Čís. 1236.

Všechny způsoby přečinu dle §u 305 tr. zák. předpokládají vědomé, buď přímé nebo nepřímé působení na názory a vůli osob třetích, od pachatele odlišných.
(Rozh. ze dne 21. června 1923, Kr I 828/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 1922, jímž byli obžalovaní dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěny z obžaloby pro přečin dle §u 305 tr. zák.
Důvody:
Nalézací soud zjistil, že na veřejné schůzi příslušníků československé církve v Κ., konané dne 1. června 1921, přijata byla resoluce, ve které se nejprve poukazuje na to, že členové jmenované církve jsou rozhořčeni jednáním politického úřadu, — jenž nařídil zapečetění kostela sv. Ducha v Κ., — že stav zapečetění dále ponechává a tak jim odebírá možnost vykonávání náboženských obřadů; v resoluci žádá se dále za neodkladné odstranění pečetí se dveří chrámových do 11 hodin dopoledne, načež následuje stať, že jinak shromáždění »jest nuceno, samo k otevření kostela zasáhnouti třeba způsobem, jenž by byl snad protizákonný. Nenechá se ve svých náboženských citech obmezovati politickými činiteli.« Dále zjistil nalézací soud, že tuto resoluci podepsali všichni obžalovaní a že — až na obžalovaného Františka J-a — znali její obsah, poněvadž jim byl přečten, neshledal však v obsahu resoluce vybízení, podněcování nebo svádění k nemravným nebo v zákoně zapovězeným činům, po případě vychvalování neb omlouvání takových činů, ježto prý z resoluce nic takového nevyplývá a zmínka o protizákonném způsobu otevření kostela je pouze podmíněná. Zmateční stížnosti státního zastupitelství, která uplatňuje jedině důvod zmatečnosti čís. 9 a) §u 281 tr. ř. a domáhá se zrušení rozsudku nalézacího soudu a odsouzení obžalovaných pro přečin dle §u 305 tr. zák., nelze přisvědčiti. »Vybízení« a »podněcování« po rozumu §u 305 tr. zák. předpokládá působení na vůli, na mravní nebo právní názory třetí osoby, a sice působení rázu všeobecného, abstraktního, jež nesměřuje k spáchání určitého trestného činu. Pro pojem »vychvalování« pak nestačí každý výrok, který by bylo lze pokládati za schvalování činu zákonem zapovězeného; předpokládá se, by výrokem, proneseným ve formě poněkud slavnostnější, nějaké osobě nebo věci nebo nějakému činu vzdávána byla pochvala. O »omlouvání« po rozumu §u 305 tr. zák. konečně bude lze mluviti tehdy, popírá-li někdo nemravnost nebo protizákonnost činů nemravných a protizákonných a je-li si při tom vědom, že tím může vykonávati neblahý vliv na mravní a právní názory jiných osob. Všem těmto způsobům spáchání přečinů dle §u 305 tr. zák. jest tedy společným, že předpokládají vědomé, buď přímé nebo nepřímé působení na názory a vůli osob třetích, od pachatele odlišných. V obsahu resoluce, obžalovanými podepsané a okresní politické správě v N. odevzdané, nelze však spatřovati takovéto působení na jiné osoby, a to ani ve formě vybízení, podněcování nebo svádění, ani ve formě vychvalování neb omlouvání. Obžalovaní projevují v oné resoluci vůči okresní politické správě pouze své odhodlání, že sáhnou, nebude-li jich přání do určité lhůty vyhověno, třeba i k nezákoným prostředkům, prohlašují, že po případě se dopustí i trestného činu, aniž by však při tom, i kdyby snad byli měli na mysli nejkrajnější případ, totiž případné spáchání zločinu veřejného násilí dle §u 83 tr. zák., sledovali účel shora jako podstatnou známku skutkové povahy přečinu dle §u 305 tr. zák. vytčený.

Citace:

č. 1236. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 313-314.