NPD documents search: Váž. civ., 18 (1936)

Čís. 15040.

I. Otázku nároku na penziu pomocných zamestnancov čsl. štátnych dráh, ktorých služebný pomer bol podľa § 135 vl. nar. 15/1927 Sb. z. a n. zmenený v pomer zriadenecký, treba posudzovať podľa § 7 odst. 1 stanov penzijného fondu čsl. štátnych dráh a nie podľa § 7 odst. 3 týchto stanov.1 — Čís. 15040 —
II. Právny pojem definitívnej služby nie je vo vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n. vyjadrený, ale vysvitá z §§ 2, 114, 121 a 123 služebného poriadku; podstatným znakom definitívneho služebného pomeru je, že ho nemožno rozviazať výpoveďou. Keďže je služebný pomer zamestnancov § 135 vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n. takto upravený, je po práve definitívny bez ohľadu na to, akú službu taký zamestnanec skutočne koná, ako sa mu vymeruje a vypláca služebný plat, ako sa vymeruje penzijná základna a aké sú iné jeho služebné pomery.
(Rozh. z 12. marca 1936, Rv III 672/35.)
Žalobník nastúpil v apríli roku 1917 ako robotník u štátnych dráh a od 1. apríla 1923 bol i členom penzijného fondu československých št. dráh. Dňom 1. novembra 1930 bola prevedená zmena jeho služebného pomeru podľa § 135 vl. nar. č. 15/1927 Sb. z. a n. a žalobník stal sa stálym železničným zamestnancom. Výmerom riaditeľstva štátnych železníc v B. zo dňa 2. novembra 1933 bol žalobník podľa § 116 odst. 1 a) služebného poriadku v dôsledku poklesu práce železnice daný do výslužby s tým, že nemá nároku na penziu z dôvodu § 7 odst. 3 penzijných stanov. Žalobník podal proti tomuto výmeru opravný prostriedok, ktorému ministerstvo železníc nevyhovelo. Žalobník domáhal sa žalobou na žalovanom čsl. štáte platenia penzie v sume 658 Kč 35 h mesačne od 1. decembra 1933, na ktorú ako definitívny železničný zamestnanec má nárok. Všetky tri súdy žalobe vyhovely. Najvyšší súd z týchto dôvodov:
Základní právní otázku této rozepře, zda nárok železničních pomocných zaměstnanců, postavených na roveň zřízencům státních drah (§ 135 vl. n. 15/27) jest posuzovati podle 1. či 3. odst. § 7 stanov pensijního fondu státních drah, vyřešil nejvyšší soud již v rozhodnutí Sb. n. s. čís. 13895 a neshledává příčiny, aby se od tohoto rozhodnutí odchýlil.
Je pravda — jak dovozuje dovolací žádost žalovaného státu —, že pomocní zaměstnanci ve služebním poměru, přeměněném podle § 135 vl. n. č. 15/27 Sb. z. a n. na poměr definitivních zřízenců státních drah, nejsou ve všem rovni definitivním zřízencům, protože zůstanou nadále na místech systemisovaných pro pomocné zaměstnance a nepřestoupí na systemisovaná místa pro definitivní zřízence, leč tento rozdíl týče se jen skutečného konání činné služby, nemá však vlivu na právní ráz jejich nového služebního poměru. Vždyť otázka, je-li služební poměr definitivní či nic, je otázkou právní úpravy konané služby a ta v § 135 vl. n. č. 15/27 Sb. z. a n. je provedena odchylně od zásad prvé části tohoto vlád. nařízení, že zaměstnanec se ustanovuje jen na určité systemisované místo.
Právní pojem služby definitivní není vyjádřen ve vl. nař. č. 15/27 Sb. z. a n., vysvítá však v §§ 2, 114, 121 a 123 služ. řádu a je ten, že služební poměr definitivní nelze rozvázati výpovědí. Je-li služební poměr zaměstnanců § 135 vl. nař. takto upraven, pak je po právu definitivním bez ohledu na to, jakou službu takový zaměstnanec skutečně — Čís. 15040 —
koná, jak se mu vyměřuje a vyplácí služební plat, jak se vyměřuje pensijní základna a jaké jsou jiné jeho služební poměry. Proto nelze činiti rozdíl mezi definitivními zaměstnanci ve vlastním slova smyslu a jinými zaměstnanci definitivními, jak neprávem má za to dovolací žádost.
K dalším vývodům dovolání třeba předem vytknouti, že otázku vzniku nároku na výslužné a zaopatřovací platy nelze rozhodovati úvahou, zda pense je věcí poměru služebního či poměrů platových, jak tomu chce dovolací žádost, nýbrž jedině podle obsahu positivních předpisů o tom platných a těmi jsou pro tento spor vlád. nařízení č. 15/27 Sb. z. a n., stanovy pens. fondu státních drah, kterých se toto nařízení dovolává (§ 136) a služební řád železnic, jenž je základem celé služby železničních zaměstnanců.
Díl IV. části druhé vl. nař. č. 15/27 Sb. z. a n., který utvořil novou skupinu pomocných zaměstnanců v definitivním služebním poměru (§ 135), je také provedením předpisu § 210 plat. zák. č. 103/26 Sb. z. a n. právě tak, jako celé vlád. nař. č. 15/27 Sb. z. a n. je provedením tohoto předpisu (odst. 1), že platové a služební poměry jiných státních zaměstnanců než těch, které přímo upravil platový zákon, upraví vláda nařízením podle zásad, na nichž je vybudován tento zákon a to zaměstnanců ve státních nebo státem spravovaných podnicích se zřetelem ke zvláštním poměrům a potřebám těchto podniků.
Právě proto, že úprava byla provedena pro různé druhy státních služeb osobitně, nelze k určení práv a povinností skupiny jedné sahati k předpisům pro skupinu jinou a proto také jednotlivé otázky služebního poměru železničních zaměstnanců nelze řešiti podle úpravy pomocných zaměstnanců v jiných státních službách, tak zejména nelze bráti rozhodující zřetel v tomto sporu k předpisům o služebních a platových poměrech zřízenců podle vl. nař. č. 114/26 Sb. z. a n.
S ohledem na vývody dovolací žádosti třeba tu přece k jejím poukazům na obdobu tohoto nařízení (č. 114/26) s vlád. nař. č. 15/27 Sb. z. a n. v otázce zde souzené — pensijní nárok —, nehledí-li se ovšem na změnu dosavadního soukromoprávního služebního poměru ve veřejnoprávní (§ 48 tohoto nař. č. 114/26 Sb. z. a n.), poznamenati, že odchylná práva v pensijních poměrech zde nově utvořené skupiny zaměstnanců (§§ 48—50 vl. nař. č. 116/26 Sb. z. a n.), obdobné § 135 vl. nař. č. 15/27 Sb. z. a n. od pensijních poměrů zřízenců pragmatikálních, mají svůj důvod v tom, že nároky nové skupiny (§ 48) na zaopatřovací platy — nikoli výslužné — jsou plně upraveny již positivními předpisy tohoto vlád. nař. č. 114/26 Sb. z. a n. a stejně se skupinou zřízenců v soukromoprávním poměru s vyloučením ovšem § 34, který se týče jen zaměstnanců vypověditelných (§§ 31, 50), takže zaopatřovací nároky těchto zaměstnanců mají plný a jediný základ v tomto nařízení (č. 114/26) a tím je úprava jejich zaopatřovacích platů zcela uzavřena.
Tomu však není tak s výslužným železničních pomocných zaměstnanců podle vl. nař. č. 15/27 Sb. z. a n., neboť tu vlastní podrobná úprava odpočivných a zaopatřovacích platů předpisy tohoto nařízení vyčerpána není, neboť základ jich obsahuje § 118 služ. řádu a stanovy pensijního fondu státních drah (§ 126 vl. nař. čís. 15/27 Sb. z. a n.) a předpisy § 126 až 132 vlád. nař. jsou jen doplňky jich. Podle těchto předpisů je základ nároků železničních pomocných zaměstnanců v podrobnostech určen předpisy stanov pensijního fondu a protože v těchto předpisech chybí přímé opatření pro nově utvořenou skupinu nevypověditelných zaměstnanců pomocné železniční služby (§ 135 vl. nař.), nezbývá než přidržeti se základního rozvrhu všeho železničního personálu podle § 2 služ. řádu ve tři hlavní skupiny — definitivní, provisorní, zaměstnance přijaté na zvláštní služební smlouvu —, jehož se přidržuje § 1 vl. nař. čís. 15/27 Sb. z. a n. a jejž také zřejmě sleduje § 7 stanov pens. fondu, neboť ten je založen na rozdílu právního postavení těchto tří hlavních skupin, a podle toho nutno výslužné nároky nové skupiny železničních zaměstnanců (§ 135 vl. nař.) zatříditi do některé ze skupin zaměstnanců, jak je uvádí § 7 stanov pens. fondu, nikoli podle vnějšího označení »pomocní zaměstnanci«, jímž by ovšem spadali pod odst. 3 § 7, nýbrž podle právního rázu jejich služebního poměru a poněvadž tím patří tato nová skupina pojmově mezi zaměstnance definitivní (§ 2 čís. 1 služ. řádu), do skupiny těchto a tím pak také pod 1. odst. § 7 pens. stanov.
Z § 129 vl. nař. čís. 15/27 Sb. z. a n. nelze pro opačný názor dovoditi nic, protože předpis tento je ve sporné otázce v obsahové souvislosti s předchozím § 128, který je z pensijní úpravy zaměstnanců § 135 právě proto vyloučen, že se týče zaměstnanců vypověditelných, jakými nová skupina § 135 vl. nař. čís. 15/27 Sb. z. a n. již není.

Srovnaj: Sb. n. s. č. 13895.

Citace:

č. 15040. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 319-322.