonu a nařízení čís. 423/1920 sb.o sklizni, výmlatu a výkupu, dodávce a spracovaní zabavených plodin. Východisko pro posouzení správnosti toho neb onoho náhledu dlužno spatřovati v § 5 svrchu zmíněného nařízení ze dne 11. června 1920 čís. 390 sb. z. a n. Zde jest obsažena výjimka z účinku zabavení, o němž mluví § 4 tohoto nařízení a který definuje tak, že zabavené předměty nesmějí se ani spracovati ani spotřebovati ani skrmiti ani dobrovolně nebo nuceně zciziti, pokud to není právě zmíněným nařízením nebo zvláštními na jeho základě vydanými předpisy povoleno,. Jest tedy § 5 právě oním zvláštním předpisem, který naznačuje § 4; § 5 právě zmíněného nařízení ustanovuje, že výjimkou smějí 1. držitelé zemědělských podniků: a) spotřebovati zabavené obilí, luštěniny a mák vlastní sklizně k vlastní výživě, dále k výživě příslušníků rodiny (domácnosti, hospodářství) a pomocných sil zemědělských i zřízenců, jímž za mzdu přísluší naturální strava (deputát), jakož i osob oprávněných k výměnku neb jiným po právu stávajícím naturálním dávkám; b) krmiti zabavenými plodinami mimo olejnaté plodiny. Dále ustanovuje tento paragraf, že rozsah spotřeby, uvedené pod bodem a) a b), stanoví ministerstvo pro zásobování lidu. Mimo to pak že spotřeba nesmí být i na újmu povinnosti dodávkové, nařízené ohledně zabavených plodin. Konečně odstavec c) ustanovuje, že smějí držitelé zemědělských podniků upotřebiti zabavené plodiny nezbytné k výsevu ve množství, jež stanoví dle jednotlivých oblastí ministerstvo pro zásobování lidu v dohodě s ministerstvem zemědělství. Jak vidno z § 6 téhož nařízení, jest ustanovení § 5, pokud se týká rozsahu potřebу držitelů zemědělských podniků, ustanovení rámcové, ježto § 6 obsahuje výhradu, že ministerstvo pro zásobování lidu vydá podrobná nařízení o výkupu, převzetí a upotřebení zabavených plodin jakož i o úpravě spotřeby, tedy právě v oborech, který se dotýkají rozsahu výjimečného použití zabavených zásob. Jest proto nutno obrátiti se při výkladu § 5 zmíněného nařízení, o jehož ustanovení, že spotřeba nesmí býti na újmu povinnosti dodávkové, nařízené ohledně zabavených plodin, se opírá zmateční stížnost, na další ustanovení, znamenající uskutečnění zásady § 5 právě zmíněného nařízení, by se z nich poznalo, jak se obmezení, jehož se dovolává zmateční stížnost, zračí v těchto jednotlivých prováděcích nařízeních.
Opravy spotřeby držitelů zemědělských podniků v užším slova smyslu, totiž jenom spotřeby podle § 5 bod prvý lit. a) právě zmíněného nařízení, týká se vládní nařízení ze dne 2. září 1920, čís. 499 sb. z. a n. Toto nařízení nazývá výjimku § 5 bod 1 lit. a) »přímým zásobením«, a ve svém § 32 mluví o »právu přímého zásobení«, což souhlasí s obsahem § 21 nařízení vládního čís. 390/20, v němž mluví o právu zemědělců živiti se obilím vlastní sklizně. Toto přímé zásobování jest protivou zásobování ostatních samozásobitelů a nesamozásobitelů a z porovnání § 2 a 4 nař, čís. 499/20 jde na jeve-, že skutečné přímé zásobování jest zvláštní předností držitelů zemědělských podniků, úmyslně poskytovanou, a proto také při výkladu zákona, jehož moci veškerá tato nařízení, opírající se o zákon ze dne 15. dubna 1920, čís, 337 sb. z, a n., požívají, dlužno dbáti tohoto výslovného přednostního postavení držitelů zemědělských podniků. U těchto stanovena byla spotřební dávka v § 2 nař. čís. 499/20 bez veškerého obmezení — o dodávce předepsaného množství obilí není zde vůbec řeči— kdežto spotřební dávka pro nesamozásobitele v Širším slova smyslu stanoví se dle stavu pohotových zásob. Důvody tohoto přednostního postavení držitelů zemědělských podniků jsou na snadě. Bylo jimi zamýšleno podporou spotřeby držitelů zemědělských podniků zvýšiti v zájmu všeobecnosti původní výrobu a byl tedy spatřován v podpoře držitelů zemědělských podniků zájem veřejný, takže nelze mluviti o tom, že by zde byla dávána přednost soukromému zájmu před zájmem veřejným. Přednostní zásobování držitelů zemědělských podniků bylo by však ilusorním, kdyby správným mělo býti stanovisko zmateční stížnosti, že spotřeba nesmí býti na ujmu povinnosti dodávkové, nařízené ohledně zabavených plodin, ježto by zemědělec vůbec neměl práva na výživu z vlastní sklizně, nýbrž byli by postaven na, roveň ostatním občanům, kteří jsou zásobováni z pohotových zásob. Když by mu totiž po dodávce předepsaného obilí nic nezůstalo, neb mu nezůstalo tolik, kolik má dovoleno spotřebovati, a to přece zákonodárce nezamýšlel, byl by zásoben z odvedeného kontingentu. Tento postup byli by tedy po stránce hospodářsko-politické postupem zákonodárcem nechtěným a také se stanoviska státní správy nepřirozeným, neb by si státní správa zásobovací úkol stěžovala tím, že by téže osobě jedenkráte pohotové zásoby odebírala a po druhé jí je zase dávala zpět. Dlužno tedy přisvědčiti názoru nalézacího soudu, že nařízení vlády republiky Československé č. 499/20 neobsahuje obmezení spotřeby držitelů zemědělských podniků výši předepsané dodávky.
Také ustanovení nařízení vládního ze dne 15. července 1920, čís. 481 sb. z. a n. o upotřebení obilí a mlýnských výrobků ke krmení neobsahuje obmezení této spotřeby výší kontingentu. § 2 tohoto nařízení, obsahující ustanoveni o spotřebě zadiny, nemluví vůbec o výši dodávky a také § 5, ustanovující spotřebu ječmene, neobmezuje tuto výši předepsané dodávky ječmene. Pokud běží o oves, ustanovuje § 3, že se oves vlastní sklizně ponechává zemědělcům ke krmení pro koně a po dobu těžkých polních prací též pro ostatní tažný dobytek, pokud zbude po dodávce uloženého kontingentu ovsa. Druhý odstavec téhož paragrafu ustanovuje, že ministerstvo pro zásobování lidu může podle potřeby omeziti používání ovsa ke krmení i na určité nejnižší denní dávky. § 4, určující spotřebu kukuřice a ostatních dosud nejmenovaných, v §u 1 však vypočtených plodin, ustanovuje, že je smějí držitelé hospodářského zvířectva zkrmiti bez obmezení, avšak bez újmy případné povinnosti dodávkové. Veškerá tato ustanovení dlužno zajisté tak vykládati, aby měla vůbec nějaký význam, když upravují výši spotřeby a nikoliv výši kontingentu. Dlužno tedy zdůrazňovati při nich vždy okolnost prvou a nikoliv druhem. Praví-li tedy § 3, že se oves, ponechává zemědělcům ke krmeni, a že ministerstvo pro zásobováni lidu může podle potřeby omeziti používání ovsa ke krmení na určité nejnižší denní dávky, jest z toho zřejmo, a to zejména z posledního odstavce §u 3 tohoto nařízení, že držiteli zemědělského podniku musí v každém případě býti zaručena určitá kvóta spotřební, která předchází předepsanému množství dodávky ovsa. Zřejmě ještě ustanovuje § 4, že spotřeba kukuřice a plodin, tam dále jmenovaných, předchází dodávce, neboť jinak nedalo by se vůbec oprávnění držitele zemědělského podniku, zkrmiti bez obmezení kukuřici a plodiny, mimo to v §u 4 zmíněného nařízení jmenované, srovnati s dodržováním předepsané dodávky těchto plodin. V obou paragrafech jest tedy, pokud mluví o dodávce, zásadně jenom, řečeno, že i tyto plodiny mohou býti předmětem dodávky, ačkoliv se ponechávají držitelům zemědělských podniků ke zkrmení, a ačkoliv podle znění § 1 by se mohlo zdáti, že je foto ustanovení vůbec z dodávky vylučuje. Poněvadž konečně již zásadní ustanovení § 5 lit. с) o upotřebení zabavených plodin, nezbytných k výsevu, neupravuje vůbec poměr potřeby osiva k předepsané dodávce obilnin, dlužno z obsahu všech svrchu zmíněných nařízení, upravujících potřebu plodin v širším smyslu, usuzovati, že tato nařízení neobmezují potřebu výší kontingentu.
Další nařízení, ke kterému se nutno pro» výklad obrátiti, jest vyhláška ministerstva pro zásobování lidu ze dne 28. června 1920, čís. 423 sb. z. a n. Tato vyhláška týká se zase druhého oboru, vyplývajícího ze zabavení plodin, totiž úpravy dodávek. Pod záhlavím »převzetí zabavených plodin« v §u 12 se ustanovuje, že držitelé zemědělských podniků jsem povinni, nabídnouti a prodati zabavené plodiny v dobré jakosti, řádně pročištěné, suché a zdravé zmocněncům státního obilního ústavu za stanovenou přejímací cenu, pokud jim dle §u 5 nařízeni vlády republiky Československé ze dne 11. června 1920 č. 390 sb. z. a n. nejsou ponechány pro vlastní potřebu (výživu, krmení a osivo). Toto zásadní ustanovení nepoužívá tedy nikterak domnělého obmezení obsaženého v §u 5 nař. čís. 390/20, naopak zdůrazňuje výslovně, že k nabídce se hodí obilniny, pokud nejsou ponechány pro potřebu v širším smyslu. § 16 téže vyhlášky ustanovuje v odstavci druhém, že, nedostojí-li zemědělec ve lhůtě, zemskou politickou správou stanovené, své povinnosti dodávkové, provede okresní (župní) obilní úřad nucenou odebírku zabavených plodin, leč by bylo zjištěno, že zemědělec bez své viny nemohl předepsané množství odvésti. Toto ustanovení má na mysli nejen opoždění zamědělcovo, nýbrž též vůbec nedodání předepsaného množství obilí, jak zřejmo ze slov »leč že by bylo zjištěno, že zemědělec bez své viny nemohl předepsané množství dodati«. Toto ustanovení nemělo by smyslu, kdyby kontingent byl neměnitelnou veličinou, poněvadž pak nebylo by vůbec třeba, aby se zkoumalo, zda zemědělec mohl dodávku splniti čili nic. Pro povahu kontingentu nelze však přehlédnouti zejména ustanovení posledního odstavce §u 16 zmíněné vyhlášky, které praví, že i po dodání celého předepsaného kontingentu je zemědělec povinen nabídnouti státnímu obilnímu ústavu všecky další přebytky, jež přesahují potřebu osiva a dávkyj v §u 5, odstavec prvý, lit. a), b) nař. čís. 390/20 povolené. Používá-li toto ustanovení výrazu »další přebytky«, dává tím na jevo, že přebytkem jest již také kontingent, a naznačuje tím, že v prvé řadě jest potřeba zemědělce v širším slova smyslu, a že teprve potom následuje dodávka.
Za tohoto stavu věci nelze se ovšem přikloniti k názoru zmateční stížnosti o významu slov v §u 5 nař. čís. 390/20 »spotřeba nesmí však býti na újmu povinnosti dodávkové, nařízené ohledně zabavených plodin«, nýbrž dlužno» toto ustanovení vykládati jen tak, jak to učinil již nalézací soud, že jest opětovným zdůrazněním výjimečnosti § 5 vládního nařízení čís. 390/20 a té okolnosti, že i držitelé zemědělských podniků, ač jsou přednostně zásobováni, mohou potřebu svoji ukájeti jen tou měrou, jak Jest jim to ' zvláštními předpisy dovoleno. Ustanovení toto neříká nic jiného, než že dlužno setrvati na zásadě zabavení veškerého obilí a dalších plodin, v § 1 nař. čís. 390/20 jmenovaných, a že zemědělci jsou zásadně povinni odváděti zabavené obilí, při čemž pro povinnost jejich zůstává směrodatnou okolnost, že vůbec sklízejí; má-li tedy zemědělec sklizeň, jest tím již řečeno podle §u 5 nař. čís, 390/20, že jest subjektem k dodávce povinným bez ohledu na to, že jest mu zaručena určitá spotřeba. V jakém poměru může a má své povinnosti dostáti, ustanoví se teprve zvláště, při Čemž ovšem —jak svrchu uvedeno — spotřeba předchází dodávce. Obmezení vyslovené v § 13 vyhlášky ministerstva pro zásobování lidu že dne 28. června 1920 čís. 423 sb. z. a n., že držitelé zemědělských podniků nejsou oprávněni činiti námitky proti předpisu kontingentu obilí, jež mají odvésti, s poukazem na předpis §u 5, odstavec prvý, lit. a), b) nař. čís. 390/20, totiž na právo, že smějí použiti obilí k výživě nebo ke krmení, jest obmezením čistě formálním, nevylučujícím však spotřebu zemědělcovu po zákonu dovolenou. Má totiž toto ustanovení vyloučiti námitku, jejíž obsah mohl by býti pouze přibližným, poněvadž 'by se musil opírati o výpočet budoucí potřeby, která zajisté podléhá změnám a která proto nemůže býti předmětem nějakého opravného prostředku, zejména uváží-li se, že i předepsaná dodávka zemědělských plodin je celkem vypočítána rovněž jenom přibližně. Odstraňuje tedy § 13 vyhlášky čís. 423/20 námitky zemědělcovy pouze pro nevčasnost jejich, nikoli však proto, že by nesměl ukoj iti svou potřebu před kontingentem. Rovněž nelze ničeho vyvozovati; z předpisu §u 11 zmíněné vyhlášky, že v případech, kdy zemědělec neprovedl výmlatu, má se z výmlatu, úředně provedeného, uhraditi předem předepsaná dodávka. Toto ustanovení má povahu ustanovení trestu pro liknavého zemědělce a nelze ho proto použiti na ostatní případy, kde zemědělec jednal v mezích zákona, vykonávaje své právo, živi ti se z vlastní sklizně. Výklad, že ustanovení §u 5 nař. čís. 390/20, dle něhož spotřeba nesmí býti na újmu povinnosti dodávkové, nařízené ohledně zabavených plodin, neobmezuje zákonně zaručené spotřeby držitele zemědělského podniku, souhlasí také se směrnicemi, ze kterých vycházela vláda při provádění zásobovacího plánu. O nich podává vysvětlení věstník ministerstva pro zásobování lidu čís. 19 z roku 1919, str. 301/302 ve článku: »Přípravy ku zachycení sklizně hospodářského, období 1919/20«, jichž zajisté dlužno použiti i při výkladu nařízení čís. 390/20, poněvadž právě v roku 1919 nastalo prvé hospodaření se sklizní, od jehož zásad nebylo ani nařízením čís. 390/20 upuštěno. Zde se praví, že vykupování obilí v hospodářském období 1919/20 bude spočívati na systému kontingentování, t. j. že budou předepsány minimální kontingenty, které rolníkovi na jedné straně zaručí, že vlastní jeho spotřeby v plném rozsahu bude se šetři ti, na druhé straně však za všech okolností kontingent musí se dodati. Dále vyplývá z této statě věstníku, že kontingent jest změnitelným, že spočívá na zásadě dobrovolnosti a že kontingentování se připraví přiznáním povinných rolníků. K tomuto poslednímu; bodu se tam připomíná, že bezprostředně před sklizní neb při ní oznámí zemědělci množství obilí, které mohou dodati bez újmy plné své vlastní potřeby. Věstník ministerstva pro zásobování lidu; čís. 14 z roku 1920 str. 221 nepraví o hospodaření se sklizní pro období 1920/21 nic nového, ačkoliv podle textu nařízení z roku 1919 čís. 354, 386, 394 byl by k tomu zajisté býval důvod, neboť text těchto nařízení byl zejména, pokud se týče poměru kontingentu a potřeby, v §u 3 nař. čís. 354/19 odchylný. Jak již svrchu řečeno, jest z toho viděti, že i pro rok 1920 zůstalo se při týchž zásadách, jako pro hospodářské období dřívější, t. j. při zásadě úplného krytí vlastní potřeby držitele zemědělského podniku. Také věstník ministerstva pro zásobování lidu ze dne 17. července 1920 čís. 18 str. 279/280, pojednávající o zemských kontingentech obilí sklizně 1920. praví, že každý zemědělec, který podle zákonných předpisů má přebytky, musí tyto odevzdati státu, a že mu bude také uložen přiměřený kontingent v poměru k jeho, dodávací schopnosti. Konečně i uveřejnění věstníku ministerstva pro zásobování lidu ze dne 31. července 1920, čís. 20 str. 309/310 o rozdělování jednotlivých kontingentů, počínajíc zemskými a končíc kontingenty jednotlivých zemědělců, praví, že ve všech těchto případech je nutno kontingent vyměřiti podle skutečných přebytků. Tyto zásady jasně vyjadřují, že v prvé řadě běží o krytí potřeby zemědělcovy a v druhé řadě o kontingent. Tyto zásady lze vysvětliti změnou poměrů, které nastaly v roce 1918. Dříve bylo nutno, aby veškeré zásoby byly sehnány, poněvadž šlo o zásobování vojska. Po ukončení válečného období odpadlo toto zásobování a snaha veřejného hospodářství obracela se k tomu, aby se nyní podporovala původní výroba zemědělská, a jako, prostředku k tomu použilo se mezi jiným též přímého zásobování držitelů zemědělských podniků. Názor, zastávaný zmateční stížností, odporoval by tedy i tomuto opatření vládnímu a nelze s ním proto souhlasiti. Podle tohoto názoru jest rozsudek nalézacího soudu úplně správným.
Podle rozsudkového zjištění sklidil obžalovaný celkem 40 q obilnin. Spotřeba jeho v užším smyslu činila 20 q 80 kg, osevní míra pak 16 q, tedy celková potřeba 36 q 80 kg, nehledíc ovšem k množství, které mohl zkrmiti a jež činilo 5 proc. zadiny, t. j. 1 q 45 kg a 25 proc. ječmene po úhradě osevu, t. j. ľ q 65 kg, takže mu zbylo celkem 10 kg obilnin, pokud se týče beze srážky žádný celkem 1 q 55 kg. Obžalovaný byl by měl ovšem tento zbytek dodati včas, ježto povinnosti, dodací dlužno vyhověti nejen v množství předepsaných obilnin, nýbrž i v předepsaném čase (§ 16 vyhlášky min. pro zásobování lidu ze dne 28. června 1920 čís. 423 sb. z. a n.) a nikoliv až v prosinci 1920. Leč nalézací soud zjistil, že toto opožděné dodání kontingentu, při němž dodal obžalovaný celkem 5 q obilnin, jest omluveno opožděným vymlácením, které nalézací soud rovněž považuje za nezaviněné. Hledíc k tomu, že obžalovaný měl celkem dodali jen výše vypočtený zbytek obilí a své povinnosti skutečně v míře daleko větší dostál, nelze mluviti o zúmyslném neb vědomém porušení dodávkové povinnosti.