Čís. 11992.
Pro určení příslušnosti říšsko-německého soudu podle tuzemských zákonů ve smyslu vládní vyhlášky čís. 131/1924 sb. z. a n. a § 328 čís. 1 něm. c. ř. s. je rozhodné, zda měl povinný nárok v Německu, aniž záleží na tom, zda povinný podal žalobu k uskutečnění tohoto nároku.
Otázku příslušnosti říšsko-německého soudu podle tuzemských zákonů zkoumá soud povolující exekuci v tuzemsku samostatně, nejsa vázán názorem říšsko-německého soudu. Zameškání roku před říšsko-německým soudem neznamená pro tuzemský soud povolující exekuci doznání příslušnosti říssko-německého soudu podle tuzemských zákonů povinným. Za průkaz této příslušnosti nelze považovati pouhé vlastní všeobecné, skutkově a právnicky nedoložené tvrzení vymáhajícího věřitele v žalobě u říšskoněmeckého soudu, třebaže zůstalo následkem zameškání povinného nepopřené.
Zda povinný má v Německu nárok, který je jměním ve smyslu § 99 j. n., jest posouditi podle říšsko-německého práva potud, pokud tímto právem jest nárok určen. K průkazu nároku však nestačí jen tvrzení vymáhajícího věřitele, nýbrž jest na něm, by prokázal skutkové předpoklady nároku. K tomuto průkazu nestačí potvrzení říšsko-německého soudu, že nárok povinného plynul ze žalobního přednesu, jenž platí za doznaný následkem jeho zameškání.
(Rozh. ze dne 15. října 1932, R I 660/32.)
Soud prvé stolice zamítl návrh na povolení exekuce na základě rozsudku obvodového soudu v Drážďanech. Důvody: Rozsudek říšsko-německý, podle něhož se žádá o exekuci, nelze podle § 328 něm. soud. řádu uznati za vynesený soudem podle zdejších zákonů příslušným, zejména nebylo soudu, který exekuci má povoliti, vykázáno písemně, že mezi stranami bylo ujednáno, že smlouva má býti splněna v Drážďanech (§ 88 I. j. n.). Okolnost, že Dr. S., proti němuž se exekuce navrhuje, měl v době podání žaloby v Drážďanech majetek, se ani netvrdí, tím méně osvědčuje, nebo prokazuje (§ 99 j. n.) a soud věci obtížené podle § 91 zdejší jurisdikční normy tu vůbec nepřichází v úvahu vzhledem ku předmětu sporu. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil, poukázav ke správným důvodům prvého soudu, k nimž dodal: Pokud se stěžovatel odvolává na to, že obvodový soud v Drážďanech byl příslušným, ježto splništěm původní obligace byl podle § 269 něm. obč. zák. Langebrück jakožto bydliště tehdejšího zavázaného dlužníka R-a v době vzniku obligace, a že toto splnišťě platí i pro nynějšího povinného, jenž převzal jako osobní dlužník závazek R-ův, jest poukázati k tomu, že místo splnění obligace určené zákonem — § 269 něm. obč. zák. má podobné ustanovení jako § 905 obč. zák. — nestačí k odůvodnění příslušností soudu, v jehož obvodu jest zákonné splniště, ježto § 88 prvý odstavec j. n. má na mysli výslovnou dohodu o splništi, při čemž musí tato úmluva býti prokázána listinou. Mimo to nesměl se soud exekuci povolující spokojili s tvrzením vymáhající strany, že obvodový soud v Drážďanech byl příslušným jako soud splniště, nýbrž musil míti po ruce listinný průkaz ve smyslu § 88 prvý odstavec j. n., ana tato listina nebyla již ve sporu předložena (čís. 7736 sb. n. s.). Ježto tato listina nebyla k exekuční žádosti připojena, nebylo k tvrzenému důvodu příslušnosti přihlíželi. Ani důvodu příslušnosti podle § 91 j. n. tu není, poněvadž se žalobou nebylo domáháno současně ani zástavního práva ani výmazu zástavního práva a vůbec nejde o žádnou ze žalob uvedených v tomto paragrafu. Co se týče důvodu příslušnosti obvodového soudu v Drážďanech podle § 99 j. n., jest poukázati k tomu, že by byla musila vymáhající strana prokázali, že žalovaný, nynější povinný, měl v době podání žaloby u cizozemského soudu v Německu jmění. V tom ohledu nestačí tvrzení, že žalovaný má proti nynějšímu vlastníku označeného pozemku nárok na sproštění ze závazku z důvodu zhodnocení pohledávky vymáhající strany, po případě na placení příspěvku, neboť tento nárok nebyl v době podání žaloby na zjištění povinnosti žalovaného ke zhodnocení pohledávky vymáhající strany ještě existentní, ježto v této době nebylo ještě jisto, zda bude žalovaný uznán povinným k zhodnocení a bude-li míti nárok postižní proti nynějšímu vlastníku nemovitostí. Nelze proto říci, že žalovaný měl v době podání žaloby v Německu jmění, an nárok, jeho udánlivé jmění v Německu tvořící, byl co do vzniku závislým na výsledku sporu o této žalobě. Názor stěžovatelův, že se obvodový soud v Drážďanech stal příslušným tím, že žalovaný nepříslušnost tohoto soudu ve sporu nenamítl, byl by správný jen, kdyby se žalovaný byl pustil do jednání o věci hlavní, aniž namítl nepříslušnost (§ 104 třetí odstavec, j. n.), není ale správným v tomto případě, kde se žalovaný do jednání o hlavní věci nepustil a byl odsouzen rozsudkem pro zmeškání.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Nezáleží na tom, zda nárok žalobkyně nebyl závislý na podání žaloby. Pro určení příslušnosti německého soudu podle tuzemských zákonů ve smyslu vládní vyhlášky čís. 131/24 a § 328 čís. 1 něm. c. ř. s. je rozhodné, zda měl povinný nárok v Německu, jímž bylo založeno sudiště majetku podle tuzemského práva, t. j. podle § 99 j. n. Při tom by nezáleželo na tom, zda povinný podal žalobu k uskutečnění tohoto nároku. Ale mylný je názor stěžovatelky, že nárok zakládající podle jejího názoru sudiště majetku platí za doznaný i pro posouzení otázky příslušnosti zdejším soudem podle tuzemského práva proto, že povinný nepopřel tvrzení vymáhající věřitelky (žalobkyně) v její žalobě o zhodnocení hypotéky u německého soudu, jímž odůvodňovala příslušnost německého soudu sudištěm majetku. Otázku příslušnosti německého soudu podle tuzemských zákonů zkoumá soud povolující exekuci v tuzemsku samostatně a není vázán názorem německého soudu. Zameškáni roku před německým soudem neznamená pro tuzemský soud exekuci povolující doznání příslušnosti německého soudu podle tuzemských zákonů povinným. Vymáhající věřitel jest podle §§ 55 a 82 třetí odstavec ex. ř. povinen prokázati podmínky pro povolení exekuce na základě cizozemského exekučního titulu, tedy i příslušnost cizozemského soudu podle tuzemských zákonů. Za průkaz této příslušnosti nelze však považovati pouhé vlastní všeobecné, skutkově a právnicky nedoložené tvrzení vymáhajícího věřitele v žalobě u cizozemského soudu, třeba zůstalo ve sporu v Německu následkem zameškání povinného nepopřeno. Domněnka, že tvrzení žaloby při zameškání žalovaného platí za pravdivé, účinkuje jen pro spor před německým soudem, ale neváže soud exekuci povolující v tuzemsku. Proto bylo na vymáhající věřitelce, by jinak prokázala, že jsou tu podmínky příslušnosti německého soudu. Zda povinný má nárok na náhradu, který je jměním ve smyslu § 99 j. n., jest posouditi podle německého práva potud, pokud tímto právem jest nárok určen, ale k průkazu nároku toho nestačí pouhé tvrzení vymáhajícího věřitele, nýbrž jest na něm, by prokázal skutkové předpoklady nároku, tedy zejména, že nemovitosti nabyla třetí osoba, a, proč je postihem zavázána povinnému k náhradě podle německého práva. Vymáhající věřitelka neprokázala však příslušnost německých soudů podle tuzemských zákonů takovým výkazem. Potvrzení německého soudu, že nárok povinného plynul ze žalobního přednesu, jenž platí za doznaný následkem jeho zameškání, nemůže ještě nahraditi pro zdejší soud, jenž existenci nároku zkoumá samostatně, průkaz skutečností onen nárok odůvodňujících, totiž, že podle německého práva nabytí nemovitosti od povinného stalo se za takových podmínek, že onen nabyvatel povinnému ručí postihem pro jeho závazek na zhodnocení hypotéky.