Čís. 1271.

V pouhém trpění uloupené věci ve stavení nelze ještě bez dalšího spatřovati úmyslnou činnost, směřující k tomu, by poškozenému znovunabytí uloupeného předmětu bylo stiženo (§ 196 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 28. září 1923, Kr II 404/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 8. března 1922, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §u 196 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc nalézacímu soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaného Josefa S-a namítá, dovolávajíc se důvodů zmatečnosti čís. 5, 9 a) §u 281 tr. ř., jednak, že pro rozsudkový výrok, vztahující se na stěžovatele, nejsou v rozsudku uvedeny dostatečné, pokud se týče žádné důvody, jednak, že ohledně stěžovatele, o němž není zjištěno, že uloupenou věc na se převedl, není splněna skutková podstata zločinu podílnictví na loupeži dle §u 196 tr. zák. Zmateční stížnost jest v obojím směru odůvodněna. Obžalovací spis klade oběma obžalovaným za vinu zločin podílnictví na loupeži dle §u 196 tr. zák., spáchaný tím, že kus vepřového masa ve váze 6 1/2 kg, uloupený Josefem L-em, na se převedli. Výrok napadeného rozsudku zní naproti tomu ohledně obou obžalovaných v ten smysl, že onen uloupený kus masa na se převedli, pokud se týče ukrývali. Toto již samo sebou nepříliš jasné znění rozsudkového výroku nepřipouští bezpečného úsudku, zda mělo jím býti řečeno, že oba obžalovaní uloupené maso na se převedli i je ukrývali, či že, jak arci spíše za to míti jest, jeden z nich je na se převedl, druhý pak je ukrýval. Kdežto by však pořad, v němž jména obžalovaných uvedena jsou ve výroku rozsudkovém, nasvědčoval domněnce, že maso na se převedl napřed uvedený obžalovaný Josef S. a že je ukrývala v druhé řadě obžalovaná Emma S-ová, podrobná skutková zjištění rozhodovacích důvodů a z nich tamtéž čerpané závěry činí spíše pravděpodobným, že dle přesvědčení nalézacího soudu maso na se převedla, po případě je snad i ukrývala obžalovaná Emma S-ová, kdežto obžalovaný Josef S. že je pouze ukrýval. Za této nejasnosti nezbývá, než pojímati rozsudkový výrok dle jeho celkového znění v ten rozum, že se v obojím směru vztahuje na oba obžalované. Pak ale dlužno uznati, že výtka zmateční stížnosti, dle níž pro rozsudkový výrok ohledně obžalovaného Josefa S-a nejsou uvedený žádné důvody, je plně oprávněna, pokud jím jmenovaný uznán byl vinným, že uloupený kus masa na se převedl. Ve skutkových zjištěních rozsudkových není uvedeno ani jediné faktum, které by přicházelo v úvahu jako zjištění, že obžalovaný Josef S. uloupený kus masa jakýmkoliv způsobem, ať již přímo od Josefa L-а ať od své manželky, obžalované Emmy S-ové, na se převedl, naopak konečný závěr rozsudkový, jeho se týkající, dle něhož obžalovaný, věda, že maso, koupené jeho manželkou, se nachází v jeho stavení, nepředsevzal ničeho, by maso bylo odstraněno neb aby věc oznámena byla úřadu, maso naopak ve svém stavení trpěl, je tudíž ukrýval, dovoluje souditi, že nalézací soud neshledává počínání, odpovídající pojmu podílnictví na loupeži, u obžalovaného v tom, že maso na se převedl, nýbrž jen v tom, že je ukrýval. Zmateční stížnost namítá dále, že ke skutkové podstatě naznačeného zločinu nestačí pachatelovo vědomí, že jde o věc uloupenou, nýbrž že vyžaduje se jistá positivní činnost jeho. Námitka směřuje slovným svým zněním arci pouze proti oné části rozsudkového výroku, jímž obžalovaný byl uznán vinným, že uloupený kus masa na se převedl. Zračí se v tom jen důsledek shora zmíněné nejasnosti výroku toho; než námitka, která v úvahu přichází jako uplatňování důvodu zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. jest odůvodněna také, pokud se týká druhé části rozsudkového výroku, dle něhož obžalovaný uloupený kus masa ukrýval. Dle shora citovaného závěru rozsudkového spatřuje totiž nalézací soud ukrývání uloupeného masa obžalovaným již v tom, že, nepředsevzav ničeho, by maso bylo odstraněno neb aby věc oznámena byla úřadu, maso ve svém stavení trpěl, tudíž v tom, že se ve věci zachoval čistě pasivně. Než v takovémto pouze pasivním chování se, v pouhém trpění ulopené věci ve stavení nelze ještě bez dalšího zjištění shledávati úmyslnou činnost, směřující k tomu, by poškozenému znovunabytí uloupeného předmětu bylo stiženo, jak ji k pojmu ukrývání vyžaduje zákon; tím méně odpovídá pojmu takovéto činnosti pouhé opomenutí oznámení věci u úřadu, uváží-li se zejména, že dle rozsudkového zjištění obžalovanému bylo v době, kdy maso ve svém stavení trpěl a ono oznámení učiniti opomenul, již známo, že maso, o němž dle dalšího zjištění rozsudkového věděl, že pochází z loupeže, jeho manželka Emma S-ová od L-а koupila, že tedy předsevzala čin, jímž za předpokladu, rozsudkem rovněž výslovně zjištěného, že totiž i jí původ masa toho byl znám, založena byla u ní skutková podstata zločinu podílnictví na loupeži, takže pro obžalovaného ani s hlediska ustanovení §u 216 tr. zák. nebylo povinností, věc úřadu oznámiti.

Citace:

č. 1271. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 365-367.