NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 7939.

Služebnost požívání samu o sobě nelze sice jinému postoupiti, jest však přípustno, by poživatel přenechal jinému výkon této služebnosti. Ten, komu byl postoupen výkon služebnosti požívání, není oprávněn ke konfesorní žalobě podle § 523 obč. zák.
(Rozh. ze dne 31. března 1928, Rv II 205/28.)
Žalobkyně, jíž byl postoupen poživatelem parcely č. kat. 58/3 výkon požívacího práva k této parcele, domáhala se na žalovaném vlastníku parcely č. kat. 58/3, by odstranil kamení a stavební potřeby navezené na parcelu č. kat. 58/3 a by nově postavil hraniční zeď. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Hlavní otázkou celého sporu jest, zda žalující strana má aktivní oprávnění k žalobě. Žalující strana převzala po Emanueli D-ovi listinou ze dne 15. listopadu 1926 požívací právo Emanuela D-a co do výkonu. Podle názoru odvolací stolice nabyla žalující strana následkem tohoto postupu samostatné vlastní právo. Kdo takovým způsobem nabývá vykonávání požívacího práva, může vystupovati proti vlastníkovi a proti třetím osobám samostatně. Ovšem závisí takové postoupené právo co do zániku práva na hlavním právu, na požívacím právu samém. Avšak toto právo trvá dále u nabyvatele, i kdyby se poživatel dobrovolně vzdal svého práva požívacího proti vlastníkovi. Rovněž má takový nabyvatel podle § 37 ex. ř. právo odporu proti exekuci (srovnej Ehrenzweig, Soustava I. 2, str. 339 a zejména Dernburg, Pfandrecht, sv. I., § 52, str. 483). je tu tedy aktivní oprávnění strany žalující k žalobě. Podle názoru odvolacího soudu jest sice vlastník pozemku zatíženého právem požívacím oprávněn pozemek zciziti; není vsak oprávněn předsevzíti na pozemku takové změny, jimiž by užívací právo trpělo škodlivé změny. »Der Eigentümer darf keine Veränderungen in der Sache, die mit Fruchtgenuss belastet ist, mit Hemmung oder zum Abbruche der Qualität der Fruchtniessung vorkehren.« (Zeiler, Komentar k § 511 obč. zák., Windscheid–Kipp § 205, komentáře k § 1058 něm. obč. zák.).
Nejvyšší soud žalobu zamítl.
Důvody:
Nesprávné právní posouzení shledává dovolatel především v tom, že odvolací soud podle jeho názoru mylně má za to, že jest žalobkyně aktivně oprávněna k žalobě. Výtka tato jest oprávněna. Žaloba v tomto sporu jest podle svého obsahu i podle konečného návrhu žalobou podle § 523 obč. zák. Opíráť žalobkyně své nároky výslovně o to, že zahradní parcela č. 58/3, je na dobu života výměnkáře Emanuela D-a v jejím požívání, že žalovaný jako vlastník tohoto pozemku ji v tomto požívání ruší, a domáhá se žalobkyně toho, by bylo vše uvedeno v předešlý stav a žalovaný uznán byl povinným zdržeti se dalšího provádění stavby na tomto pozemku. Podle § 523 obč. zák. bylo povinností žalobkyně, by dokázala, že nabyla požívacího práva jako práva služebnosti neb aspoň že je v držbě onoho práva jako práva věcného. Než důkaz ten nebyl žalobkyní podán. O tom není sporu, že právo »užívání ... kousku zahrady od potoku až po konec zahrady«, o které tu jde, bylo z původní vložky č. 18 převedeno na zahradní parcelu čís. 58/3 do vložky 210 pro Emanuela D-a. I kdyby se tedy vycházelo ze stanoviska strany žalující, že se tu jedná o právo požívací ve smyslu § 509 obč. zák., sluší za nabyvatele této služebnosti považovati výměnkáře D-a. Podle názoru nauky i soudnictví nelze služebnost samu jako právo jinému postoupiti, naproti tomu je však přípustno, by poživatel přenechal výkon služebnosti požívání jinému. Nepřípustnost postupu služebnosti požívání jako věcného práva vyplývá zřejmě z předpisů zákonných. Podle § 485 obč. zák. nelze služebnost svémocně od služebné věci odděliti ani na jinou věc neb osobu převésti; podle § 1393 obč. zák. práva, která lpí na osobě, tudíž s ní zanikají, nemohou býti postoupena. Takovým ryze osobním právem jest i služebnost požívání. Na tom, co právě dolíčeno, nemůže nic změniti skutečnost, že podle notářského spisu ze dne 15. listopadu 1926 postoupil Emanuel D. žalobkyni právo na užívání zahrady a že tento postup byl i knihovně proveden, neboť právní jednání, o němž notářský spis jest sepsán, nemohlo býti platným postupem práva služebnosti ve smyslu zákona, nemohlo způsobiti právní účinky nepřípustné podle §§ 485 a 1393 obč. zák. a může býti považováno za platné jen potud, pokud se jím žalobkyni přenechává výkon požívání za roční úplatu 150 Kč, tedy jako smlouva pachtovní podle § 1090 obč. zák. Ku propachtování práva požívacího byl Emanuel D. oprávněn, tím však nepřestal býti poživatelem zahrady ve smyslu právním a zůstal právní poměr mezi ním a žalovaným i po ujednání ze dne 15. listopadu 1926 nezměněn. Tímto ujednáním nevstoupila žalobkyně do řečeného právního poměru na místo výměnkáře D-a jako osoby věcného práva nabyvší; smlouvou tou byl založen pouze závazkový poměr mezi D-em a žalobkyní. K žalovanému není žalobkyně v právním poměru. Věcného práva služebnosti proti němu nenabyla a není proti němu ani v držení takovéhoto práva. Žalobkyně nebyla proto oprávněna podati na žalovaného žalobu konfesorní (Ehrenzweig § 260) a nižší soudy, uznavše, že žalobkyně je k vedení sporu aktivně oprávněna, neposoudily věc po stránce právní správně. Bylo tudíž k dovolání strany žalované rozsudek soudu odvolacího změniti a žalobu pro nedostatek aktivní legitimace jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 7939. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 558-560.