NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 956.

Křivého svědectví ve smyslu § 199 písm. a) tr. zák. nedopouští se ten, kdo byl slyšen jako svědek, ač byl objektivně podezřelým z trestného činu, jehož se týkal svědecký výslech.
(Rozh. ze dne 9. října 1922, Kr II 565/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalované Jenovefy H-ové do rozsudku krajského soudu v Olomouci ze dne 21. května 1921, pokud jím byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem podvodu dle §§ 197 i 199 a) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a sprostil obžalovanou z obžaloby pro uvedený čin trestný.
Důvody:
Zmateční stížnost, směřující proti výroku, jímž byla obžalovaná uznána vinnou zločinem podvodu dle §§ 197 a 199 a) tr. zák., jest odůvodněna. Skutkovou povahu uvedeného zločinu spatřuje nalézací soud v tom, že obžalovaná vydala v trestní věci proti Vladimíru P-ovi pro zločin krádeže dne 18. února 1921 před krajským soudem v Olomouci vědomě křivé svědectví. Stížnost brojí proti tomuto názoru s hlediska důvodu zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., uvádějíc, že bylo povinností vyšetřujícího soudce, vyslechnouti Jenovefu H-ovou jako obviněnou nebo ji aspoň poučiti o dobrodiní § 153 tr. ř. I když vyšetřující soudce jest podle § 170 čís. 1 tr. ř. formálně oprávněn, vyslechnouti osobu, z trestného činu podezřelou, nepřísežně jako svědka, musí tato okolnost vzhledem k zásadě, vyslovené v § 202 tr. ř., zůstati i bez jakéhokoliv vlivu na hmotněprávní hodnocení obsahu takovéto výpovědi, zejména také, pokud jde o její případnou trestnost, jakmile měl nebo mohl míti vyšetřující soudce již před výslechem podle stavu věci odůvodněné podezření, že svědek trestný čin, o němž má býti slyšen, buď sám spáchal nebo se ho súčastnil. Takováto osoba nesmí tedy býti slyšena jako svědek, a stalo-li se tak, nesrovnává se to s uvedeným již §em 202 tr. ř., neboť dotyčná osoba přivedena byla do rozporu, buď mluviti pravdu a býti trestána pro trestný čin, který spáchala, neb nemluviti pravdu a býti pak stíhána pro zločin křivého svědectví. Ze spisů jest patrno, že se zde jedná o takový případ. Obžalovaná byla vyšetřujícím soudcem u krajského soudu v Olomouci předvolána a vyslechnuta jako svědkyně na základě trestního oznámení policejního úřadu města Olomouce ze dne 9. února 1921; oznámení to podáno bylo sice jen proti Vladimíru P-ovi pro podezření z krádeže, avšak obsah tohoto oznámení, zejména okolnost, že obžalovaná Jenovefa H-ová ponechala kožich, jí neznámým mladíkem za nápadně nízkou cenu ke koupi nabízený, u sebe a že onomu mladíku slíbila, že se pokusí kožich ten prodati, vrhala zajisté podezření na H-ovou, ne-li z účastenství na krádeži, tedy při nejmenším z koupě podezřelé věci, a bylo by proto bývalo na místě, slyšeti Jenovefu H-ovou nikoliv jako svědkyni, nýbrž jako obviněnou, to tím spíše, že již státní zastupitelství upozorňovalo ve svém návrhu na zahájení přípravného vyšetřování proti Vladimíru P-ovi, aby na zavinění ostatních súčastněných osob byl vzat zřetel. Vyslechl-li přes to vyšetřující soudce stěžovatelku jako svědkyni, ač byla objektivně podezřelou z trestných činů shora uvedených a ač cítila se subjektivně vinnou, neodpovídá její výpověď pojmu svědectví, podléhajícího trestní sankci § 199 a) tr. zák. a nespočívá proto v jednání obžalované skutková povaha zločinu v tomto paragrafu uvedeného.

Citace:

č. 956. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 451-452.