Čís. 1906.
Zásada § 53, odstavec třetí, vyrovnacího řádu netýká se pohledávky
útratové, jež vzešla samostatným vedením rozepře o pohledávku, podrobenou vyrovnávacímu řízení.
(Rozh. ze dne 10. října 1922, Rv I 1103/22.)
Žalovanému Josefu F-ovi příslušela proti žalobci Karlu L-ovi pohledávka trhové ceny 1059 K 50 h za prodané zboží; žalovaný přihlásil tuto
pohledávku 11. dubna 1921 v řízení vyrovnávacím a toto bylo 27. června
1921 skončeno. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. února 1922,
Rv I 964/21 č. sb. 1521, byla pravost pohledávky této, vzešlé nynějšímu
žalovanému Josefu F-ovi proti nynějšímu žalobci již před zahájením vyrovnávacího řízení zjištěna a zároveň byly Josefu F-ovi tímto rozsudkem
přisouzeny proti nynějšímu žalobci Karlu L-ovi náklady rozepře, jež zahájena byla 9. března 1921, tedy po zahájení vyrovnávacího řízení, a
právoplatně skončena byla po skončení vyrovnávacího řízení. Pro náklady tyto, činící 1010 Kč 15 h, vedl Josef F. exekuci, jejíhož zrušení domáhal se Karel L. žalobou dle § 35 ex. ř., tvrdě, že vymáhaný závazek
není po právu. Žaloba byla zamítnuta soudy všech tří stolic,
Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Vyrovnávacím řízením nebyl nárok Josefa F-a vůči nynějšímu žalobci
na zaplacení procesních útrat 1010 K 15 h dotčen, neboť je to sice vedlejší
závazek kapitálové pohledávky 1059 K 50 h, ale vzešel teprve rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 28. února 1922, tedy po zahájení a skončení vyrovnávacího řízení, pročež není vedlejším závazkem ve smyslu prvého
odstavce § 24 vyrovnacího řádu, dle něhož vedlejší závazky, vzešlé
až do zahájení vyrovnávacího řízení, jsou v témž pořadí s pohledávkou
hlavní. Ze čtvrtého odstavce § 10 vyr. ř. plyne, že pohledávky, jež vzešly
teprve za řízení vyrovnávacího, jsou tímto řízením nedotčeny; to musí
platiti tím spíše o pohledávce, která vzešla až po skončení vyrovnávacího řízení, a jest nerozhodno, zdali to jest pohledávka, zakládající se na
právním důvodu hmotného práva, či zda je to pohledávka útratová, zakládající se na ustanovení §§ 41 a 50 c. ř. s. Vyrovnávací řád ani jiný
zákon neobsahuje totiž ustanovení, že by taková útratová pohledávka úplně nebo částečně pominula, když hlavní pohledávka, jejímž soudním
vymáháním ona útratová pohledávka vzešla, byla předmětem vyrovnání
v řízení vyrovnávacím. Ustanovení prvého odstavce § 53 vyr. ř., dle
něhož dlužník sproštěn je závazku, věřitelům dodatečně nahraditi úbytek,
jejž vyrovnáním utrpěli, nevztahuje se na ni, poněvadž nebyla předmětem řízení vyrovnávacího. Dle pátého odstavce § 53 vyr. ř. ovšem pohledávky, uvedené v prvém odstavci § 27 vyr. ř., nemohou po vyrovnání
již býti uplatňovány, ale tento prvý odstavec § 27 týká se jen úroků, od
zahájení řízení vyrovnávacího z osobních pohledávek, jakož i útrat, jež
vzešly jednotlivým věřitelům z jejich účasti na řízení vyrovnávacím, tedy
nikoliv útrat, jež vzešly vedením sporu; obdoby pátého odstavce § 53
vyr. ř. dle § 7 obč. zák. nelze zde užíti, poněvadž nejde o případ podobný,
nýbrž podstatně různý. Důvodem tohoto pátého odstavce § 53 totiž jest
úvaha zákonodárcova, že vyloučením vedlejších závazků, naznačených
v prvém odstavci § 27 vyr. ř., z uplatňování po uzavření narovnání nenastává věcný, nýbrž vlastně jen účetnický přesun nároku věřitelova,
poněvadž procentní kvota věřitelů při vyrovnání by se zmenšila o tolik,
mnoho-li by bylo třeba, by i tyto vedlejší závazky byly kryty, a zákonodárce nechtěl připustiti, aby věřitel mohl po ukončeném vyrovnacím řízení ještě na dlužníkovi, jemuž se dostalo výhody vyrovnání v příčině
všech jeho dluhů, jež byly předmětem vyrovnávacího řízení, vymáhati
nepatrné pohledávky, tvořící jen mizivou část celku, to tím méně, ježto
i podle zásad poctivého obchodování dlužno míti za to, že věřitel jest
odbyt kvotou jemu přislíbenou. Totéž platí dle pátého odstavce § 156
konk. řádu v příčině řízení konkursního. Na pohledávky útratové, vzešlé
samostatným vedením sporu před soudem procesním, nelze rozšiřovati
tuto zásadu, týkající se pouze úroků, běžících z pohledávky od zahájení
řízení vyrovnávacího, a útrat, vzešlých věřiteli z jeho účasti na řízení
tomto. Právní posouzení věci, jež obsaženo jest v rozsudku prvého soudu
а k němuž odvolací soud přistoupil, je tedy správné a žalobcovo odvolání do zamítavého rozsudku prvého soudu bylo soudem odvolacím právem zamítnuto. Souhlasně s tím bylo také již v rozhodovacích důvodech
rozsudku nejvyššího soudu nahoře uvedeného ze dne 28. února 1922,
Rv I 964/21, čís. sb. 1521, připomenuto, že tehdejší žalovaný, nynější
žalobce Karel L., mohl by se brániti proti odpůrcově exekuci žalobou
oposiční, pokud vyrovnáním soudně potvrzeným změněn, pokud se týče
omezen byl původní nárok jeho odpůrce Josefa F-a; to neplatí o útratové
pohledávce 1010 K 15 h, o niž jde v tomto sporu, neboť tato zůstala, jak
již nahoře bylo připomenuto, vyrovnávacím řízením nedotčena.