NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2573.

Povaha a účel vyjevovací přísahy podle § 47 ex. ř.; dlužník jest povinen uvésti v seznamu jmění všechny součástky svého jmění (předměty majetkové), třebas byly z exekuce vyloučeny.
S hlediska § 199 a) tr. zák. jest dědic povinen při vyjevovací přísaze přiznati i připadlé mu pozůstalostní jmění, třebas mu nebylo osobně odevzdáno a je spravováno cizí osobou; omyl ohledně této povinnosti jest skutkovým omylem ve smyslu § 2 e) tr. zák.
(Rozh. ze dne 6. prosince 1926, Zm I 455/25.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Plzni ze dne 7. dubna 1926, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §§ 197, 199 písm. a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek ve výroku, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem podle §§ 197, 199 písm. a) tr. zák., jakož i ve výroku o trestu a výrocích s tím souvisejících jako zmatečný a věc vrátil soudu prvé stolice, by ji v rozsahu zrušení znova projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se důvodů zmatečnosti podle čís. 9 a), 9 b) a 5 § 281 tr. ř. S hlediska prvého důvodu uplatňuje, že pozůstalostní jmění, které připadlo dlužníkovi dědictvím, nebylo mu však osobně odevzdáno a je spravováno cizí osobou, nenáleží do jmění, které dlužno přiznati podle § 47 ex. ř. při přiznání jmění, které se děje dědicem na návrh nepozůstalostních věřitelů. Správnost tohoto stanoviska vychází prý již ze samého ustanovení § 47 ex. ř., kde se v úvodu praví, že jen tenkráte má místo přísaha vyjevovací, nenajdou-li se u dlužníka věci, na jichž vydání nebo plnění vede se exekuce, nebo které se mohou stáli předmětem exekuce k vydobytí peněžní pohledávky. Na věci však, které náležejí do pozůstalostního jmění, dlužníkovi ještě neodevzdaného a spravovaného cizí osobou, nemůže prý se vésti exekuce za tím účelem, by byla vydobyta pohledávka pouze proti dědicovi příslušející. Ježto ustanovení § 47 ex. ř. jedná výslovně o udání onoho jmění, které jest exekučním předmětem pro věřitele samého dlužníka, nenáleží prý jmění pozůstalosti, dědici neodevzdané a oddělené, mezi předměty, které dlužno přiznati ve vyjevovacím řízení. Stížnost je bezdůvodná. V úvodu jak prvého, tak i druhého odstavce § 47 ex. ř. nestanoví se nic jiného než podmínky, za kterých je přípustno žádati za vykonání vyjevovací přísahy. Podmínky ty jsou: bezvýslednost exekuce na vydání nebo plnění movitých věcí (odst. prvý), pokud se týče bezvýslednost exekuce k vydobytí peněžní pohledávky (odst. druhý); v tomto druhém případě připojuje zákon ještě objasnění, kdy sluší exekuci považovati za bezvýslednou; za podmínek druhého odst. § 47 ex. ř. je dovoleno věřiteli žádati, by dlužník předložil seznam svého jmění, udal místo, kde se jednotlivé majetkové předměty nalézají, označil ohledně svých pohledávek jich důvod a důkazní prostředky a vykonal přísahu, že jeho údaje jsou správny a úplny a že ze svého jmění ničeho vědomě nezamlčel. Jest správno, že vyjevovací přísaha je svou povahou podpůrným prostředkem exekučním a že účelem jejím je, by dlužník byl donucen udati vymáhajícímu věřiteli exekuční předměty, které tento ve svém exekučním návrhu nemohl udati, poněvadž mu nebyly známy. Nicméně nelze ani z povahy a účele vyjevovací přísahy ani z doslovu § 47 ex. ř. dovozovati, že do seznamu jmění má se, ba smí se pojati výlučně jen jmění, na které může dlužníkův věřitel vésti exekuci. Mluvíť zákon o jmění dlužníkově vůbec, beze všeho omezení a bližšího určení, takže dlužník je povinen uvésti v seznamu všechny součástky svého jmění bez rozdílu. Podle všeobecných právních zásad rozumí se jměním souhrn všech soukromých práv, příslušejících některé osobě a přestavujících peněžitou hodnotu. S tohoto hlediska je nepochybno, že jměním jsou i pohledávky podmíněné a lhůtou vázané a jinaká práva, dále nároky na část celkového jmění, práva ze společenské smlouvy a tudíž také napadlé dědictví a odkazy. Podle toho je dlužník povinen uvésti veškery majetkové předměty, tedy i takové, které jsou z exekuce vyjmuty. Proto také obsahuje formulář čís. 165, jejž dlužník má vyplniti, výslovné ponaučení, že dlužník má uvésti i věci, které jsou nepostradatelné nebo podle jeho náhledu nezabavitelné. Vše to je přirozeným důsledkem úvahy, že nemůže býti zůstaveno dlužníkovi, by jedině on byl oprávněn rozhodovati o tom, které předměty nebo práva považuje za podléhající exekuci. Majekové předměty musí býti proto uvedeny v seznamu jednotlivě a zcela přesně a nestačil by všeobecný údaj dlužníkův, že nemá věcí exekuci podléhajících. Zmateční stížnost uznává ostatně na jiném místě sama, že v souzeném případě nejde ani o otázku zabavitelnosti věcí, nýbrž o to, zda dotyčné věci náleží vůbec dlužníkovi. Snaží se dovoditi poukazem a obšírným výkladem ustanovení §§ 547, 812 a 822 obč. zák. a §§ 73, 74 a 75 III. novely k obč. zákonu, že pozůstalost dědicovi neodevzdaná a spravovaná cizí osobou, nenáleží dědici vůbec, že dědic není ani pánem ani obligačním věřitelem takovéhoto pozůstalostního jmění, nýbrž pouze jeho representantem (zástupcem), že taková pozůstalost nenáleží mezi jmění, na které lze vésti exekuci ve smyslu úvodních slov § 47 ex. ř. a které z tohoto důvodu dlužno vyjevovati; ani na jednotlivé předměty pozůstalosti nemá prý dědic ani podmíněného ani lhůtou vázaného práva a není proto podle dnešního zákonného stavu věřiteli dlužníkovu dovoleno, by žádal vyjevení jmění pozůstalostního, neodevzdaného ještě ve správu dlužníkovu.
Leč ani z tohoto zorného úhlu nelze uznati stížnost za důvodnu. Vychází naopak z ustanovení občanského zákona s naprostou nepochybností na jevo, že dědické právo tvoří součástku jmění dědicova. V prvé řadě budiž poukázáno na § 537 obč. zák., podle něhož, přežil-li dědic zůstavitele, přejde dědické právo i před tím, než se dědictví ujal, na jeho dědice jako jiná práva, jež se mohou volně na dědice převáděti, pakliže odřeknutím nebo jinakým způsobem již nepominulo. Z toho plyne, že, napadlo-li aspoň dědictví osobě povolané, je tím pro ni založeno právo, dědictví přijati; toto právo považuje se podle zákona za součástku jmění dědicova, jež jako jiná volně převoditelná práva přechází také na jeho dědice. Tato zásada dochází opětného výrazu v § 809, jednajícím o přenesení dědického práva a stanovícím, že, zemře-li dědic dříve, než dědictví mu napadlé přijal, neb se ho vzdal, nastupují jeho dědicové, pakli jich zůstavitel nevyloučil nebo jiných substitutů neustanovil, v právo, dědictví přijati nebo se ho vzdáti. V souhlasu s těmito předpisy vyslovuje § 547 obč. zák., že dědic, jakmile dědictví přijal, představuje ohledně něho zůstavitele a že oba pokládají se v poměru k třetím osobám za osobu jednu a že, pokud dědic pozůstalost nepřijal, pokládá se o ní, jakoby ji měl zesnulý posud v držení. Z tohoto ustanovení jde jasně na jevo, že až do přijetí pozůstalosti dědicem pokládá se za držitele pozůstalosti zůstavitel, kdežto po přijetí pozůstalosti považuje se dědic již za představitele pozůstalosti a pokládá se vůči třetím osobám za touž osobu se zůstavitelem. Dále budiž poukázáno na § 810 obč. zák. Tento oprávňuje, by dědicovi, který nastupuje dědictví a jenž dokázal dostatečně dědické právo, ještě před odevzdáním pozůstalosti byla svěřena správa a užívání pozůstalosti. I k prodeji jednotlivých předmětů pozůstalosti je dědic se svolením soudu pozůstalost projednávajícího oprávněn (§ 145 odst. prvý nesp. pat.). Pokud jde o podstatu pozůstalosti má arci dědic stejně jako opatrovník pozůstalosti pouze právo a povinnosti prozatímního správce. Dále je tu § 822 obč. zák., jenž v novém doslovu III. novely k obč. zák. opravňuje dědicovy věřitele již před odevzdáním pozůstalosti vésti exekuci na jednotlivé součástky pozůstalosti, ohledně kterých byla dědici pozůstalostním soudem přenechána volná disposice. Dále lze podle § 75 III. novely k obč. zák. k zajištění pohledávek proti dědici za podmínek § 379 odst. druhý ex. ř. povoliti ve prospěch věřitelů dědice prozatímní opatření ohledně napadeného mu dědického statku již před odevzdáním pozůstalosti. Posléze nelze pominouti mlčením ani ustanovení §§ 1278 až 1283 obč. zák., přiznávající dědici, jenž dědictví již nastoupil neb jež mu aspoň napadlo, právo prodati dědictví. Dotyčná ustanovení jsou jasná v tom směru, že předmětem prodeje není nezcizitelné právo dědické, nýbrž pozůstalé jmění, připadnuvší dědici mocí jeho dědického práva. Z oněch ustanovení občanského zákona plyne nezvratně, že napadlé a dědicem přijaté dědictví přes to, že mu nebylo ještě soudem odevzdáno a že je spravováno cizí osobou, tvoří již součástku majetku dědicova, třeba že tento nemůže s ní ještě zcela volně nakládati a třebaže v prvé řadě má sloužiti k uspokojení věřitelů pozůstalostních, kteří ve smyslu § 812 obč. zák. mohou v zájmu svých nároků žádati dokonce oddělení pozůstalostního jmění od jmění dědicova. Tím jest prokázáno, že předmětem vyjevení podle § 47 ex. ř. jest i napadlé jmění dědické a byl proto obžalovaný povinen v seznamu jmění udati, že mu jako universálnímu dědici připadlo jmění po jeho otci a měl majetek ten uvésti bez ohledu na to, zda z něho vymáhající věřitelé uspokojení dojíti mohou, či nikoli a zda za daných okolností vůbec mohou na majetek ten vésti exekuci. Objektivní skutková podstata zločinu podle §u 199 a) tr. zák. obžalovanému za vinu kladeného je tedy dána.
Pokud však jde o subjektivní skutkovou podstatu jest napadený rozsudek zmatečným podle čís. 5 a 9 písm. a) § 281 tr. ř. Rozsudek zjišťuje, že obžalovaný úmyslně v seznamu jmění a při vyjevovací přísaze u soudu neuvedl majetku připadlého mu z dědického nároku proti pozůstalosti jeho otce Františka V-a. Tím však nedotýká se jádra obhajoby obžalovaného. Obžalovaný hájil se v ten rozum, že před vyplněním seznamu jmění a před složením vyjevovací přísahy byl na poradě u svého švakra, advokáta Dra. Josefa L-а a u otce téhož advokáta Dra Františka L-а, že mu švakr Dr. Josef L. po úřadě se svým otcem sdělil, by se v seznamu jmění o nápadu pozůstalosti nezmiňoval, že se Dra Josefa L-а výslovně ptal, zda má v seznamu pozůstalost uvésti, že týž mu řekl, že ne a že se proto domníval, že je to podle zákona, ježto Dr. L. nahlížel do zákona. Dr. Josef L. a Dr. František L. uvedli jako svědci, že obžalovanému svůj názor vyložili v ten smysl, že o napadlém pozůstalostním jmění není třeba v seznamu činiti zmínky. Rozsudek spokojuje se pouze s tím, že vůči této obhajobě obžalovaného uvádí, že obžalovaný byl si vědom toho, že nárok dědický má, že z pozůstalosti jeho otce připadlo mu značné jmění a že proto byl na radě u svého švakra, jak se má ohledně jmění toho zachovati. Napadený rozsudek nezabývá se však otázkou, zda si obžalovaný přes radu dvou advokátů, svých blízkých příbuzných, byl vědom toho, že jest povinen v seznamu jmění napadlé dědictví uvésti. Zjištění v naznačeném směru jest nepostradatelné, neboť, byl-li obžalovaný skutečně na pochybách o tom, zda má v seznamu jmění, jenž mu byl zaslán, napadlé dědictví uvésti, či nikoliv, byl na pochybách o příslušných ustanoveních občanského zákona a exekučního řádu, a, dali-li mu oni advokáti radu, že tak učiniti nemusí, a nabyl-li v důsledku této rady přesvědčení, že napadlé dědictví do seznamu jmění nepatří, byl obžalovaný v omylu o předpisech práva soukromého, jenž se rovná omylu skutkovému, trestnost jeho podle § 2 písm. e) tr. zák. vylučujícímu. Bylo proto zmateční stížnosti vyhověti a uznati tak, jak se stalo.

Citace:

č. 2573. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 738-742.