Čís. 4422.

Zákonné předpisy, týkající se úpravy služebního poměru obecních zřízenců. Zákon ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920 nevztahuje se na zaměstnance měst statutárních. Nové úpravy požitkové zaměstnanců Pražské Městské spořitelny (platné od 1. března 1920) nemůže se dovolávati ten, jehož služební poměr byl rozvázán dříve, než úprava byla schválena usnesením obecního zastupitelstva.
(Rozh. ze dne 2. prosince 1924, Rv I 1599/24.)
Žalobce byl zaměstnancem Městské spořitelny pražské a byl v roce 1910 propuštěn. Sporem domohl se v roce 1913 na Spořitelně placení pense. Po nové úpravě úřednických pensi, platné od 1. března 1920, domáhal se žalobce na Spořitelně rozdílu mezi pensí mu vyplácenou a vyššími požitky stanovenými od 1. března 1920. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto důvodů:
Žalobce zakládal právní důvod žaloby ve spisu žalobním na novou úpravu platů nastalou dnem 1. března 1920. Potom citoval sice rozptýlené řadu zákonů na další doklad svého nároku, avšak při líčení dne 6. září 1923 prohlásil, že nemění žalobní podklad, že žalobním důvodem zůstává služební smlouva — chce říci patrně zmíněná nová úprava platů — a že zákon citoval pro upevnění svých požadavků. Dlužno se tedy především zabývati onou novou úpravou, zdali z ní žalobní nárok plyne. Tu netřeba ani zabývati se otázkou, zda tato nová úprava vztahovala se jen na základní služné, přibytečné a vánoční dary, jak tvrdí Spořitelna, čili jak tvrdí zase žalobce, také na přídavky válečné, nákupní, mimořádné podpory, jichž se žalobce domáhá, ačkoli i tato otázka dá se každému nepředpojatému čtenáři úpravy docela snadno vyřešiti; nýbrž stačí úplně výslovné ustanovení úpravy obsažené v její čl. 17, dle něhož se tato úprava nevztahuje na úředníky, jichž aktivní poměr služební anebo poměr vůbec byl rozvázán před schválením jejím sborem obecních starších (obecním zastupitelstvem), a na úředníky, jimž dal výbor před tímto schválením výpověď, z čehož jde, že žalobce, který nesporně již v roce 1910 přestal býti aktivním úředníkem spořitelny, byv ze služeb propuštěn, což ovšem na jeho žalobu soudním výrokem změněno na pensionování, na tuto novou úpravu se odvolávati a nároky z ni pro sebe odvozovati žádným způsobem nemůže. Zbývají tedy jen ty předpisy zákonné, jichž se dovolává. Jsou to: 1) zákony ze dne 23. července 1919, čís. 443 a 444 sb. z. a n., zákon ze dne 30. září 1919, čís. 536 sb. z. a n. a zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 312 sb. z. a n. 2) zákon ze dne 12. srpna 1921, čís. 289 sb. z. a n. 3) zákon ze dne 20. prosince 1922, čís. 394 sb. z. a n. 4) zákon ze dne 21. prosince 1921, čís. 495 sb. z. a n. Ad 1). Zákon ze dne 15. dubna 1920, čís. 312 sb. z. a n. upravuje dle nadpisu svého drahotní přídavky úředníkům obecním v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, jakož i úředníkům okresním v Čechách, okresním cestmistrům na Moravě a ve Slezsku a konečně staropensistům a praví: v § 1, že úředníci, na něž se vztahují zákony ze dne 23. července 1919, čís. 443 a 444 sb. z. a n. a ze dne 30. září 1919, čís. 536 sb. z. a n. mají zákonný nárok na drahotní a nákupní přídavky ve stejné výši jako úředníci státní. V §u 2, že úředníkům obecním i okresním, kteří odešli na trvalý odpočinek, přísluší týž nárok na drahotní a nákupní přídavky, jaký v obdobných případech mají úředníci státní rovnocenné kategorie a stejné doby služební. I když se ve prospěch žalobce předpokládá, ačkoli to právě jest otázkou mezi stranami spornou, že žalobce, jak si tu vlastnost sám přikládá, jest vskutku pensionovaným úředníkem obecním, tedy pořád samozřejmě vyžaduje se předpoklad §u 1, aby se na něho vztahovaly zákony tam citované. Než ty se na něho naprosto nevztahují, neboť: zákon ze dne 23. července 1919, čís. 443 sb. z. a n. t. j. vlastně zákon ze dne 29. května 1908, čís. 35 z. zák. pro Čechy ve znění jeho upravující dle nadpisu svého služební poměry úředníků při obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku stanoví v §u 44 výslovně, že ustanovení jeho nevztahují se na úředníky statutárních obcí vůbec, kdežto Praha takovou statutární obcí t. j. obci s vlastním statutem (zákon ze dne 27. dubna 1850, čís. 85 z. zák.) jest, takže tohoto zákona žalobce žádným způsobem dovolávat! se nemůže; další zákon ze dne 23. července 1919, čís. 444 sb. z. a n. vlastně ve znění jeho zákon ze dne 3. října 1907, čís. 63 z. zák. pro Čechy, jedná o služebních poměrech okresních úředníků, takže opětně na žalobce nedopadá; konečně zákon ze dne 30. září 1919, čís. 536 sb. z. a n. upravuje hmotné poměry cestmistrů při okresních silničních výborech na Moravě a ve Slezsku, jímž žalobce také není. Ad 2). Tento zákon jedná sice o úpravě přídavků a výpomoci zřízencům a pensistům okresním v českých zemích, avšak — nehledě opět ku sporné vlastnosti žalobce jako pensisty obecního — jen tak, že jak zřízencům (§ 1 ) tak pensistům (§2) přiznává je ve výši, v jaké přísluší zřízencům státním jen tehdy, раk-li se na ně vztahují zákony ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 a 17 sb. z. a n. Avšak pohříchu tyto zákony opět se na žalobce nevztahují a vztahovati nemohou, neboť: Zákon ze dne 17. prosince 1919 čís. 16 sb. z. a n. na rok 1920 upravující služební poměry trvale ustanovených zřízenců při obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vztahuje se již dle svého čl. I §u 1, dle něhož ustanovení obecních zřízení v zemích těch ohledně obecních zřízenců se doplňují a mění, toliko na t. zv. obce venkovské t. j. všecky městské i vesské obce vyjímajíc vždy obce s vlastním statutem, na něž se tedy nevztahuje. Praha a tedy žalobce opětně pod tento zákon nespadají. To plyne jasně nejen z toho, že kde zákon chtěl, aby se vztahoval i na obce statutární, tam to na příležitostném místě výslovně řekl, jako se to stalo v zákoně ze dne 7. února 1919, čís. 76 sb. z. a n., kterým se již dle nadpisu mění a doplňují »některá ustanovení dosavadních obecních zřízení a městských statutů v Československé republice«, nebo v zákoně ze dne 12. srpna 1921, čís. 329 sb. z. a n. o přechodné úpravě finančního hospodářství obcí a měst s právem municipálním (finanční novela), kde v §u 57 opět se činí zmínka o městských statutech, že pozbývají platnosti, pokud se týkají finančního hospodářství. Mimo to plyne i ze vzniku zákona (čís. 16/19), že chtěl se vztahovati jen na venkovské obce a ne na města statutární, jak to jasně jde z porovnáni tisku č. 1040, 2010 ai 1919. V návrhu tisk 1040 totiž v §u 1 výslovně bylo citováno obecní zřízení pro Čechy ze dne 16. dubna 1864, čís. 7 z. zák., které dle svého čl. I. pro statutární obce neplatí, ale postřehlo se, že buď musí tam býtí citována také obecní zřízení pro Moravu a pro Slezsko, anebo žádné, ani tedy zřízení obecní pro Čechy, a tak ústavní výbor v tisku 2010 upravil znění §u 1 konečně tak, jak je nyní, kde se jmenují zřízení všech tří českých zemí, avšak podle data a čísla se necitují. Ale též již proto, že se tam jmenuje »obecní zřízení« v Čechách, nevztahuje se to na Prahu, jejíž statut má název »obecní řád«. Zákon ze dne 17. prosince 1919, čís. 17 sb. z. a n. pak upravuje služební poměry zřízenců a cestářů při okresních zastupitelstech v Čechách a okresních silničních výborech na Moravě a ve Slezsku a nemůže proto z něho žalobce pro sebe opět ničeho dovozovati. Ad 3. Tento zákon jedná o služebních a odpočivných požitcích zaměstnanců státních neb v podnicích, ústavech a fondech státních a státem spravovaných; na za- městnance obecní a obecních ústavů tedy se nevztahuje. Ad 4. Tento zákon v dovolání chybně citovaný co čís. 459 upravuje výhody poskytnuté státním a jiným veřejným zaměstnancům z důvodů mimořádných poměrů. Tu odvolával se žalobce na § 3, který však jen stanoví, že nároky zaměstnanců župních, jakož i úředníků okresů a obcí a fondů a ústavů jimi spravovaných, musí býti sníženy na míru nároků zaměstnanců státních, pokud je přesahují — odiosní to výsada, z níž ničeho pro žalobcův nárok získati nelze. Není tedy potřeba rozhodovati ani otázku, zdali Městská spořitelna pražská je ústavem obecním neb obcí spravovaným, neboť i раk-li jest, tak přece dovolané zákony se na úřednictvo její nevztahují, protože Praha jest obcí statutární.

Citace:

č. 4422. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 703-706.