NPD documents search: Všehrd, 10 (1929) - Třetí sjezd advokátů československých

Čís. 8207.

Ručení za škody z provozu silostrojů (zákon ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák.).
Třebas byl trestním rozsudkem uznán vinným na úrazu jen řidič, není vyloučeno částečné jeho vyvinění podle § 2 zák., prokáže-li, že třetí osobu stíhá (spolu)zavinění na úrazu.
(Rozh. ze dne 9. srpna 1928, R I 573/28.) — Čís. 8207 —
Automobil žalovaného narazil večer na povoz Josefa J-a, z něhož vypadla žalobkyně a se poranila. Procesní soud prvé stolice vyhověl žalobě na náhradu škody. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by, vyčkaje pravomoci, ji znovu projednal a rozhodl. Důvody: Jde o srážku automobilu s povozem na silnici. Žalovaný namítl ve sporu, že srážku zavinil jedině vozka před ním jedoucího vozíku jednak tím, že se vyhýbal na nesprávnou stranu, jednak tím, že vozík byl přeplněný a neměl lucerny, a že hlavní a nejdůležitější příčinou, pro kterou došlo ke srážce, byl nedostatek osvětlení vozkova (J-ova) vozu, a nabídl v tom směru důkazy. Soud procesní zjistiv, že byl žalovaný pro úraz žalobkyně právoplatným rozsudkem okresního soudu, jako soudu trestního, uznán vinným přestupkem § 335 tr. zák., má správně za to, že by mohlo jíti jen o otázku spoluviny vozky Josefa J-a, ale neprávem má za to, že otázka spoluviny není v souzeném případě rozhodná z důvodu, že žalobkyně žaluje jen žalovaného a nikoli i Josefa J-а, a že souzený případ, když se znalci lékaři vyslovili, že se jedná o jednotné zranění, při němž nelze rozlišiti, co padá na vrub automobilisty a co na vrub povozníka, a to i pro ten případ, že by snad z fakticky zjištěných okolností, za kterých k nehodě došlo, vyšlo na jevo, že částečnou vinu na úrazu žalobkyně má kromě automobilisty také kočí povozu, ve kterém žalobkyně jela — dlužno posuzovati jen podle občanského zákonníka a sice § 1302, podle něhož když podíl jednotlivých účastníků nelze určiti, ručí tito jeden za všechny a všichni za jednoho, tedy solidárně, a že žalobkyně má volbu domáhati se náhrady na tom kterém účastníku a že otázka postihu jednoho ze súčastněných vinníků proti druhému není předmětem tohoto sporu. Stoje na tomto právním stanovisku, nezabýval se soud prvé stolice otázkou spoluzavinění a usnesl se proto, jak sám uvádí, na upuštění od provedení důkazů o této otázce již připuštěných. Jest sice pravda, že civilní soudce je v souzeném případě odsuzujícím nálezem trestního soudu po rozumu § 268 c. ř. s. vázán, ale tím, že zavinění žalovaného na úrazu žalobkyně je v důsledku jeho odsouzení v cestě trestní zjištěno, není ještě nálezem tím vysloveno, že jeho zavinění na úrazu žalobkyně bylo výhradné. Neboť přes to, že Josef J. byl pro úraz žalobkyně ze žaloby na něho rovněž vznesené sproštěn, není tím ještě řečeno, že by nemohlo býti uznáno na jeho spoluvinu civilně právní, ježto pro civilní soud jest závazným toliko odsuzující rozsudek trestního soudu, nikoli však rozsudek sprošťující. Za právně mylný jest totiž označiti názor procesního soudu, že nutno v souzeném případě věc posuzovati pouze podle ustanovení občanského zákona o náhradě škody proto, že žalovaný sám auto řídil a trestně byl odsouzen, neboť dlužno souzený případ posuzovati podle zákona ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák. Tomu nevadí, že se žalobce domáhal náhrady škody ze zavinění řidiče auta, neboť soudu náleží, by posoudil, podle jakých norem a zákonných ustanovení jest případ rozsouditi. Ostatně, že i žalobkyně sama chce, by žalobní nárok vyřešen byl podle předpisů zákona automobilového, vyplývá z toho, že i příslušnost dovolaného soudu opírá o § 9 tohoto zákona. Poslední odstavec — Čís. 8207 —
§ 2 tohoto zákona obsahuje však ustanovení, že má býti uznáno pouze na díl nároků v § 1 označených, když škoda, nebo její rozsah byla způsobena z části zaviněním samého poraněného neb osoby třetí. Z tohoto ustanovení jest patrno, že při spoluzavinění třetí osoby a automobilisty není automobilista zavázán solidárně s osobou třetí, nýbrž že soud má podle svého volného uvážení se zřetelem ke zjištěným okolnostem určiti podíly spoluzavinění těchto osob a podle toho povinnost k náhradě škody číselně na jednotlivé spoluvinníky rozvrhnouti. Byl-li ovšem žalován jen jeden ze spoluvinníků, má soud tohoto žalovaného odsouditi rovněž jen k poměrnému zaplacení celkové škody, jejíž náhrada žalobkyni přísluší. Posouditi, zda a jak dalece přičítati jest na úrazu žalobkyně spoluzavinění vozkovi Josefu J-ovi, možno jest jen na základě v tom směru žalovaným nabídnutých, ale prvým soudem neprovedených důkazů. Řízení před soudem stolice prvé zůstalo tedy následkem neprovedení důkazů těch neúplným (§ 496 čís. 2 a 3 c. ř. s.) a bylo následkem toho rozsudek zrušiti a naříditi, jak shora uvedeno, při čemž se podotýká, že, pokud jde o přísudek bolestného, nelze odvolacímu soudu souhlasiti s názorem soudu procesního, že kromě náhrady za bolesti fysické, přísluší ještě zvláštní náhrada za bolesti psychické.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Žalobkyně napadá usnesení odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci v celém jeho rozsahu, leč dovolací rekurs, správně rekurs není opodstatněn. Názor odvolacího soudu, že pro tento spor v úvahu přicházejí jen předpisy zákona o ručení silostrojů ze dne 9. srpna 1908, čís. 162 ř. zák., odpovídá plně stavu věci a zákonu. Žalobkyně byla zraněna provozem automobilu na silnici a platí proto pro její nárok na náhradu škody jen předpisy svrchu uvedeného zákona jako zákona specielního a nikoliv předpisy občanského zákona, jak žalobkyně neprávem za to má. Jest proto pro posouzení otázky, zdali a do jaké míry jest žalovaný jako řidič a majitel automobilu povinen žalobkyni škodu nahraditi, rozhodným jedině předpis § 1 po případě § 2 aut. zák. Ježto pak podle § 2 tohoto zákona jest žalovaný náhrady škody prost do té míry, do jaké dokáže, že škodná událost nastala zaviněním třetí osoby, v tomto případě řidiče povozu Josefa J-a, jest nutno, by řízení v prvé stolici bylo doplněno tak, jak soud odvolací v napadeném usnesení soudu prvé stolice uložil. Dovolací rekurs žalobkyně jest proto neodůvodněným. Vývody rekursu žalobkyně, kterými zastává názor soudu prvé stolice, že povinnost žalovaného k náhradě celé škody odůvodněna jest trestním odsouzením žalovaného a že se proto na tento případ předpis § 2 zák. aut. nehodí, nejsou způsobilé, by vyvrátily správnost svrchu uvedeného názoru, neboť trestní odsouzení žalovaného nemá v souzeném případě jiného významu, než že jest jím nárok žalobkyně proti žalovanému co do důvodu zjištěn. Toto trestní odsouzení žalovaného nevylučuje však, třebaže řidič povozu Josef J. v řízení trestním byl osvobozen, vyvinění žalovaného aspoň částečné ve smyslu § 2 aut. zák., podaří-li se mu dokázati, že Josefa J-a stíhá civilní zavinění, spoluzavinění na škodě žalobkyně a do jaké míry. Na tom nic nemohou měniti úvahy žalobkyně o účelu a smyslu předpisu zákona o ručení silostrojů, neboť tento zákon není zákonem podpůrným, jak žalobkyně míní, nýbrž zákonem speciálním pro úrazy přivoděné jízdou silostrojů zvláště vydaným.

Citace:

č. 8207. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 10/2, s. 38-41.