NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2178.

Zákon ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924 (výroba, prodej, přechovávání a dovoz radiotelegrafních zařízení). »Přechováváním« ve smyslu druhého odstavce §u 3 zákona jest rozuměti všechny případy, kdy fysická nebo právnická osoba má u sebe radiotelefonní zařízení.
Amnestie z 2. září 1924 nečiní zákaz stihání závislým na obdržení povolení, nýbrž na požádání o povolení.
Výrobou zařízení ve smyslu §u 24 zákona není ojedinělé sestavení zařízení ze součástek odjinud opatřených k účelům radioamatérským pro vlastní nebo domácí potřebu.
(Rozh. ze dne 16. listopadu 1925, Zm I 419/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Hoře Kutné ze dne 30. dubna 1925, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle §u 24 čís. 1 zákona ze dne 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924, zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaných, dovolávající se zmatků §u 281, čís. 5, 9 a), b), 10 tr. ř., jest odůvodněna. Stěžovatelé byli odsouzeni pro přečin §u 24 čís. 1 zákona z 20. prosince 1923, čís. 9 sb. z. a n. z roku 1924, protože v září a říjnu 1924 v domě čís. 530 v H. přechovávali bez povolení radiotelefonní zařízení. Již řešení otázky, zda šlo u stěžovatelů skutečně o přechovávání ve smyslu zákona, jest na. základě rozsudkových zjištění pochybným a trpí v tom směru rozsudek alespoň nejasností ve smyslu §u 281 čís. 5 tr. ř. Přechováváním jest rozuměti ve smyslu §u 3, odstavec druhý zákona, jehož se i rozsudek dovolává, všecky případy, kdy osoba fysická nebo právnická má u sebe zařízení radiotelefonní. Zda však oba obžalovaní, nebo který z nich měli u sebe takové zařízení, nelze podle zjištění rozsudku bezpečně zjistiti. Neboť rozsudek béře v důvodech za prokázáno, že oba obžalovaní mají ve svém domě čís. 530 v H. takové zařízení; na jiném místě reprodukuje ospravedlnění se Karla T-у, že svolil, by si Miroslav T. zřídil radiostanici v jeho domě čís. 530; jinde zase vyslovuje pře- svědčení, že oba obžalovaní měli u sebe zařízení radiotelefonní a posléze poukazuje na to, že si nežalovaný syn Gustav T., bydlící v H. čís. 173, vymohl povolení radiotelefonické stanice pro dům čís. 530, kde obžalovaní bydlí. Posléze uvedená okolnost poukazovala by spíše k tomu, že radiotelefonickou stanici, jejíž zařízení, udržování a provoz v domě čís. 530 v H. byl povolen povolaným úřadem Gu- stavu T-ovi, přechovával v tomto domě Gustav T. Pokud dotyčné skutkové okolnosti nejsou přesně zjištěny, nelze otázku přechovávání tohoto zařízení spolehlivě řešiti.
Zřejmě pochybeným jest však napadený rozsudek i proto, že vůbec neřešil otázku, zda nezanikla případná trestnost činu stěžovatelům za vinu kladeného amnestií presidenta republiky z 2. září 1924. Rozsudek odmítá podřadění případu pod amnestii patrně proto, poněvadž radiotelefonickou stanici zařídil si obžalovaný Miroslav T. za svolení a vědomí svého otce Karla T-у v jeho domě již v září a říjnu 1924, tedy dříve ještě, než Gustav T. povolení k udržování radiotelefonické stanice v domě čís. 530 v H. dostal, tedy bez povolení. Nemůže býti pochybnosti, že povolení k zřízení, udržování a provozu radiotelefonické stanice v domě čís. 530 v H., uděleno bylo pro tuto stanici vůbec, a kryje proto její přechovávání v tomto domě, ať již (což přece úřadu povolení udílejícímu nebylo neznámo) Gustav T. bydlel v tomto domě samém, jeho otci náležejícím, nebo v domě čís. 173 v H. Amnestie presidenta republiky, která se zřejmě vztahovala právě na radioamatéry, protože vylučovala nedovolenou výrobu a prodej zařízení, nečiní však zákaz stihání závislým na obdržení povolení, jak mylně za to má napadený rozsudek, nýbrž na požádání o povolení v době 14 dní ode dne vyhlášení rozhodnutí presidenta republiky (10. září 1924). Proto nastává beztrestnost tvrzeného přechovávání telefonického zařízení v domě čís. 530 v H., jakmile o povolení jeho Gustavem T-ou do 24. září 1924 bylo žádáno. Je-li tomu tak, pak jest odsouzení stěžovatelů zřejmě právně pochybeným a rozsudek zmatečným podle §u 281 čís. 9 b) tr. ř. Jelikož však rozsudek, vycházeje ze svého nesprávného právního stanoviska, po této stránce neobsahuje žádných zjištění, není soud zrušovací s to, by ihned ve věci sám rozhodl. Bylo proto napadený rozsudek zrušiti a věc vrátiti do první stolice k opětnému projednání a rozsouzení. Jen mimochodem se podotýká, že ve zjištěné skutečnosti, že Miroslav T. radiotelefonní zařízení sám zřídil, nelze ještě spatřovati »vyrábění« takového zařízení ve smyslu §u 24 zákona, ježto již etymologicky, výrobou zařízení nelze uznati ojedinělé sestavení takového zařízení ze součástek odjinud opatřených k účelům radioamatérským pro vlastní nebo domácí potřebu.

Citace:

č. 2178. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 673-675.