NPD documents search: Váž. civ., 20 (1938)

Čís. 16671.

Držitelem díla ve smyslu § 1319 obč. zák. jest ten, kdo jest s to, aby se včas postaral o odvrácení nebezpečí z díla hrozícího. Takovýmto držitelem jest ten, komu vlastník pískoviště přenechal smlouvu těžení písku na vlastní vrub a účet provozovatele. Nezáleží na tom, zda vlastník pískoviště opominul ohlásiti těžení písku jinou osobou živnostenskému úřadu.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1938, Rv I 2502/36.)
Srov. rozh. č. 16068 Sb. n. s.
Žalobkyně, která byla zraněna při sesutí pískové stěny v pískovišti, jehož spoluvlastníky jsou žalovaní František S. a Jan B. a v němž kopal písek spolužalovaný František W., se na všech třech domáhá 19172 Kč s přísl. z důvodu náhrady škodu, tvrdíc, že písek byl kopán neodborně a že proto jí všichni tři žalovaní odpovídají za škodu. Nižší soudy uznaly co do částky 3347 Kč 20 h s příslušenstvím podle žaloby jen, pokud čelila proti žalovanému Františku W., kdežto stran žalovaných vlastníků pískoviště Františka S. a Jana B. zamítly žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalobkyně a uvedl v otázce v právní větě vytčené v
důvodech:
Byla-li na pískovišti písková stěna uměle podkopána, jak v souzeném případě, jde o dílo na pozemku ve smyslu § 1319 obč. zák. (viz rozh. č. 16068 Sb. n. s.). Za škodu vzniklou zřícením aneb oddělením částí pískové stěny odpovídá podle § 1319 obč. zák. za podmínek tam uvedených, držitel díla, t. j. v souzeném případě držitel pískoviště. Držitelem díla jest jen ten, kdo byl s to, aby učinil včas opatření nutná k odvrácení nebezpečenství (materiálie k III. dílčí novele k obč. zák.). Oba nižší soudy zjistily, že spoluvlastníci S. a B. přenechali žalovanému W, smlouvou využiti pískoviště za úplatu na vlastní vrub a účet. Nezáleží na tom, zda uvedenou úmluvu jest právně ,pokládati za smlouvu pachtovní čili nic. Rozhodující je, že spoluvlastníci pískoviště S. a B. neměli podle úmluvy na dobývání písku žalovaným W-em žádný vliv, neboť žalovaný W. nebyl ani jejich zaměstnancem, ani nebyl k nim v poměru společenském, takže za držitele pískoviště jest pokládati jedině žalovaného W. a nikoli též spolužalované vlastníky pískoviště. Za toho stavu věci není třeba se obírati otázkou, zda žalovaného jest pokládati za osobu zdatnou ve smyslu § 1315 obč. zák. čili nic. Netřeba se dále obírati otázkou, zdali žalovaní S. a B. byli podle § 55 živn. řádu povinni přenechání dobývání písku žalovanému W. vie svém pískovišti oznámiti živnostenskému úřadu, neboť opominutí toho oznámení není s úrazem žalobkyniným v žádné příčinné souvislosti. Předpis § 54 min. nař. ze dne 29. května 1908, č. 116 ř. z., jehož se žalobkyně dovolává, se vztahuje jen na majetníka závodu nebo osobu k tomu zřízenou. Že v souzeném případě žalované S. a B. nelze za,takové osoby pokládati, bylo již shora dovoděno. Odvolací soud tedy věc stran právě dotčených žalovaných po stránce právní správně posoudil.

Citace:

č. 16671. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1939, svazek/ročník 20, s. 156-157.