NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 2

Čís. 17279.

Kdo pro vlastní právní a hospodářský zájem dal státnímu pozemkovému úřadu podnět k tomu, aby dal určité osobě výpověď z hospodaření podle § 12 náhr. zák. č. 329/1920 Sb. z. a n. ve znění zák. č. 220/1922 Sb. z. a n., neodpovídá vypověděnému za škodu výpovědí vzniklou.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1938, Rv I 265/38.)
Státní pozemkový úřad směnil podle § 24 příděl. zák. č. 81/1920 Sb. z. a n. s k. děkanstvím zabraný statek P., náležející F. z L., s nezabraným statkem tohoto děkanství R. a odevzdal mu jej dne 19. listopadu 1923 do držby a užívání. V pozemkových knihách nebyla uvedená směna do dne vynesení rozsudku v prvé stolici provedena. Pachtovní smlouvou ze dne 12. října 1923 propachtovalo pak k. děkanství statek P. Viktoru W. na dobu 18 let a odevzdalo mu jej do užívání. Pachtovní smlouva byla potom pozměněna novou dohodou ze dne 15. února 1926. V červnu 1927 dalo k. děkanství pachtýři Viktoru W. z tohoto pachtu soudní výpověď, která byla na námitky W-ovy rozsudkem ze dne 2. listopadu 1927, C 293/27-6 zrušena nikoli z důvodů věcných, nýbrž proto, že pachtovní smlouva nebyla schválena arcibiskupskou konsistoří a že tudíž nebylo přípustné vypovědění řízení podle §§ 560 a 576 c. ř. s. pro nedostatek platného pachtovního poměru. Dne 6. září 1928 podalo k. děkanství na pachtýře Viktora W. žalobu na vyklizení a odevzdání pachtovaného zbytkového statku, spor ten byl ponechán dne 19. ledna 1929 v klidu, ježto mezi stranami došlo dne 18. ledna 1929 k mimosoudní dohodě, podle níž byla doba pachtu zkrácena na 12 let a pachtovné sníženo. Dne 24. června 1930 dalo děkanství jmenovanému pachtýři z pachtu onoho statku znovu výpověď, která byla na jeho námitky rozsudkem ze dne 19. června 1931, č. j. C 454/30-18 zrušena, opět jen z formálních důvodů, že totiž pachtovní smlouva ani dohoda ze dne 18. ledna 1929 nebyla arcibiskupskou konstistoří řádně schválena, je neplatná a výpovědní řízení podle § 560 a 576 c. ř. s. nepřípustné. Na to dne 27. června 1933 dal státní pozemkový úřad Viktoru W. u okresního soudu Č. podle § 12 náhradového zák. č. 329/1920 Sb. z. a n. ve znění zák. č. 220/1922 Sb. z. a n. výpověď z hospodaření na statku P., výpověď ta byla usnesením ze dne 28. června 1933 povolena a usnesení to na rekurs Viktora W. bylo rekursním soudem potvrzeno. Na základě tohoto usnesení podal pak státní pozemkový úřad u okresního soudu v Č. proti Viktoru W. dne 19. února 1934 návrh na exekuci vyklizovací, jemuž bylo vyhověno a vyklizení to bylo dne 23. května 1934 provedeno. Tvrdě, že státní pozemkový úřad nebylo oprávněn dáti Viktoru W. podle § 12 náhr. zákona výpověď z hospodaření na směněném již a tudíž svobodném statku p-ském, že výpověď ta byla protizákonná a že státní pozemkový úřad učinil tak z podnětu žalovaného k. děkanství a spolužalovaného děkana Jana k. a že proto oba žalovaní jsou povinni nahraditi žalobci solidárně škodu, kterou Viktor W. v zažalované částce předčasným zrušením pachtu utrpěl, domáhá se žalobce jako postupník Viktora W. na žalovaných zaplacení 542 280 Kč s přísl. Žalobní nárok neuznaly soudy všech tří stolic důvodem po právu, nejvyšší soud z těchto
důvodů:
Žalobní nárok je opřen jedině o důvod náhrady škody. Že státní pozemkový úřad zakročil proti Viktoru W. výpovědí podle § 12 náhrad. zák. a dal jej vykliditi na podnět žalovaných, neměl odvolací soud za zjištěno, a odvolatel toto zjištění ani nenapadal. Důsledkem toho není tu žádného podkladu pro domnělé zavinění žalovaného děkanství a Jana Ř. Než i kdyby se byli žalovaní ucházeli u státního pozemkového úřadu o to, aby dal Viktoru W. výpověď z hospodaření podle § 12 náhr. zák., jednal přece státní pozemkový úřad samostatně, z vlastního rozhodování a z vlastní vůle a nemohou proto za jeho jednání odpovídati žalovaní. Pro důvod k náhradě škody podle § 1295, odst. 2, obč. zák. nepřednesl žalobce potřebný skutkový podklad a ani z výsledků průvodního řízení nelze na něj usuzovati, naopak se z něho podává, že oba žalovaní měli právní a hospodářský zájem na tom, aby Viktor W. statek p-ský opustil, a nelze proto mluviti u nich o šikáně ve smyslu § 1295, odst. 2, obč. zák. (Klang, Kom. k § 1295, str. 43).
Ježto již za toho stavu se žaloba jeví neodůvodněnou nebylo třeba prováděti důkazy o tom, zdali Viktor W. porušoval pachtovní smlouvu, nebo ne.

Citace:

č. 17279. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1940, svazek/ročník 21, s. 275-277.