NPD documents search: Váž. tr., 7 (1925)

Čís. 1861.

Ochrana republiky (zákon ze dne 19. března 1923, čís. 50. sb. z. a n.).
Za »hrubě zneuctívající« (§11 čís. 1 zákona) dlužno pokládati každý projev, který se může dotknouti obecné vážnosti presidentovy. Spadá sem výtka, že president vyvolává nepřátelský postup proti katolickému obyvatelstvu.
(Rozh. ze dne 14. ledna 1925, Zm II 466/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského soudu v Opavě ze dne 7. července 1924, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 11 čís. 2 zákona ze dne 19. března 1923, čís. 50 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost, provádějíc jediný uplatňovaný zmatek dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř., dovozuje, že ve výrocích obžalovaného, pronesených 22. března 1924 na veřejné schůzi v Š. a vytržených prý ze souvislosti (»že není Masaryk nic proti Bismarkovi«, »že Bismark byl jinačí chlap než Masaryk« a »že Bismark v Německu utiskoval katolíky«), nelze shledávati hrubě zneuctívajícího projevu ve smyslu §u 11 zákona na ochranu republiky, poněvadž stěžovatel svými slovy (kteráž prý mohou býti správně posuzována jen v souvislosti s celou řečí), pouze kritisovati výrok pana presidenta, »že katolíci dostanou jen ta práva, která si vybojují«, srovnávaje jej s postupem Bismarkovým proti katolíkům v Německu. Zmateční stížnost připouští, že výklad obžalovaného byl nemístným, ale má za to, že nepřekročil meze přípustné kritiky, dovolené podle §u 117 ústavní listiny. Za hrubě zneuctívající projev podle §u 11 lze prý pokládati jen opravdu hrubá porušení úcty a vážnosti k presidentovi republiky, za jaká pokládá důvodová zpráva na př. nadávky a pošklebky, uváží-li se prý, že v druhém odstavci §u 11 se klade takový projev, byl-li pronesen veřejně, dokonce na roveň tělesnému ztýrání hlavy státu. Avšak zmateční stížnost není odůvodněna. Pokud věcně provádí výtku neúplnosti rozsudku v tom směru, že nalézací soud, zjišťuje smysl závadného výroku, vytrhl jednotlivé věty ze souvislosti a nepřihlížel k obsahu celé řeči obžalovaného, jest tato výtka zřejmě lichou, uváží-li se, že první soud uvádí na základě četných svědeckých vvpovědí účastníků schůze celý myšlenkový postup řeči stěžovatelovy, a přihlížeje k celému jejímu obsahu dospívá k náležitě odůvodněnému přesvědčení, že obžalovaný svou řečí a zejména výroky ve stížnosti uvedenými, jimiž svou řeč proti presidentovi republiky vyvrcholil, vědomě insinuoval hlavě státu represální postup proti katolíkům, jakého užil Bismark jako politického prostředku v t. zv. kulturním boji t. zv. májovými zákony. Z tohoto formálně bezvadného zjištění smyslu řeči obžalovaného dlužno vycházeti při právním přezkoumání věci (§ 288 čís. 3 tr. ř.). Poněvadž ustanovení §u 11 zákona na ochranu republiky chrání nejen osobní čest presidenta republiky, nýbrž zvláště a především obecnou vážnost, které požívá jako hlava státu, dlužno pokládati za hrubě zneuctívající projev každý, který se může dotknouti presidentovy obecné vážnosti; dle toho spadají pod trestní sankci §u 11 nejen urážlivé posuňky a nadávky, jak pouze příkladmo uvádí důvodová zpráva, nýbrž všecky projevy dotýkající se nepříznivě obecného vědomí vážnosti a úcty k presidentu republiky. Proti tomuto výkladu nemluví ustanovení čís. 2 §u 11 cit. zák., poněvadž tělesné ztýrání, které se v něm uvádí vedle veřejné urážky, kvalifikované podle čís. 1, je totožné se zlým nakládáním a jako urážka skutkem spadá již o sobě pod pojem hrubě zneuctívajícího projevu. V tomto případě, jak soud zjišťuje, vytýkal obžalovaný presidentovi republiky veřejně a proti pravdě, že vyvolává nepřátelský postup proti katolickému obyvatelstvu, a tím ho hrubě urazil, vině ho ze stranického jednání, líče ho nepravdivě jako bojovného činitele, pracujícího na úkor určité skupiny obyvatelstva ve státě; stavě pak domele (dle náhledu obžalovaného) »malého« Masaryka proti »velkému« Bismarkovi, uváděl ho mimo to veřejně ve veřejný posměch slovy, že Bismark ničeho nedokázal proti katolíkům, a že Masaryk, »který nic není proti Bismarkovi«, také nic nedokáže. Projev obžalovaného, jak zřejmo, daleko překročil meze přípustné kritiky, hrubě se dotkl obecné vážnosti presidentovy a veřejně ho sesměšnil jako hlavu státu. Objektivní skutková podstata prvého odstavce čís 1 §u 11 jest tudíž nepochybně splněna; poněvadž pak rozsudek zjišťuje bezvadně i úmysl obžalovaného, ublížiti cti presidentově a uvésti ho ve veřejný posměch, odpovídá odsuzující rozsudek zjištěnému stavu věci i správnému výkladu zákona.

Citace:

č. 1861. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 47-48.