NPD documents search: Váž. tr., 5 (1923)

Čís. 10687.

»Nájemným (pachtovným)«, pro něž přísluší zákonné zástavní právo na vnesených svršcích, jest i rentová daň s přirážkami, jichž náhradu nájemník (pachtýř) vzal na se smlouvou a jež jsou součástí činže.
(Rozh. ze dne 11. dubna 1931, R I 220/31.)
Pronajímatel zažádal proti nájemcům o zájemné popsání svršků, ježto mu odpůrci dluhují rentovou daň s přirážkami, kterou mu mají podle smlouvy nahraditi. Soud prvé stolice návrhu vyhověl, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Zákonné právo zástavní podle § 1101 obč. zák. přísluší pronajímateli jen k zajištění nájemného, čemuž svědčí i doslov dekretu ze dne 15. listopadu 1819, čís. 1621 sb. z. s. a dekretu ze dne 10. dubna 1837, čís. 189 sb. z. s. Žalobce však v návrhu výslovně uvádí, že mu žalovaní dluhují rentovou daň s přirážkami za rok 1929 a 1930 1127 Kč, kterou podle smlouvy mají nahraditi. Tato daň není však součástí činže a nepožívá proto zákonného zástavního práva podle § 1101 obč. zák., neboť žalobce ani netvrdí, že tuto daň dohodou se žalovanými učinil součástí nájemného, zvýšiv o ni nájemné. Podmínek § 1101 obč. zák. proto nebylo a měl býti žalobcův návrh zamítnut.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Žalobce není potud v právu, pokud v dovolacím rekursu tvrdí, že žalovaní nebyli ani k rekursu oprávněni proto, že jednak zaplatili zažalovanou pohledávku s příslušenstvím před výkonem zájemného popsání, jednak toto bylo mimo to ještě zrušeno na návrh žalobcův, takže rekursní soud prý rozhodoval již o věci zrušené. Nehledíc k tomu, že nemohlo býti zrušeno, co nebylo ještě provedeno, přehlíží žalobce, že opravné soudy mohou přezkoumati usnesení prvního soudu jen podle skutkového a právního stavu v době jeho rozhodnutí. V té době mohl první soud jen buď zájemné popsání povoliti, jak to vyhovuje názoru navrhovatelovu, nebo nepovoliti, jak to zastávali v rekursu jeho odpůrci. Naproti tomu jest žalobcův dovolací rekurs ve věci opodstatněn, Jest ovšem souhlasiti s rekursním soudem, že zákonné právo zástavní přísluší podle § 1101 obč. zák. jen pro nájemné a pachtovné a že i dvorský dekret ze dne 5. listopadu 1819, čís, 1621 sb. z. s., zachovaný v platnosti článkem XIII. čís. 6 úv. zák. k ex. ř. v doslovu čl. VII. novely čís. 118/1914 ř. z. a rovněž i dv. dekr. ze dne 10. dubna 1837, čís. 189 sb. z. s., obsahující předpisy o zájemném popsání vnesených svršků, mají na mysli jen pohledávky nájemného a pachtovného. Z motivů k § 1101 obč. zák. III. novely [§ 206 str. 319 ad c)] je zřejmo, že zákonodárci ani nechtěli rozšířiti rozsah pohledávek pronájemcových, jimž zákonné právo zástavní přísluší na jiné pohledávky, na př. na odškodnění. Ale tu jde právě o otázku, co jest rozuměti »nájemným (pachtovným)« a zda k němu náleží také daň rentová s přirážkami, jichž náhradu nájemník (pachtýř) smlouvou na se vzal. Žalobce učinil návrh na zájemné popsání sice zvláštním podáním, ale současně se žalobou, na kterou v návrhu poukázal. V návrhu uvádí, že jsou mu žalovaní dlužni daň rentovou s přirážkami, kterou mu mají podle pachtovní smlouvy hraditi; a v žalobě uvedl, že se žalovaní mimo pachtovné ročních 7000 Kč zavázali nahraditi mu též daň rentovou s přirážkami, která mu bude vyměřena z pachtovného, a že daň s přirážkami jsou mu pachtýři povinni platiti spolu s činží čtvrtletně předem. Nelze tedy přisvědčiti rekursnímu soudu, že prý žalobce ani netvrdil, že tuto daň učinil součástí nájemného (pachtovného) dohodou se žalovanými. Návrh na zájemné popsání byl doplňkem žaloby a kromě toho se žalobce i v návrhu dovolával pachtovní smlouvy. Nájemným (pachtovným) rozumí zákon v §§ 1090 a 1094 obč. zák. »cenu« za užívání nájemního (pachtovního) předmětu. Může to býti nejen plat, jenž byl přímo »činží« nazván a pevnou roční sumou smluven, nýbrž i jiné platy nájemníkovy (pachtýřovy), jež tento smlouvou na se vzal a jež sice nejsou pevně určeny, ale jsou určitelný (rozh. čís. 6066 sb. n. s. a j.); tak na př. i náhrada daní a veřejných dávek, jež jsou pronajímateli předpisovány. I takové vedlejší platy jsou »cenou«, kterou musí nájemník (pachtýř) plniti za užívání věci a o něž se mu činže zvyšuje. Jest pro podstatu věci lhostejné, zda nájemce platí za užívání věci část úplaty pod titulem činže a část pod titulem náhrady daně, či zda platí celou úplatu pod titulem činže, ale v ni také náhradu daní. Jsou-li takové vedlejší platy smluvenou součástí činže — což právě žalobce tvrdil, a to stačí (sr. k tomu rozh. čís. 3842 sb. n. s.) — přísluší pronajímateli k jich zajištění zákonné právo zástavní podle § 1101 obč. zák. Právem, tedy první soud povolil zájemné popsání pro zažalovanou pohledávku.

Citace:

Čís. 10687. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 13/1, s. 519-521.