Čís. 16528.

Odporovatelnost v konkursu.
K subjektivní skutkové podstatě odporovatelnosti podle § 34, odst. 1, č. 2 konk. ř. stačí, musil-li věřitel věděti o možnosti nezpůsobilosti úpadce k placeni. Otázka nezpůsobilostí úpadce k placeni jest otázkou právního posouzení.
Dosáhl-li oddělný věřitel uspokojení z jiného majetku dlužníka než ze zástavy, jde o odporovatelné jednání.
(Rozh. ze dne 25. listopadu 1937, Rv II 380/36.)
Tvrdě, že zaplacení částky 2308 Kč 80 h úpadkyni jest odporovatelné podle § 34 konk. ř., domáhá se správce konkursní podstaty firmy Karel K. a syn v N. B. na žalované společnosti zaplacení 2308 Kč 80 h s příslušenstvím. Žalobě vyhověly soudy všech tří stolic, nejvyšší soud z těchto důvodů:
Napadený rozsudek převzal i zjištění prvého soudu, že roku 1933 podalo několik věřitelů konkursní návrhy proti úpadkyni, poněvadž jimi vedené exekuce proti ní zůstaly marné, že úpadkyně hleděla všemožně splatiti dluhy těm věřitelům, kteří konkursní návrhy podali, aby tak odvrátila konkurs, že však musila splácení oněch dluhů konečně zastavili, poněvadž jí S. banka zabavila v prosinci 1933 pohledávku 100000 Kč a zastavila jí také veškerý úvěr. Napadený rozsudek si též osvojil úsudek, že úpadkyně byla již roku 1933 neschopná platiti a že o této platební neschopnosti musila věděli také žalovaná, která sice měla již od roku 1931 exekuční zástavní právo pro svoji vykonatelnou pohledávku za úpadkyni, ale přes to, že vedla exekuci, nemohla dosíci zaplacení a podala pak konkursní návrh, jejž vzala zpět až po zaplacení dlužné částky.
Dovolatelka, jsouc si zřejmě vědoma vylíčené situace, napadá uvedený základ rozsudku odvolacího soudu, ale marně. S hlediska právního posouzení věci nezáleží tu na přesném dni, kterého se úpadkyně stala roku 1933 nezpůsobilou k placení, nýbrž na tom, že úpadkyně byla nezpůsobilá platiti v době, kdy zaplatila žalované spornou částku. Nižší soudy vycházely z toho, že tomu tak bylo, a to právem. Zabavení pohledávky 100000 Kč a zastavení úvěru v prosinci 1933 způsobilo pouze to, že úpadkyně, která byla tehdy i bez toho již insolventní, nemohla již ani konkursní návrhy nejnetrpělivějších věřitelů odvrátiti zaplacením dotčených jejich pohledávek, jako to učinila před tím, jsouc již dříve neschopna zaplatiti pohledávky na ní exekučně vymáhané. Žalovaná sice brojí proti úsudku soudů nižších stolic, že musila věděti o této nezpůsobilosti v den zaplacení sporného dluhu, poukazujic na zprávu svého substituta v N. B. a na korespondenci s Karlem K. V té příčině vedla žalovaná v prvé stolici uvedenými průvody důkaz o svém tvrzení, které zní doslovně takto: »Předloženými dopisy jest dokázáno, že žalovaná strana o platební neschopnosti úpadce v době přijetí peněz nevěděla ani věděti nemusila, ježto dle zprávy Dr. S. tento od žalované strany sám ani placení nežádal, jelikož sám si vymáhal své útraty od firmy K., a tato i později přislíbila hotové zaplacení případného zbytku.« Posouzení logičnosti závěru, zda žalovaná musila věděti o nezpůsobilosti placení úpadkyně, jest věcí právního posouzení a tu otázku posoudily nižší soudy správně, i když se vychází z toho, že uvedené tvrzení žalované firmy odpovídá skutečnosti; neboť postup Dr. S. mohl býti určován jinými okolnostmi než způsobilostí úpadkyně k placení, na př. tím, že by se jemu někdo za toto placení zaručil, a pouhé sliby majitele upadlé firmy nemají významu, hledí-li se na vylíčené chování úpadkyně vůči jejím věřitelům.
Podotýká se, že k subjektivní skutkové povaze odporovatelnosti na věřitelově straně již stačí, jestliže musil věděti o možnosti nezpůsobilosti úpadce k placeni. Dovolací soud musí tedy vycházeti z toho, že úpadkyně byla v den zaplacení sporného dluhu žalované firmě nezpůsobilou k placení a že žalovaná musila o tom věděti. Nezáleží proto na tom, že s hlediska § 34, odst. 1, č. 2 konk. ř. má význam jen takový věřitelův návrh na uvalení konkursu, na jehož základě byl konkurs uvalen, nebo který aspoň do uvalení konkursu, třebas na základě jiného návrhu, nebyl ani zamítnut, ani vzat zpět.
I když žalovaná měla právo na oddělené uspokojení, nic to na věci nemění, neboť dovolání ani nenapadá základ odvolacího rozsudku, podle něhož měla mimo to také osobní nárok proti úpadkyni, takže byla také konkursní věřitelkou podle § 51, odst. 3, konk. ř.: a ježto sporným placením nedosáhla uspokojení ze zástavy, nýbrž z jiného majetku úpadkyně, nemá tu její oddělné právo vůbec významu.
Nehledíc na to, že ustanovení §§ 200 a 282 ex. ř. nemají s touto věcí nic společného, ježto jde o exekuční řízení vedené na Slovensku, nešlo tu: o dobrovolné placení dlužníkovo, nýbrž lo placení vynucené návrhem na uvalení konkursu. Z toho důvodu není třeba uvažovati o právním stavu, jaký by tu byl pří dobrovolném placení, když o ně v souzené věci nejde. Placení je jednání mající právní účinky, takže nemůže býti pochybnosti, že jest jednáním právním. V dovolání uvedená rozhodnutí č. 6382 a 3496 Sb. n. s. se na souzený případ nehodí. První z nich se týká případu podle § 30 starého konk. ř., který odpovídá § 33 nynějšího konkursního řádu, a ve druhém šlo o případ, kde byl věřitel uspokojen z kupní ceny věcí v jeho prospěch zabavených.

Citace:

č. 16528. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/2, s. 664-666.