Č. 2360.

Státní zaměstnanci. — Školství: Školník obchodní
školy vydržované obchodní komorou v bývalém Uhersku nemá proti státu čsl. — nebyl-li jím výslovně ustanoven ve státní službě čsl. — ani tehdy nároků pensijních, když škola sama byla převzata do správy čsl. státu.
(Nález ze dne 14. května 1923 č. 8238).
Věc: Jan Sz. v Bratislavě proti ministerstvu školství a národní osvěty (odb. rada Zdeněk Zítko) stran odepření výslužného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím z 20. května 1922 nevyhovělo min. škol. žádosti Jana Sz., bývalého školníka zrušené maďarské obchodní školy v Bratislavě, za přiznání a vyměření výslužného, ježto žadatel do státních služeb čsl. vůbec přijat nebyl a min. škol. nepřevzalo v příčině jeho převzetí do státní služby nějakých závazků.
Stížnost na rozhodnutí toto podanou neshledal nss důvodnou.
St-1 vychází z názoru, že čsl. stát jako nástupce práv a závazků bývalého maďarského státu převzal bratislavkou obchodní školu a tím že byl i povinen převzíti také jeho do svých služeb.
Názoru tomu nelze dáti za pravdu. St-1 byl, jak sám doznává, zaměstnancem bratislavské obchodní školy, jejímž vydržovatelem podle administrativních spisů nebyl však stát uherský, nýbrž obchodní a živnostenská komora v B., tedy samosprávné těleso od státu právně odlišné, se samostatným okruhem práv a povinností. Nemůže tudíž st-I z tohoto svého služebního poměru k obchodní a živnostenské komoře v B. vyvozovati žádný právní nárok vůči bývalého státu uherskému, v jehož službách vůbec nestál, tím méně pak vůči státu čsl., který b-kou obchodní školu nepřevzal jako právní sukcesor dřívějšího státu uherského.
Za tohoto stavu věcí mohl se státi st-1 státním zaměstnancem čsl. jenom zvláštním konstitutivním aktem příslušného orgánu státu čsl., kterým by byl do služeb státu tohoto převzat a v úřad dosazen a jímž by mu byla přiznána povaha státního zaměstnance čsl. V tom směru vychází však na jevo ze spisů správních, že při přejímání obchodní maďarské školy a jejího personálu do čsl. státní správy se st-lem o převzetí jeho do státní služby nebylo vůbec jednáno a že do ní ani prozatímně převzat nebyl, ba naopak, že mu bylo dáno na srozuměnou, že do státní služby převzat nebude. St-1 pak sám ani netvrdí, ani dokumentárně neprokazuje, že by byl býval státní vyučovací správou republiky čsl. do služby převzat a že by mu z tohoto titulu náležel právní nárok na vyměření výslužného.
Při tomto skutkovém zjištění není a nemůže býti pochybností o tom, že mezi st-lem a státní správou vyučovací čsl. republiky nebyl založen žádný právní poměr a že st-1 do služby čsl. státní správy vyučovací přijat nebyl.
Nepříslušel-li však st-li právní charakter státního zaměstnance čsl., nemůže s úspěchem uplatňovati ani právní nároky na ony materielní výhody, které jsou obsahem právního a služebního poměru státního zaměstnance ke státu a nemůže se zejména dožadovati účasti na jednom z nejpodstatnějších právních institutů tohoto služebního poměru, jakým jest povolení a vyplácení doživotního výslužného.
Pokud stížnost vyslovuje názor, že čsl. stát je povinen vyměřiti st-li výslužné i v tom případě, kdy do služeb čsl. republiky převzat nebyl, jest zřejmě na omylu, neboť podle platných předpisů přísluší právní nárok na poskytování státní pense jen státním zaměstnancům, jímž st-1 nesporně nebyl.
Bylo tudíž stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2360. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 51-52.