NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 1

Čís. 3388.

Projednává-li se případ ze Slovenska (Podkarpatské Rusi) před zemským civilním soudem v Praze dle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., platí pro řízení civilní soudní řád ze dne 1. srpna 1895, čís. 113 ř. zák., v otázkách hmotněprávních pak právo, platné na Slovensku (Podkarpatské Rusi).
Dle §u 271 c. ř. s. nelze se dotazovati ministerstva spravedlnosti o sdělení práva platného na Slovensku.
Místo zákona, na nějž se odvolává § 92 ústavní listiny, nastupuje na Slovensku soudní praxe, ovšem pouze do dne, kdy vešla ústavní listina v platnost.
Na státu nelze se domáhati náhrady, byl-li za bolševického vpádu na Slovensku roku 1919 eskortě vyrván srotivším se davem člověk a utracen.
(Rozh. ze dne 15. ledna 1924, Rv I 1244/23.)
V době bolševického vpádu na Slovensko byl dopravován Henrik B. četnickou eskortou z Báňské Bystřice do Čech. Na nádraží v D. na Slovensku byl B. srotivším se vojskem a davem eskortě vyrván a oběšen. Žaloba pozůstalých děti na Československý erár o náhradu škody, zadaná na zemském soudě v Praze byla zamítnuta soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Žaloba domáhá se náhrady škody, vzešlé žalobcům z toho skutku, že otec jejich Henrik B., když, byv dne 7. června 1919 zatčen, transportován byl po dráze četnickou a vojenskou eskortou z Báňské Bystřice na Slovensku do Terezína v Čechách, byl dne 8. června 1919 na slovenské stanici D. prý na žádost lidu vojáky z vozu vyvlečen a oběšen, ježto se rozšířila — dle žaloby nepravá prý — pověst, že byl maďarským bolševickým špehounem. Stát prý je povinen náhradou škody, protože eskorta, jež měla В-a chrániti, dopustila, aby byl bezdůvodně utracen, nese tedy vinu na jeho usmrcení. Již toto udání žaloby samé stačí úplně, by žaloba byla na základě něho zamítnuta, i netřeba tedy hleděti k tomu, že nižší stolice zjistily, co žalovaná strana tvrdila, že В. byl vojáky a davem eskortě vyrván a odpor vůči davu tomu na jeho záchranu projevený pohrůžkou zastřelením zlomen, nebo-li že se v to vmísila vyšší moc, čemuž dovolání odpor se spisy a neúplnost řízení vytýká. Ač se případ sběhl na Slovensku, připadla věc zemskému soudu v Praze dle zákona ze dne 2. listopadu 1918, čís. 4 sb. z. a n., i nemůže býti sporu o tom, že pro řízení platí civilní soudní řád platný pro území, v kterém má sídlo příslušný soud, před nímž se věc sporná projednává, tedy civilní soudní řád platný pro historické země české, naproti tomu že věc samu řešiti jest podle hmotného práva onoho území, kde se případ sběhl, tedy dle občanského práva platného na Slovensku. Jak může prvý soud míti za to, že říditi se jest dle občanského práva platného pro stranu žalobcovu dle sídla jejího, za toto právo pak pokládati občanské právo historických zemí a vylučovati tudíž užití »maďarského«, t. j. slovenského práva a opírati se při tom o § 4 obč. zák., nelze nijak chápati. Co touto citací §u 4 mělo býti řečeno, nemožno se ani z daleka domysliti, když předpis ten jedná o činech státního občana čsl. v cizině a poukazem na další ustanovení též o činech cizince v území Čsl., a když historické země české a Slovensko nejsou si navzájem cizinou, nýbrž jediným společným státem. Norma, z které tu vycházeti sluší, jest pouze a jedině zákon ze dne 28. října 1918, čís. 11 sb. z. a n., kterým Národní výbor prohlásil zřízení samostatného státu Československého a který stanoví, že dosavadní zákony a nařízení zůstávají v platnosti, tedy, poněvadž v historických zemích českých byly jiné a na Slovensku také jiné, zůstávají v platnosti v historických zemích ty, které tam posud platily, bývalé rakouské, a na Slovensku ty, které zase tam platily, bývalé uherské. Tím jest otázka jasně a přesně vyřízena. Kdyby toho nebylo, slušelo by odvolati se na § 7 obč. zák., t. j. na přirozenost věci, která tohoto řešení nutně vyžaduje. Ale právě proto, že nejde o cizozemsko a cizozemské právo, nedopadá tu ani § 271 c. ř. s. a právem dovolání vytýká, že nebylo správno, když odvolací soud dle tohoto §u ministerstvo spravedlnosti o sdělení práva platného na Slovensku dožádal, neboť nelze to dobře zdůvodniti ani tím, že Slovensko před převratem bylo cizozemskem nebo, by se mluvilo výrazem §u 271 c. ř. s., částí »jiného státního území« (čl. XXIX. úv. zák. k с. ř. s.). Bylo to sice pro nižší stolice spojeno s obtížemi, obeznámiti se se slovenským právem, ale nebylo to nemožno a přijímati právní poučení od ministerstva ať spravedlnosti ať unifikačního nebylo na místě již proto, že tu jde v jisté míře o poučení ve věci vlastní, ježto žalován je Čsl. stát a ministerstva ta jsou částí jeho vlády. Zejména však neměl poučení užiti, pokud opouštějíc půdu pouhého zjištění stavu a obsahu soudní praxe, zabíhá až do právních vývodů, neboť to není ani §em 271 c. ř. s. odůvodněno. Co se týče hmotněprávní otázky ve věci samé, zřejmo z děje svrchu vylíčeného, že žaloba svádí škodu na nezákonný výkon veřejné moci, t. j. že eskorta, dopravující В-a, nesplnila své povinnosti, proti útoku ho ochrániti. Co se týče ručení státu v takovém případě, liší se právo historických zemí značně od práva slovenského. V historických zemích již před vydáním ústavní listiny platila v praxi a také, ačkoli tu ne bez odporu, i v nauce zásada, že stát ručí za nezákonný výkon veřejné moci jen v tom případě, že mu zákon ručení to pro ten který případ jmenovitě ukládá. Takové případy jsou a nalézají se seznamenány v literatuře, ale projednávaný případ mezi ně nenáleží. Ústavní listina tuto zásadu převzala, stanovivši v §u 92 výslovně, že zákon určuje, pokud stát ručí za škodu způsobenou nezákonným výkonem moci veřejné. V tom je ovšem obsažen nejen zákonodárcův slib budoucí zákonné úpravy této otázky, nýbrž i odkaz na zvláštní zákonné normy ručení státu pro ty které jednotlivé případy již stanovící, ale právě proto plyne z toho nepopíratelně, že ručení státu za škodu tohoto druhu nenastává, není-li zákona, jenž by mu její náhradu ukládal. § 92 ústavní listiny platí ovšem také pro Slovensko a tu dovolání vytýká odvolacímu soudu, že předpisu toho užívá, ačkoli ústavní listiny a s ní i tento předpis vešel v platnost teprv dne 6. března 1920 (čl. VIII. úv. zák.), kdežto případ stal se již v červnu 1919, kdy onoho předpisu ještě nebylo. Co se týče historických zemí, byla by otázka lhostejná proto, že předpis potvrdil jen dosavadní právo, t. j. výklad, jakého se mu v praxi i v panující nauce dostalo, a jest tedy v tomto smyslu zákonným výkladem posavadního práva, jenž dle §u 8 obč. zák. na všecky posud nerozřešené případy použit býti musí. Co však se týče Slovenska, jež nemá práva kodifikovaného, nastupuje místo zákona soudní praxe, t. j. normy ustálené právotvornou činností soudů. Obsahuje-li však, jak shora řečeno, § 92 úst. list. jednak odkaz na dané již zvláštní zákony, otázku upravující, jednak slib další budoucí zákonné její úpravy, je, když platí i pro Slovensko, zřejmo, že den, kdy ústavní listina a s ní tento § vstoupily v působnost, t. j. 6. březen 1920, jest dnem rozhodným, tvořícím rozmezí v ten způsob, že platí sice v otázce právo soudní praxí až do toho dne vytvořené, že však od toho dne soudní praxe žádné další právo v ní už vytvářeti nemůže, nýbrž ve všech případech nezákonného výkonu veřejné moci, lišících se podstatně od případů, pro něž praxe povinnost státu k náhradě už stanovila, dlužno vyčkati slíbené budoucí zákonné úpravy. Tento zákaz další právotvorné činnosti soudní praxe najisto obsažen je v kategorickém výroku ústavní listiny: »Pokud stát ručí .... určuje zákon,« kterýž výrok platí od rozhodného dne 6. března 1920 i pro Slovensko. Jinak by také nastala anomalie mezi obojím právem: v historických zemích zůstal by platným posavadní stav až do budoucí očekávané zákonné úpravy, na Slovensku však mohla by praxe tvořiti právo dál, rozšiřovati ručení státu neomezeně a předbíhati tak budoucímu zákonu, kdežto zákonodárce přijímá sice dosavadní právní stav, na dál však vyhražuje úpravu sám sobě. Stav dosavadního slovenského práva soudní praxí vytvořeného, jest tento: Poštovní erár ručí za škodu způsobenou tím, že manžel poštmistrové sumu peněžitou v poštovním úřadě mu k úřednímu jednání (na poukázku) odevzdanou zpronevěřil (Kurie 21. února 1900, Grill II., 1342). Stát zodpovídá za škodu, způsobil-li četník z nepozornosti, zjištěné příslušným četnickým soudem, někomu ublížení na těle výstřelem z pušky (Kurie 22. listopadu 1906, Grill XII., 1143), předpokládaje, že se to stalo ve službě (Kurie 18. října 1911, Grill XVIII., 411), u výkonu povolání (Kurie 21. dubna 1911, Grill XVIII., 412), ne tedy, stalo-li se to mimo službu, na př. když v hospodě při rozhovoru demonstroval četník nabytý revolver, což je zakázáno. Stát povinen je odškodným vdově a dětem toho, koho četník usmrtil, použiv proti předpisu zbraně, když zavinění četníka trestním soudem zjištěno (Kurie 18. září 1908, Grill XVI., str. 375). Vojenský erár ručí za škodu způsobenou vojenskou pohotovostí použitím zbraně proti předpisu (Kurie 19. května 1909, Gottl, sbírka decisií čís. 150). Stát ručí za škodu způsobenou zaviněním orgánu konsulátního při výkonu jeho úřadu na př. defraudaci při inventuře pozůstalosti (Kurie 17. prosince 1912, Sbírka decisií soukromoprávních VII., 22). Stát ručí za škodu, kterou jeho zaměstnanci vinou svou při výkonu svého úřadu nebo služby způsobili, ač-li škodu pravidelným opravným prostředkem nebylo lze odvrátiti a jestli poškozený od provinilého orgánu státního pro jeho nemajetnost náhradu obdržeti nemůže, na př. lodivod státní vjel z neopatrnosti do soukromé lodě (rozh. soudní tabule v Budapešti ze dne 30. října 1917, sbírka decisií soukromopr. XII., 29). Stát ručí za škodu, kterou způsobil domobranecký četař ve službě bezprávným činem (smrtelné bodnutí), pro který byl vojenským soudem odsouzen (Kurie 4. prosince 1917, sbírka dec. XII., 73). Z této soudní praxe odvoditi lze právní pravidlo, že stát ručí za jistých případných dalších předpokladů za škodu vzniklou nezákonným výkonem veřejné moci jen pod tou neúchylnou podmínkou, že způsobena byla zaviněním jeho orgánu při výkonu služby neb úřadu, avšak i tak lze pravidlo to odvoditi toliko pro doby normá1ní, t. j. pro případnosti, jež se již za normálních poměrů přiházejí a tudíž pravidlům normálního práva podléhají. Tato poslednější podmínka však nedopadá, neboť případ se stal za bouřlivých dob maďarského bolševického vpádu, tedy za doby válečné, v okolnostech mimořádných, kdy normální řád věcí jest vyšinut z kolejí a rozvrácen, takže nelze jej ani moci státní bezpečně ovládati a měřítko tedy, kdy a pokud lze státu ručení za komisivní neb omisivní excess jeho orgánů ukládati, jest zcela jiné. Antecedence pro tento případ v soudní praxi tedy není, není tudíž obyčejové právní normy, jež by pro případ ten stát k náhradě škody zavazovala, avšak normu takovou nově vytvořiti brání, jak vyloženo v §u 92 úst. list. Netřeba tedy rozbírati, zda eskorta zanedbala povinnou ochranu Henrika В-a a zavinila tak jeho utracení a jsou proto tvrzený rozpor se spisy a vytýkaná neúplnost řízení k otázce zavinění se vztahující bezpředmětny. K vůli úplnosti doložiti dlužno, že slovenské právo nemá zákona podobného zákonu ze dne 18. srpna 1918, čís. 317 ř. zák., dle něhož jest stát povinen náhradou škody, byla-li v »nynější« válce příslušníkem ozbrojené moci usmrcena civilní osoba (§ 1 odst. 1), ač-li bylo usmrcení s výkonem služební moci ve spojení (týž § písm. e), že však i tento zákon vztahuje se jen na válku světovou (arg. slovo »nynější«), nikoli na válku československo-maďarskou z r. 1919, a konečně že jest zákon ze dne 18. března 1920, čís. 187 sb. z. a n., jenž platí i pro Slovensko (§ 6) a stanoví, že stát může tomu, kdo utrpěl škodu při výtržnostech, poskytnouti dobrovolný příspěvek k náhradě škody, že tedy zde jest učiněno opatření proti tvrdosti právního stavu, pokud právní nárok na náhradu uznán není, čímž doložena jest zároveň správnost právního stanoviska shora zaujatého.

Citace:

č. 3388. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 66-70.