NPD documents search: Váž. civ., 16 (1934), sv. 2

Čís. 13800.

Obchodní pomocníci (zákon ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák.).
Jde o služební poměr na určitou dobu (§ 19 zákona), byl-li ujednán na dobu, než nastoupí nový nájemce zaměstnavatelova podniku.
Pokud nešlo o pokračování ve služebním poměru.
(Rozh. ze dne 26. září 1934, Rv I 1207/33.)
Žalobkyně byla ředitelkou v kavárně a v bufetu žalovaných. Služební poměr byl uzavřen na dobu, dokud nenastoupí nový nájemce podniku žalovaných. Dne 1. března 1930 převzal podnik žalovaných nájemce S., jenž vyzval dne 15. března 1930 žalobkyni, by podnik opustila. Žaloba o zaplacení služebních požitků za výpovědní dobu byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žalobkyně uplatňuje jen dovolací důvod podle § 503 čís. 4 c. ř. s., napadajíc především právní názor nižších soudů, že služební poměr mezi žalobkyni a žalovaným byl sjednán na určitou dobu ve smyslu § 19, prvého odstavce, zákona o obchodních pomocnících ze dne 16. ledna 1910, čís. 20 ř. zák. Jde o to, zda v tom, že byl mezi stranami ujednán služební poměr na dobu, než nastoupí nový nájemce podniku žalovaných jest spatřovati ujednání služebního poměru na určitou dobu ve smyslu § 19 zákona o obchodních pomocnících. Právem nižší soudy k této otázce přisvědčily. Nejvyšší soud vyložil v obdobném případě. uveřejněném pod čís. 5406 sb. n. s., že služebními poměry na určitou dobu nejsou jen ty, jichž konec byl již předem určen přesně podle kalendáře, nýbrž i ony, jichž trvání je ustanoveno s objektivní určitelností, při nichž sejde jen na tom, by vůle smluvníků nepřipouštěla pochybnosti, že takový služební poměr nemá býti poměrem bez určitého trvání, nýbrž že má trvati určitý, byť prozatím podle kalendáře neohraničený čas, o jehož skutečné délce obě strany nemusí prozatím ani míti jistotu. Dovolací soud nemá důvodu, aby se v souzeném případě odchýlil od tohoto stanoviska, jež sdílí i právnická nauka (sr. Mayer-Grünberg: Komentář str. 236—230). Dovolatelka doličuje, že v souzeném případě nelze mluviti o služebním poměru na určitou dobu, ježto okolnost, zda žalovaná strana najde v budoucnosti nového nájemce, jest výminkou, nikoliv určením času. Leč nezáleží na tom, zda jde o výminku, či o určení času ve vlastním smyslu slova. Rozhodným jest, zda strany zamýšlely ohraničit! trvání služebního poměru určitou budoucí událostí, o níž měly za to, že se dostaví. Tento úmysl stran byl nižšími soudy zjištěn. Dovolatelka má dále za to, že tím, že byla i po nastoupení nájemce Františka S-a činná v podniku dalších 14 dnů k příkazu žalovaných, bylo pokračováno ve služebním poměru po uplynutí doby, na niž byl uzavřen, a že proto mohl býti služební poměr zrušen jen po předcházející šestinedělní výpovědi. Leč neprávem. O pokračování ve služebním poměru šlo by jen tehdy, kdyby rozsah a způsob další činnosti zaměstnancovy odpovídal jeho činnosti v původním služebním poměru. V souzené věci však žalobkyně tvrdí, že se súčastnila v oněch 14 dnech jen předávání inventáře novému nájemci. Šlo tudíž o činnost, jíž byla jen likvidována její dřívější činnost jako ředitelky podniku žalovaných, nepokračovala však tím žalobkyně v činnosti, jež byla předmětem služební smlouvy mezi stranami. Ježto, jak dovoděno, šlo o služební poměr ujednaný na určitý čas, nebylo třeba k jeho rozvázání výpovědi a není tudíž opodstatněn žalobní nárok na zaplacení služebních požitků za výpovědní dobu.

Citace:

Čís. 13800. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 132-133.